Věřme, že si na něj najde cestu do kina co nejvíc lidí. A to z několika různých důvodů, které si jistě každý a každá dokáže domyslet. A kdo přeci jenom ne, tomu vypomůžeme. V první řadě nutno podtrhnout, že ač doba dokumentům na velkém plátně úplně nenahrává, tenhle na něj rozhodně patří, zrovna jako na něj patřil profil Karla Gotta, který podobně požádal Olgu Špátovou, aby zaznamenala závěr jeho života. Oba filmy určitě sdílejí více společných aspektů. Třeba ten, že pojednávají o významných osobnostech, které pro lidi v ČR svou činností vykonaly mnoho dobrého a na které se tím pádem nikdy nesmí zapomenout (ačkoli osobnosti typu Václava Havla to mají složitější, protože to v současnosti občas vypadá, že pravda a láska jsou považovány za sprostá slova).

Stejně tak bylo mírně znepokojující, co říkal režisér, že při výborné scéně u Miloše Fromana v Connecticutu jeho studenti v Opavě netušili, s kým že to tam bývalý prezident sedí! Sledovat pohromadě tyhle české velikány je opravdu výjimečná záležitost! Navíc se jedná o jeden z nemnoha vtipných momentů, jelikož byli natáčeni při pátrání, kvůli kterému bylo zapotřebí posouvat gauče. Prostě při úplně běžné činnosti, jakou – tak jako například pozdější vysávání vysavačem – občas zkrátka dělají i oscaroví režiséři či respektovaní státníci. Vtipných momentů by se mezi 250 hodinami natočeného materiálu určitě našlo víc, jelikož Václav Havel dbal, taky díky svému původu, upřímnosti, nikdy nic nepředstíral a neopouštěl svoji lidskost a bezprostřednost. Jenže tvůrcům nepřišlo vhodné legraci do finálního sestřihu ve větší míře zařazovat.

Při pozorném sledování a detailnějším zkoumání záběrů si ji ale můžeme najít sami. Například když uvidíme knihu, na jejíž titulní straně je napsáno: Hašek-Čapek-Seifert-Hrabal-Havel. Na první dobrou to možná trochu evokuje scénu z filmu Jára Cimrman, ležící spící, ve které píše titulní hrdina své jméno na tabuli pod Husa, Komenského a Smetanu. Rozdíl je v tom, že u Václava Havla takové zařazení nemůže nikdo zpochybnit, tak jako nemůže zpochybnit jeho zásluhy při souboji s bolševickým režimem. A kdo by třeba z řad politiků (či novinářů) zpochybňovat chtěl, činí tak pouze z důvodu vlastní malosti a závisti, protože ví, že se mu nikdy nevyrovná. K tomu však musíme dodat, že Tady Havel, slyšíte mě? není pokusem o postavení pomníku, jelikož autoři neinscenují, nýbrž zaznamenávají.

 










 

Navíc se rozhodli nikoho a nic neoznačovat titulkem, včetně divadelní hry, ve které uvidíme Jana Třísku. Stopáž nakonec dosáhla jenom na tu klasickou hodinu a půl, přitom není pochyb, že by se našly další pozoruhodné momenty, jaké by stály za zakomponování. I tak se dále dočkáme například slavné a vynikající folkové zpěvačky Joan Baez, následníka na Hradě Václava Klause, někdejší ministryně zahraničí USA a české rodačky Madeleine Albright a samozřejmě taky exprezidentovy manželky a známé herečky Dagmar Havlové, která vedle svého chotě stála téměř patnáct roků, tudíž i při nepříjemnostech v New Yorku, které v tomto dokumentu sám popíše. Pochopitelně s otevřeností sobě vlastní.

Tady Havel, slyšíte mě? je film, u jehož sledování se nelze ubránit myšlence, že někdo jako Václav Havel tady teď hodně chybí. Tomuto malému velkému a moudrému muži by mnozí jistě rádi naslouchali i ve třetí dekádě 21. století. Protože skutečně sledujeme poslední dva roky, nemůžeme se nezúčastnit také předprodukce, natáčení i postprodukce počinu Odcházení. Na premiéře pak Václav Havel upadnul, ale znovu sportovně přiznal, že to nebylo nijak hrané. To by dneska nikdo z politiků nepřiznal … Dokumentů o Václavu Havlovi vzniklo pochopitelně několik. A fakt, že tenhle jde do kin více než jednu dekádu po jeho odchodu, vůbec ničemu nevadí. Naopak!


KOMPLETNÍ PROGRAM FESTIVALU JEDEN SVĚT JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Continental Film