„Mít možnost vybrat si život, vybrat si práci, vybrat si kariéru, vybrat si rodinu, vybrat si zasraně velkou televizi, vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy. Vybrat si dobrý zdraví, vybrat si jídlo bez cholesterolu, zdravotní pojištění, pravidelný splátky úroků z hypotéky, vybrat si první dům, vybrat si přátele. Vybrat si víkendovej vohoz v barvě kufru, vybrat si sedací soupravu na splátky v síti posranejch prodejen, vybrat si sám sebe a v neděli ráno žasnout, kdo do prdele seš, vybrat si dřepění na gauči a čumění na soutěže, co ti vygumujou mozek, cpát si do huby ty hnusný sračky z bistra. A na konci toho všeho pěkně zplesnivět. Pochcávat se v ubohym domku a bejt jenom na obtíž sobeckejm zmrvenejm spratkům, který si zplodil, aby tě nahradili. Vybrat si budoucnost, vybrat si život.“

Těmito slovy se uvede hlavní (anti)hrdina Mark Renton. A hned poté dodá: „Proč bych měl něco takovýho udělat? Rozhod jsem se nevybrat si život, ale něco jinýho. A důvody? Žádný důvody nejsou. Kdo potřebuje důvody, když má HEROIN?“ Tím nás pozve do svého světa. Do světa edinburghských feťáků, co si vypěstovali „upřímnej a poctivej návyk na jehlu“ (kamarádi Sick Boy, Spud a další, přičemž později se pod vlivem okolností přidá i do té doby čistý Tommy), a edinburghských násilníků, kteří jsou sice naprostí cvoci, co nejedou v drogách, ale v lidech, nicméně pořád jsou to kámoši, takže co naděláte (Francis Begbie).

Tohle je docela zajímavá věc: na to, jak je Trainspotting kultovní záležitostí, opravdu nedává příliš smysl, že fakticky hvězdnou kariérou se může pochlubit akorát Ewan McGregor. Mnohokrát si zahrál hlavní roli a určitě každý dokáže s přehledem vyjmenovat minimálně deset filmů, ve kterých se objevil. Kdežto u Roberta Carlyla (Begbie) se jako první vybaví kupříkladu Plunkett & Macleane, Do naha!, televizní Spiknutí střelného prachu či Škola tance a šarmu, u Jonnyho Lee Millera (Sick Boy) Dracula 2000, Plunkett & Macleane, Temné stíny či Byzantium – Upíří příběh a u Ewena Bremnera (Spud) Snowpiercer či Exodus: Bohové a králové. Někteří si spolupráci s Dannym Boylem zopakovali (nikoliv nutně jako s režisérem) ještě před letošním pokračováním, ale výraznou hereckou stopu vlastně nezanechali. Pochopitelně s výjimkou Ewana McGregora v Mělkém hrobě, který byl ovšem natočen ještě před Trainspottingem.

Existuje skutečně pouze hrstka režisérů, kteří se uvedli mimořádně silným a vyzrálým debutem. Quentin Tarantino, George A. Romero, John Huston, Sam Mendes, Frank Darabont, vzhledem k rozpočtu a době i Robert Rodriguez, … Danny Boyle do této sorty patřit nebude, protože zmíněný Mělký hrob má své nepřehlédnutelné a do očí bijící mouchy. Do první ligy ho vystřelil až tenhle druhý celovečerák, ve kterém použil několik vychytaných postupů a výrazových prostředků. Ne že by se předtím v žádném bijáku neobjevily, ale v Trainspottingu jimi vskutku udeřil hřebíček na hlavičku.

Velmi výrazným pomocníkem mu při tom byla střihová skladba. Z tohoto pohledu dodnes překvapuje, že Trainspotting nebyl nominován na Oscara. Jedinou nominaci si připsal John Hodge za scénář, který vycházel z knižní předlohy Irvine Welshe. Rozhodně se nejedná o žádnou divokou, psychedelickou podívanou, jako spíše o takové neobyčejné poeticko-cynicko-černohumorno-surrealisticko-realistické dílo, co si půjčovalo z popkultury, aby do ní záhy samo proniklo. I proto, že v něm najdeme několik famózních a v podstatě neopakovatelných scén.

Složité vybírat nějakou konkrétní, protože tenhle příběh Marka Rentona, jenž nám ledacos osvětluje pomocí voiceoverů, zahrnuje všechno možné včetně rozbití kámošova vztahu s milovanou přítelkyní kvůli jedné vypůjčené videokazetě, dočasného sekání dobroty v Londýně nebo pochybného kšeftu s ruskými námořníky po zotavení se. Nicméně každému se určitě vybaví Rentonova záchodová plavba za zmizelými čípky, Spudova „nehoda“ s prostěradlem, Begbieho historka zakončená odhozeným půllitrem, střílení v parku, snad i procházka na venkově, závěrečné „zúčtování“ se všemi a se vším, absťáková sekvence nebo vystřízlivění po noci s Dianou. Ta měla tvář Kelly Macdonald, která v Trainspottingu sice měla dost malý prostor, ale vlastně se dokázala uchytit a později se objevila v několika pozoruhodných titulech.

Čím se však de facto pokaždé vyznačují ty, které si do své režijní filmografie zapisuje Danny Boyle? Přece vynikajícím soundtrackem! Opravdu není mnoho tvůrců, kteří by převzatou hudbu ve svých snímcích dokázali takhle plnohodnotně využívat. Co se Trainspottingu týče, tři skutečně už neodmyslitelně patří ke scénám, ve kterých zázní – Lust For Life od ZIggyho Popa (úvod), Perfect Day od Lou Reeda (předávkování) a samozřejmě Born Slippy od Underworldu (závěr). Tohle fakticky nemá chybu, stejně jako třeba český dabing v režii Zdeňka Podhůrského (viz také Pulp Fiction, Desperado).

Trainspotting je zábavně-naučný film, na který když jsem se teď na začátku února díval, tak mi došlo, že jsem ho vlastně celých patnáct roků neviděl! Tenkrát jsem ale měl zhruba tříměsíční období, kdy jsem nekoukal skoro na nic jiného. Prostor tehdy dostal vedle Trainspottingu jenom Acid House (taky doporučuju) a Human Traffic (ten zdaleka tolik nezaujal). Mimochodem, po stejné době jsem se vlastně letos dostal ke Kytici, ačkoliv ta pro mě v některých ohledech zestárla. Trainspotting ne. (Obě díla ale samozřejmě nelze blíže srovnávat.) A nutno dodat, že během té poměrně dlouhé doby jsem na něj několikrát v různých okamžicích natrefil, aniž bych ho vyhledával. Co více může svědčit o velikosti a výjimečnosti filmu?

FOTO: cinema.de