Sandra má dvě děti a manžela, měla problémy (nervové zhroucení) a bude mít co dělat, aby si udržela práci. Pan Dumont, šéf společnosti Solwal, která se zabývá solárními panely, dal ostatním zaměstnancům na výběr následující: buď s nimi bude Sandra nadále pracovat, nebo bude propuštěna a oni dostanou prémii 1000 eur. Při pátečním hlasování byla naprostá většina z šestnácti kolegů a kolegyň pro variantu 2, nicméně se ukázalo, že přímý nadřízený zřejmě některé z nich negativně ovlivňoval. V pondělí se tedy může hlasovat znovu. A to znamená, že Sandru čeká rušný víkend. Bude totiž muset obejít své spolupracovníky a spolupracovnice a přesvědčit je, aby se vzdali prémií a ona mohla zase chodit s nimi do téže práce.

Co byste dělali vy v takovéto situaci, kdyby za vámi zítra nebo pozítří přišla kolegyně z práce a prosila vás, aby tam s vámi mohla zůstat a vy byste přitom věděli, že když se jí zbavíte, dostanete mimořádnou prémii ve výši 27 000 korun? Složité morální dilema, co? Slitovat se nad někým, kdo s vámi dělal a kdo má evidentně větší problémy než vy, nebo mít prospěch z jeho neštěstí? Jistě, nabízí se, že to není až takové dilema, jako v případě filmu The Box nebo taková zodpovědnost, jako při hlasování Dvanácti rozhněvaných mužů, nicméně vzhledem k tomu, čím si hlavní hrdinka prošla a co udělá v průběhu filmu, protože z toho ještě není úplně venku, je tohle rovněž zatraceně seriózní situace!

Sledujeme tedy Sandřin boj, který se zdá býti už předem prohraný. Ale zdání může klamat. Je snad Sandřina snaha nějakým ponižujícím doprošováním? Byla by jím, kdyby místo ní obcházel spolupracovníky a spolupracovnice (které má ráda a nikdy jim nic zlého neprovedla) její manžel? Určitě bychom si vzpomněli na více ponižující věci. Pravda ale je, že na každou situaci – a zvláště pak na takovéto ošidné – mohou existovat dva úhly pohledu. Hlavní hrdinka jen žádá o trochu lidskosti a soucitu, přičemž si neuvědomuje, že ostatní to mohou brát tak, že si vymýšlí, a tedy v první řadě hraje na jejich city, a přitom jim chce vlastně sebrat peníze, které si zaslouží. Takže ji vlastně vůbec nenapadne, že je velmi pravděpodobné, že se na ni ostatní budou po návratu dívat skrz prsty a že to nebude mít jednoduché. Jestli by bylo bývalo nebylo lepší začít si okamžitě hledat jinou práci, i kdyby ji tahle hodně bavila.

Nakonec se tedy alespoň na chvilku potkáme se všemi a v některých momentech, jako třeba hned v tom prvním, kdy zajde za kolegou Willym a jeho zrovna nezaměstnanou manželkou, by nepochybně bylo zajímavé sledovat, co si budou o Sandře povídat poté, co odejde žádat o kolegu/kolegyni dál. Její případ, a to je nesmírně pozoruhodné, zároveň více i méně (dlouhodoběji i chvilkově) ovlivní počínání některých postav, nebo je dokonce přinutí udělat zásadní životní rozhodnutí (Timur/otec a syn/Anne). A dá se tomu věřit (neb každý jedinec jest trochu jiné povahy), což zase vyznívá ve prospěch filmu.

Ten je přitom natočen tak realistickým způsobem, že si po celou dobu připadáme, jako bychom stáli přímo ten větší či menší kousek od Sandry a veškeré její snažení tedy viděli z bezprostřední blízkosti. Její pocity a emoce z konkrétního setkání a těsně po něm (protože ve filmu se hodně „zamyšleně“ chodí) se vcelku snadno přenášejí i na nás. Také kvůli tomu, že téma, o kterém Dva dny, jedna noc vypráví, je vpravdě univerzální a dobře srozumitelné snad všude na světě. To znamená, že bratři Dardennové asi klidně mohli dát příležitost nějaké neokoukané herečce, aby se zviditelnila. Čímž ale samozřejmě nechci nijak snižovat výkon Marion Cotillard, protože hraje výborně a řekl bych, že jí tyhle menší projekty svědčí mnohem více než hollywoodské velkofilmy.

Dva dny, jedna noc spolehlivě vtáhne do Sandřina příběhu a až do samotného závěru udržuje v napětí, jak to dopadne. A to i přesto, že si prakticky vůbec nevypomáhá hudbou a existují vlastně pouze dvě možná rozuzlení. A navíc není nijak obtížné si už v průběhu filmu uvědomit, že hlavní hrdinka de facto nemůže prohrát. Nebo lépe řečeno svým způsobem vyhraje v každém případě. Když se bude hlasovat v její neprospěch, může jí alespoň těšit fakt, že pro svůj cíl udělala maximum, aniž by přitom musela plnit něčí požadavek/protislužbu na oplátku. Ve smyslu „budu pro tebe hlasovat, když mi doma umyješ okna“ nebo „budu pro tebe hlasovat, když mi pohlídáš dcerku“ nebo dokonce „budu pro tebe, milá kolegyně, hlasovat, když se se mnou vyspíš.“ A když se bude hlasovat v její prospěch? Tak bude jistě šťastná. Anebo si pak teprve uvědomí, že tím proti sobě poštvala některé kolegy a kolegyně?

FOTO: Film Europe