Sedmá pečeť

Určitě jeden z nejlepších   filmů Ingmara Bergmana.   Apokalyptickými záběry   dosahuje Bergman naléhavosti,   jež je v takové míře   obsažena pouze v jeho   nejpřesvědčivějších   dílech.

Film založený vyloženě na   kontrastech, jak   filozofických a tak   filmových. Věčně   pochybovačný rytíř Block a   nihilistický sluha Jof v   protikladu k bezstarostným   kejklířům užívajícího   si s vděčností každého   nového dne. Silná scéna se   zástupem náboženských   blouznivců v kontrastu s   místy až fraškovitým   chováním kejklířů.   Poněkud zbytečná scéna s   kovářem hledajícího svou   povětrnou ženu, jež   posloužila pouze jako podklad   pro „filozofování“ o   ženách proti hlubokomyslným   rozhovorům mezi smrtí a   rytířem.

Film plný otázek na   které je velice snadné   nalézt odpovědi. Stačí jen   málo, podvolit se smrti a   otázky o existenci boha či   satana, smyslu víry a   života, jeho nicotnosti jsou   rázem vyřešeny. Každý k   tomuto poznání, dřív anebo   později, jednou dospěje.   Jediná věc je mi však   záhadou. Podle jakého   klíče smrt určovala kdy   nastal jeho čas? (viz.   závěrečná scéna na   hradě).

Film s   originálním nápadem   šachové partie se smrtí,   silnými dialogy a působivou   hudbou, dokonale skloubenou s   děním na plátně. Ale i   film bez silnějších   dramatických okamžiků a   zvratů a bez možnosti   ztotožnit se s jakoukoliv   postavou (vcelku mně bylo   jedno, pro koho si smrt   přijde). Snad jedině sama   smrt, jelikož je jedinou   jistotou v životě, si   určité sympatie   zaslouží.

Film, který v době   vzniku, zcela jistě vzbudil,   především v   intelektuálských kruzích,   zaslouženou pozornost,   hlavně volbou tématu. Z   dnešního pohledu, kdy nic   není tabu, bych to až za   takový zázrak, jak je   prezentováno, nepovažoval.

No, nevím. Na mě to asi bylo   moc umělecký. Rozhodně to   je originální film ale ne   pro mě. Mě to přišlo   zdlouhavý a složitý.

Kdo tvrdí, že se v   Bergmanovi zcela vyzná, ten   pěkně lže. Kdo tvrdí, že   jeho tvorbě plně rozumí,   tak ten lže taky...
Myslím si, že jeho   filmům totiž nelze zcela   rozumět. Nejinak je tomu   právě u mě a jsem   upřímně ráda. Jsem si   jistá, že tento snímek   nestačí vidět jen jednou,   ale zároveň se na něj v   žádném případě nedá   dívat pořád. Je v něm   tolik otázek, tolik symboliky   a tolik filozofie, až se z   toho mozek málem zblázní,   ale zároveň je v něm tolik   klidu a tolik nostalgie,   souladu, harmonie a prosté   krásy. Cesta vymírajícím   středověkem je   nezapomenutelná, stejně jako   Blockovy šachy se smrtí.   Stejně jako sám trpitelský   rytíř Block – mladinký   Max von Sydow. Nádherně   zvolna plynoucí děj,   tíživá jedinečná   atmosféra.
U tohoto   snímku se vždy jedni budou   nudit a druzí budou žasnout.   Existuje něco mezi tím?

Naděje na poznání pravdy o   Bohu a Ďáblovi Antoniovi   padla, i když se tázal   samotné Smrti. To už může   být lehce deprimující...   Děsivě realistické výjevy   vírou zfanatizovaného davu,   upálení mladé dívky,   šachová partie, v níž se   nehraje o nic menšího než o   život člověka...
Sedmá pečeť patří do   ligy filosofických snímků,   které zanechají více   otázek než odpovědí, ale   kupodivu se tu najdou chvíle,   kdy se i upřímně zasmějete   (kovář Plog). Divadelní hra   na motivy Sedmé pečeti musí   být asi velmi zajímavá.

Sedmá pečeť, jedno z   nejznámějších děl   slovutného švédského   režiséra Ingmara Bergmana.   Jméno Ingmara Bergmana se   již během jeho života   nesmazatelně zapsalo do   análů světové   kinematografie, bez jeho   jména se neobejde žádná   významnější publikace   věnující se dějinám   sedmého umění. Většina   umělců se snaží svými   díly vyvolat u koncových   diváků, tj. posluchačů   diváků atd., zamýšlené   druhy asociací, což se ne   vždy povede. Někdy tvůrci s   hrůzou zjistí, s jakými   výklady různí lidé   přicházejí, které mohou   být na hony vzdálené   původnímu záměru. U   každého uměleckého   odvětví existuje množství   teoretiků, kteří analyzují   a interpretují díla daného   oboru. Z této velké množiny   se časem vyčlení úzká,   privilegovaná skupina lidí,   jejichž podání děl časem   získají taková uznání,   že se stávají dogmatem.   Tyto dogmatizované výklady   uměleckých děl konzumentům   říkají, jak konkrétní   dílo vnímat, což časem   vede k jisté rigidnosti.  
Před sledování   totoho snímku jsem se   cíleně vyhýbal jakýmkoliv   informacím k němu se   vztahujícím, protože pak   bych již nebyl schopen se na   film dívat nezaujatě, již   bych porovnával, zda má   interpretace odpovídá   interpretaci někoho jiného.   Na druhou stranu to bude pouze   mé podání díla, které   samozřejmě absolutně   nemusí odpovídat tomu   autorovu.
Sedmá   pečeť vypráví příběh   švédského rytíře Blocka   vracejícího se domů z   křížové výpravy, na této   cestě jej doprovází   věrný, ale cynický panoš   Jöns. Během putování morem   pustošenou krajinou,   potkávají různé existence   od komediantské rodinky po   skupinu fanatických   flagelantů, včetně te   nejdůležitější, Smrti.  
Autor   prostřednictvím svého díla   klade základní   existencionalistické otázky,   vztahující se k samotnému   bytí. Navíc dílo prodchl   silným religiozním duchem.   Ke křesťanskému   náboženství autor odkazuje   již samotným názvem a   úvodním prologem, který je   citací z apokalypsy sv. Jana.   Avšak to není jediný   biblický deixis. Ten můžeme   vidět na komediantské   rodince, skládající se z   otce Jofa, jeho ženy Mii a   synka Mikaela. Je zde naprosto   jasně patrný odkaz na Svatou   rodinu, neboť první písmeno   jmen filmových postav se   shoduje s biblickými   postavami, navíc etymologie   slova Mikael (česky Michal)   značí „Bohu podobný“.   Autor nechce tvrdit, že   komedianti jsou   „novodobá“ Svatá rodina,   jen je to jeden z mnoha   náboženských odkazů.   Samozřejmě, lze tento   výklad velmi rychle odsoudit,   coby nadinterpretaci, kdyby ji   v dialogu rytíře Blocka s   Mii autor nepotvrdil. Block   Mii říká, ať nejezdí na   jih, kde řádí mor, ať jej   raději doprovodí do jeho   hradu nebo se vydají na   východ. A právě tato   rytířova odpověď potvrzuje   výše uvedenou interpretaci,   neboť Svatá rodina před   pronásledováním Heroda   Veliké uprchla právě na   východ, do Egypta.
Režisér se nespokojil   pouze s biblickými odkazy,   ale sám se ke křesťanství   vyjadřuje. Je zde možno   hledat vyrovnávání se s   přísnou náboženskou   výchovou otcovou. Komentuje,   jak se původní láska k   bližnímu z evangelií   proměnila až do   hrůzostrašných honů na   čarodejnice (v tomto ohledu   je možno film hodnotit coby   antiklerikální). Pomocí   třech hlavních mužských   postav autor definuje   náboženské vnímání. Od   dětinské víry komedianta   Jofa, k bezvěrectví panoše   Jönse, a mezi těmito dvěmi   protipóly stojí titulní   hrdina, kterého v této   otázce můžeme vnímat jako   reprezentanta většiny   populace. Block touží   věřit, přesto jej zmírají   pochybnosti, zda   náboženství nedává pouze   falešné odpovědi a naděje.   Zdá se, že příchod postavy   Smrti uvítá (tuto postavu je   možno považovat za   halucinační výplod morem   stíženého rytíře Blocka,   nebýt scény, kdy Smrt   podřezává pilou strom, na   němž se ukrývá neřestný   komediant), protože si   slibuje odpovědi na otázky.   Bohužel si rytíř   neuvědomí, že Smrt mu tyto   odpovědi dát nemůže,   neboť Smrt je pouhým   vykonavatelem. Smrt má   ukončovat bytí, to je její   primární a jediná funkce,   nelze po ní tedy požadovat   odpovědi na otázky „Co   bude pak?“.

V Sedmé pečeti se Bergmanovi   podařilo perfektně vyvážit   svoje tradiční těžké   filozofično s dramatickou   přitažlivostí, prvky   frašky i obrazovou   působivostí (dechberoucí   průvod flagelantů). Hlavním   tématem je smrt, která je   většinou vykreslovaná jako   chladná, bezútěšná   prázdnota, kterou   prosvětlují jenom   úpěnlivé naděje   čekatelů, že by to přece   jen mohlo být jinak. Každá   z postav se k ní staví   trochu jiným způsobem: Block   je "rytířem smutné   postavy" plný černého   patosu a nezodpověditelných   otázek, zbrojnoš působí   smířeně a cynicky i když   ani on se strachu nedokáže   zbavit a Jof s Miou jsou   prosťáčci, ti vyvolení a   nejšťastnější.   Ztělesněná Smrt je všem   neustále nablízku a má své   jisté, nějaké šachy jí   nemůžou zastavit. Všechny   záběry, v nichž se   objevuje, jsou dokonalost   sama. Film je stejně   působivý jako metafyzické   podobenství i jako výtvarně   i dramaticky dotažená   podívaná.

www.classic-movies.blog.cz
Film slavného švédského   filmového a divadelního   režiséra se odehrává ve   středověku a sledují   hlavního hrdinu, rytíře   Antoniuse Blocka (ztvárnil ho   Bergmanův dvorní herec Max   von Sydow), vracejícího se z   křížového výpravy. Když   se ráno na pobřeží   probouzí, všimne si vysoké,   černě oděné postavy s   bledou tváří. Ta se mu   představí jako Smrt, a   oznámí mu, že jeho čas   vypršel. Blockovi se podaří   usmlouvat odklad zvící   jedné šachové partie a   zatímco se smrtí hraje a   postupně prohrává, putuje   po zemi zpustošené morem a   snaží se najít smysl   života a odpověď na   otázky, co bude po smrti,   jestli existuje Bůh a jestli   měl jeho život cenu. Smysl   nakonec života nakonec   nachází v záchraně rodiny   kejklíře Jofa.
Jak   říká sám režisér, film   je alegorie a promlouvá proto   převážně v symbolech a   obrazech, které mají samy o   sobě smyl a mají něco   vyjadřovat. Ať už je to   záběr na malou rytířovu   postavičku na mořském   pobřeží, ukazující malost   člověka či scény v kostele   s malířem, malujícím   děsivé záhrobní   výjevy.
Některé   scény jsou ale jednoduše   natočené, ale o to působí   ve svém důsledku. Jedním   příkladem za všechny může   být scéna s příchodem   průvodu sebemrskačů. Zde se   ukazuje, že taková scéna   jde natočit bez krve a   přesto stejně působivě   (že, pane Gibsone).
Atmosféru pomáhá   dotvářet poměrně   minimalistická hudba a   pomáhá jí též   švédština (doporučuji   shlédnout verzi s titulky),   protože tento zvláštní   jazyk působí přesně   středověkým dojmem.
Takže, pokud vám nevadí   u filmu přemýšlet,   překousnete pomalé tempo   vyprávění a malou dějovost   mohu tuto filmovou klasiku jen   doporučit.

Boj protikladů. Smrt hraje   šachy s rytířem ... o   život. Otázky života a   smrti v obrazech (v symbolech)   ... „Já jenom ukazuju, jak   se věci mají, pak ať   každý dělá, jak myslí“   Otázky víry ... „Jak máme   věřit věřícím, když   sami nevěříme? Co bude z   nás, když chceme věřit a   nemůžeme? A co bude s těmi   kdož věřit nechtějí ani   nemohou? ...Chci dospět k   poznání. Nechci věřit.   Nechci tušit.Chci vědět.“   Otázky smyslu života, jeho   nicotnosti a strachu ...   „Pak není život ničím   jiným než nesmyslnou   hrůzou.“
Když jsem   si tento film po mnoha letech   znovu připomněla, musím   opravit své původní   hodnocení na plný počet.   Smrt ... vítězí nad   životem, ale úplně ho   zahubit nedokáže.

Podle různých anket jeden z   nejlepších filmů všech   dob, pro mě však mírné   zklamání.Očekávání byla   asi příliš velká,než aby   se dala vyplnit.Ano,je tam   spousta úchvatných scén   (samozřejmě hlavně   šachová partie mezi hlavním   hrdinou a Smrtí) a   středověká atmosféra   prostoupená morovou epidemií   je fascinující. Ani nevím   co mě na tom vadilo, možná   že to bylo trochu moc umění   a nerad to příznávám,ale   chvílema jsem se docela   nudil. Třeba to napodruhé   pochopim líp.

práve som sa z toho   vrátil.je to senzačný   film.Dovolím si tvrdiť,že   niektoré veci inšpirovali   Jakubiska k Zbehom a   pútnikom.

Je to již dlouho co jsem film   viděl poprvé a navždy   ulpěl v mé paměti. Teď   když jsem ho viděl ve   stánku, nechtěl sem tomu ani   uvěřit. Hned večer jsem jej   vložil do přehrávače a   opět se ponořil do   apokalyptického -   středověkého světa.   Úžasný příběh a   dokonalé zpracování. Film   se nedá jen tak popsat ten se   musí pouze vidět. Film   možná není pro každého a   každého nenadchne, ale   určitě ani nezklame. Sedmou   pečeť musíte rozlomit.

Stejně jako ostatní díla pana Bergmana,
je tento film nadčasový. O   tom jsem se měla možnost   přesvědčit po čtyřiceti   letech znovu. Dvorní herec   tohoto režizéra Max von   Sydow - ten nezklame v   žádné roli. Nedovedu si   představit žádného jiného   herce, který by ho mohl v   této roli nahradit. Film   vřele doporučuji shlédnout   všem, kteří si neváží   svého života. Zde   odvrátila, respektive   oddálila smrt pouze šachová   partie....

Nijak uchváceně jsem se ze   symboliky tohoto filmu   necítil, proto mu nemůžu   dát lepší hodnocení, než   dávám. Zpracované to bylo   hezky, středověk byl hodně   věrohodný, Blockův   zbrojnoš měl výborné   hlášky, ale to proti dost   časté nudě nestačilo...

Tento film si opravdu   zaslouží označení   nejbergmanovičtější dílo,   protože všechny složité   charaktery jeho filmů jsou v   Sedmé pečeti vypracovány k   dokonalosti. Už jen nápad,   kdy rytíř hraje se smrtí   šachy je jednak originální   a jednak velmi silný.   Takovéto filmy se již dnes   netočí a je to škoda,   protože by určitě měly   stále co říct.