FDb.cz - filmová databáze

Cituji klasiku: „Čórtův hrad,   tam strašá.“ Hradem je v tomto   případě obchod na periférii.   Čím více hororů s touto   tématikou, tím myslím duchy,   vidím, tím méně je chápu.   Jediné co jsem pochopil bylo,   že při stavbě obchodu byly   použity sutiny ze hřbitova.   Jinak nevím nic. Nevím, proč   se majitelé obchodu chovali   jak loutky. Nevím, kdo byla   postava s kapucí. Nevím, proč   byli vražděni lidé co s tím   neměli nic společného. Nevím   jaký význam tam měli havrani a   šéf s amputovanýma nohama.   Nevím, co obchodní agentka   spáchala zlého, když za trest   viděla věci, které jiní lidé   vidět nemohou. Nevím, proč   zrovna bláznivá bezdomovkyně s   kočárkem všechno věděla.   Nevím, proč se takové filmy,   bez hlavy a paty, točí.   Všechno je zřejmě nutná   spojnice, na které asi   nezáleží, mezi hororovými   scénami vražd. Duch v   ledničce, podivný týpek s   kladivem, smějící se recepční   v lázních, gumový míč a ten   kapucář. Když už obchod, tak   vraždící bramborové lupínky   nebo zlé sušenky by dávaly   větší smysl. V obchodě jsou   stejně nejstrašidelnější ceny   zboží a ani zástupy duchů je   nedokáží trumfnout. Tak jako u   komedií nechápu čemu se mám   smát, tak u hororů nechápu   jejich podstatu a smysl. Oba   žánry skončí v jednom   společném šuplíku.

Mohl to být docela slušný   snímek, kdyby do sebe nebylo   spatláno až příliš mnoho věcí.   I v době kdy lidé létají do   vesmíru lze najít v odlehlých   končinách kmeny na úrovni doby   kamenné, takže kombinace   pyramid a pravěkých lovců je v   celku v pořádku, ale nadměrní   mamuti na poušti, přerostlý   „šavlozubý tygr“ a   Phorusrhacos (či co?) lovící   lidi bylo až přespříliš. Nad   spoustou menších či větších   nelogičností a nesmyslů se již   ani nepozastavuji. Co bylo   však do očí bijící, byla   neoriginalita. Celý příběh ne   nepodobný Apocalyptu, scéna   lovících obřích ptáků ve   vysoké trávě jako by byla   vystřižena z jurského parku,   kde lidé byli naháněni   velociraptory, způsob zabití   „boha“ podobný jako v   300:Bitva u Thermopyl, tam se   ovšem nezadařilo, a aby toho   nebylo málo, tak vykradl i   vlastní film, a to Hvězdnou   bránu. Všechny nedostatky by   se daly tolerovat, bohužel   jsem viděl film s českým   dabingem, který byl snad jeden   z nejhorších co jsem kdy   slyšel. To už si snad dělá   někdo z diváků pr… .

Čistokrevný žánr chambara,   který se v současné době již   příliš netočí. Ne nepodobné   Sedmi samurajům, nábor   bojovníků, opevňování vesnice,   humorná postava Kikuchiya   zastoupena postavou 13.   samuraje, nesamuraje (poněkud   slabší článek filmu), atd. I   něco jako vlajka se objevilo,   a to v podobě nápisu „totální   masakr“. Podobnost více než   zřejmá, i když se jedná o   remake filmu „Jusan-nin no   shikaku“ (r. Eiichi Kudo,   1963), který si ovšem kritiku   z plagiátorství vysloužil již   tehdy. Ač film z roku 2010, má   všechny atributy klasických   samurajských příběhů, úvodní   seznámení s postavami a   uvedení do historické epochy,   filozofování nad kodexem   bushido, pár flasbacků k   vyjádření vztahů mezi   jednotlivými postavami a   závěrečná, v tomto případě   nezvykle dlouhá, bitva. Katany   sviští, hlavy padají a záporák   dostane co si zaslouží.   Zastoupen je i   sociálně-kritický pohled   objevující se především v   samurajských filmech   šedesátých let, především   morální konflikt kodexu cti se   slepou poslušností. Kupodivu   se režisér Takashi Miike, s   oblibou zobrazující ve svých   filmech přemíru brutality a   všemožné nechutnosti,   tentokráte hodně mírnil,   přesto si pár „libůstek“   neodpustil. Nelze ovšem   srovnávat nesrovnatelné, do   kvalit Kurosawy či   Kobayashiho, klasiků   samurajských filmů, má Miike   daleko.

Snad akční thriller v podobě   poněkud drsnější reality show.   Od úvodních minut se film   vyvíjel docela slibně a čekal   jsem co se z toho vyvine.   Místo toho, aby úroveň   gradovala až do finále, celý   děj šel od desíti k pěti, v   mém případě od pěti ke třem   (bodům). Se vzrůstající   nechutností a brutalitou   plněných úkolů vzrůstala také   nelogičnost celého děje.   Zřejmě se zde také uplatnilo   pořekadlo „za málo peněz, málo   muziky“, triky (odřezané vršky   lebek motorkářů) jak z   počítačové doby kamenné, masky   (mrtvola ve studni) vhodné tak   akorát do nějaké pouťové   atrakce, některé scény působí,   zřejmě nechtěně, až komicky   atd. Snaha o kritiku   lhostejnosti společnosti a   klišovité „flashbacky“ na   traumata z dětství vyznívají   zcela do ztracena. Dost trapný   závěr, kdy šéf celého projektu   internetové show, cca   třináctiletý fracek, začne   moralizovat, je jenom taková   „kulka z milosti“ na doražení   diváka. No,možná zatím hledám   něco, co nebylo vůbec úmyslem   filmařů, a šlo o pouhou   slátaninu na „pobavení“.   Komentář tak na ohodnocení   jedním bodem, nebýt ovšem   výkonu herce v hlavní roli,   poměrně slušné hudby a zvratu   ve třináctém úkolu.

Marně přemýšlím z jakého   důvodu obdržel film 3 nominace   na Oscara, možná tak do   kategorie „trapný humor“. Hned   po úvodní scéně s nahou   plavkyní na stožáru ponorky   jsem měl jasno. A navíc,   parodování vlastní tvorby, po   natočení tří celovečerních   filmů, působí značně samolibě.   Jistě, od komediálního žánru   nelze čekat uměleckou hodnotu   s filozofickým podtextem, ale   má sloužit k odreagování a   pobavení. Tak proč jsem se,   sakra, nebavil?

Mnoho povyku pro nic. V   hlavních rolích rozvedení   manželé a jejich děti,   uvědomělý americký prezident,   pár citovek, to je v každém   katastrofickém filmu. Záchrana   životů v poslední možné   „tisícině“ sekundy je trapná   sama o sobě, zde se opakuje   několikrát. No, a samozřejmě,   spousty nesmyslů, jak   fyzikálních, tak logických.   Tolik vychvalované triky,   použité především k zobrazení   destrukce jsou sice dobré, ale   žádný zázrak, jak je mnohdy   prezentováno, to není. Za klad   považuji zobrazení faktu, kdy   na utajenou záchranu měli   nárok pouze bohatí a mocní, že   by to tak bylo i ve   skutečnosti to každý ví,   včetně vražd nepohodlných   apod., ale ve filmech to až   tak časté není.

Mám rád výtvarně pojaté filmy,   toto je jeden z nich. Dokonale   ztvárněné zpomalené souboje   jsou jen třešničkou na dortu   celé této komiksové podívané.   Protože se film jmenuje   300:BITVA u Thermopyl, a v   bitvě, jak známo, se má   bojovat, není na škodu ani   absence nějakého rozsáhlejšího   příběhu, jde především o   vizuální stránku, proto i   scény ze senátního   politikaření působí mírně   rušivě. Jediné minus je příliš   černobílé vidění světa, jak už   to v komiksech bývá, ale   taková je i předloha. Včetně   přerostlých slonů, některých   lidí a porušení perspektivy. V   některých komentářích se   zdůrazňuje jednoduchost   příběhu, historické   nepřesnosti apod., k tomu jsou   ale určeny romány a   encyklopedie, ve filmu jde   především o obraz, který se v   tomto filmu (nejenom v tomto)   povyšuje na úroveň výtvarného   umění.

Ve 3:10 vlakem do Yumy měli   odvést především autora   závěrečné scény. Mohl to být   nadprůměrný western, to bych   ovšem nesměl vidět konec.   Zločinec, který bez váhání a   bez emocí zabijí, se slituje   nad pajdavým farmářem, jež se   chce stát v očích svého syna   hrdinou, a nechá se víceméně   dobrovolně odvést do   vězeňského vagónu, a v nějakém   morálním záchvatu zabije   vlastní bandu. Několik, o   trochu menších, nesmyslů a   nelogičností se odehrávalo i v   průběhu filmu, s vědomím, že   jde jen o film, jsem je   dokázal tolerovat, ale konec,   ten proklatý konec byl nad   moje síly. A jinak velmi slabá   hudba, ta jako by nebyla.

Další z nekonečné řady filmů o   „hodných, spravedlivých a   odvážných Američanech   bojujících proti zlým, hloupým   a zbabělým“ nepřátelům. Stále   se připomíná propagandistické   zaměření českých filmů   vzniklých v éře socialismu a   přitom je spousta amerických   filmů prosáklá propagandou až   na celuloid. Film měl i   některé světlé stránky, např.   úvodní scéna s vyvěšováním   vlajek či výtvarný podklad pod   úvodními titulky. Také jsem   nepochopil význam zařazení   hudební předehry a hudebního   epilogu. Svým zpracováním film   nijak nevybočuje z řady   kostýmních amerických filmů z   60. let.

Již v jednom ze svých prvních   filmů si režisér Kar-wai Wong   začíná budovat vlastní a   nezaměnitelný rukopis, jež je   patrný a zdokonalený v jeho   následných snímcích (Šťastni   spolu, Stvořeni pro lásku,   Ruka …). Hlavním rysem jeho   stylu je takřka dokonale   vytvořená atmosféra, skvělá   kamera a poklidný, přesto   emocemi nabitý, děj. Film je   přehlídkou pozdějších hvězd   hongkongské kinematografie   (Maggie Cheung, Andy Lau, Tony   Leung Ciu Wai, atd.). Na můj   vkus bylo těch vztahových   problémů až moc. Su a Mimi   milují Yuddyho. Yuddy má   kamaráda Zeba, který miluje   Mimi. Policista Tide je   zamilován do Su a taktéž se   později spřátelí s Yuddem.   Yuddy nemiluje nikoho. To vše   bez závěrečného rozuzlení.   Úplně poslední scéna, v níž   hraje Tony Leung Chiu Wai,   nemá s předcházejícím dějem   pranic společného, a jím   ztvárněná postava se ve filmu   neobjevuje, nebo jsem si   nevšiml, je zřejmě, mnou   nepochopený, režisérský úlet.   Kdo se v tom má, sakra,   vyznat.

Nápad to byl bezpochyby dobrý.   Samotné provádění vražd, které   měly vypadat jako nešťastné   náhody, bylo ovšem dosti   nerealistické. Každé provedení   spoléhalo na velkou míru   náhody a jejich úspěšnost na   jeden pokus bych odhadoval na   mizivá procenta. Sklo jež se   rozbije přesně tak jak je   potřeba, dopadne na místo s   milimetrovou přesností a   způsobí smrtelné zranění.   Vodič napojený na elektrické   vedení umístěný v místech kam   se stařík na vozíku nemusel   vůbec dostat (a přece se   dostal přesně tam kam měl).   Auto zaparkované přesně v   místě tlakového ventilu.   Příliš mnoho náhod, které   nikdo ze skupiny nájemných   vrahů nemohl připravit ani   ovlivnit. Přidat alespoň jednu   scénu kdy se pokus nezdařil,   působilo by to daleko   věrohodněji. Následná paranoia   způsobená profesionální   deformací je bohužel zcela   čitelná. Od samého začátku je   jasné, že se veškeré   konstrukce o „připravených   náhodách“ na celou skupinu   odehrávají pouze v hlavě Ho   Kwok-faie. Co však bylo dobré,   byla volba čtyř hlavních   postav, žádní frajírci a   krasavci jak z módních   časopisů, a pomalé tempo   celého filmu. Vizualizace,   hudba a atmosféra snímku je   sice dobrá, ale ve srovnání s   některými obdobnými snímky jde   o pouhý standart   nevyvolávající u mě přemíru   nadšení.

V pořadí třetí film v němž se   Kitano vypořádává „sám se   sebou“ a svojí činností,   Kitano-herec (Takeshis, 2005),   Kitano-režisér (Sláva   režisérovi, 2007),   Kitano-malíř (Achilles a   želva, 2008). Nadsázka,   ironie, kritika, černý humor a   především rozkrytí podstaty   moderního umění, prosadit se a   být originální za každou cenu,   i když se v podstatě jedná o   blábol. Je až neuvěřitelné, co   vše se vydává za umění. Také   jsem viděl v galeriích   „umělecká díla“ typu, tužkou   propíchaný kancelářský papír,   pokroucené gramofonové desky,   sklo rozsypané na podlaze   apod. A kdyby se nějaký „taky   umělec“ cítil tímto filmem   uražen, tak vězte, že většinu   výtvarných prací vytvořil sám   Kitano. Tato, výše zmíněná,   „trilogie“ je poněkud odlišná,   od všech jeho předchozích   snímků, což ne zcela vyhovuje   mému vkusu.

To bylo snad pokračování   Žhavých výstřelů, ne? Za scénu   kdy prezident vlaje na popruhu   za letícím boeingem, by se   nemusel stydět ani Toper   Harley. Vytáhnout Harrison   Ford svůj pověstný kožený bič   tak je celá scéna dokonalá.   Přesto, že film točil evropan,   je vidět, snad v každém   záběru, trapný americký   patriotismus, tudíž se nabízí   otázka, zda celý film nebyl   myšlen jako parodie (což si   nemyslím). Na druhou stranu   předpokládám, že americký   divák to vezme zcela vážně a   bude se dmout pýchou nad tím,   jakéže to má ve svém čele   hrdiny. I politická propaganda   (patrná ve většině amerických   filmů) se dá dělat   inteligentně, což rozhodně   není tento případ. A   hoolywoodská hvězda v hlavní   roli? Seagal neměl zřejmě čas.   Nebo, že by se mu snažil Ford   vyrovnat v soutěži, kdo natočí   větší s….u.

Parodie na notoricky známé   filmy Vetřelec a Predátor   (našly by se i odkazy na   další) v japonském stylu. To   znamená, že katany sviští,   krev teče proudem, ujetý   humor, který mně místy moc   vtipný nepřipadne, sexistické   narážky a scény a samozřejmě   japonský rockový popík.   Blbinka k pobavení.

Jeden z nejhorších filmů ve   kterém se vyskytují ninjové a   japonští bojovníci,   pokračování série zcela určitě   ještě horší. Je vidět, že to   točili Američani, kteří jsou   zcela mimo „mísu“. Kodex   bushido a ninjové, to je jako   by satan žil podle bible.   Krajně nesympatický   představitel hlavní role,   vlastně nesympatičtí byli   kromě japonského zahradníka   všichni. Laserové zbraně v   rukavici apod…..a o trapném   americkém konci, kdy do   padouchova sídla dojede   kavalérie na jeepech, a téměř   beze ztrát všechny zlikviduje,   se není třeba zmiňovat. I když   jsem se teď vlastně zmínil

Kvalitní ruský válečný film.   Na můj vkus tam toho hrdinství   bylo přespříliš, a chyběla mně   tam pasáž, jak se hlavní   postava, Viktor Suchanov,   dostal zpět ke svým, následně   do vězení a za jakých   okolností byl obviněn z   velezrady, což mohlo být   daleko napínavější než boj   samotný.

Po vizuálně úchvatném,   zpomaleném, černobílém, úvodu,   se úroveň filmu snižovala   každou minutou. V ději se   začali objevovat, v podobě   srny, lišky a vrány,   Slunečník, Měsíčník a Větrník,   kteří postupně kladli do cesty   hlavní postavě různé překážky   a tím zkoušeli jeho odhodlání,   odolnost a vůli, tentokrát se   však nejednalo o prince Velena   ale o, ve filmu bezejmenného,   psychoterapeuta, jež se snaží   pomoci své psychicky vyšinuté   manželce. A aby to nebylo   příliš banální byly přidány   nějaké ty psychologické kecy,   mystika, sex, sex a sex. Snad   v rámci budování si vlastní   pověsti kontroverzního   režiséra zařadil von Trier do   filmu zcela zbytečné scény za   které by se nemusely stydět i   autoři nejodpadovějšího žánru   tortureporn, stříhání   klitorisu, provrtávání nohy   apod., což film zcela   dorazilo. Pseudointelektuálská   zvrhlost. Po shlédnutí filmu   jsem si „vygůgloval“ „odborné“   recenze plné psychologických   analýz a interpretací, ve   kterých se pátrá po smyslu   každého spadlého žaludu či   významu ohnutého stébla trávy.   V nich jsem se například   dověděl, že: „… jde o film   plný dichotomií: juvenilní   energie i sardonického   misogynství, masivní ironie a   nejdelikátnějšího   patosu…odkazující k   intelektuální morbiditě   hanekeovského či dumontovského   typu…“. Zajímavé. Tento   zjednodušující pohled mě   pobavil podstatně více než   celý film. Nehodlám pátrat po   hlubším smyslu tohoto díla,   neboť jde, dle mého názoru, o   vizualizaci režisérových   vlastních depresí v nichž se   umocňuje jeho nenávist ke   všemu a ke všem. (viz. jeho   ostatní filmy). Když liška   pronese větu: „Chaos vládne.“   vystihuje tím v podstatě celý   film.

Ryba, v celém filmu volně   proplouvající vzduchem,   eskymáci, původní hudba a   Johnny Depp, dobrý (Depp skoro   vždy). Jinak nic co by stálo   za zmínku.

Indická kinematografie je svět   sám pro sebe. Tímto filmem se   snaží vykročit do světa, ovšem   prozatím jen jednou nohou,   druhou pevně stojí v   Bollywoodu, a to především   zásluhou přítomnosti   nezbytných pěveckých a   tanečních scén, trochou té   indické komiky, tématem   nezdolné lásky a hrdinství a   hlavně neskutečným teatrálním   projevem. I když nepatřím k   obdivovatelům a příznivcům   těchto filmových postupů,   kvituji, že si indičtí   filmaři, i v období   globalizace všeho, zachovávají   svoji tvář a nesnaží se   zapadnout do hollywoodské   uniformity, prozatím. I   přesto, že film působí, z mého   pohledu, dosti nevyváženě, a   pro mě i nezvykle,   bollywoodskou produkci   nevyhledávám a zřejmě nebudu   ani po tomto filmu, má příchuť   něčeho jiného, co by nemělo   být opomíjeno.

Po monstrózní mediální kampani   jsem čekal nějakou hrůzu, ale   byl jsem mile překvapen,dívalo   se na to dobře. Několik kdyby   se však našlo. Kdyby natočili   příběh o indiánech z   brazilského pralesa bojujícím   proti dřevařským společnostem   vyšlo by to nastejno a daleko   levněji. Kdo by na to ovšem   chodil, rozmlsaní diváci   vyžadují speciální efekty,   bájné světy atd. Děj se   odehrává na jiné planetě,   kdyby vše bylo pojato na   vědecké bázi, rozhodně by to   mělo, alespoň pro mě, daleko   větší hodnotu, diváci však   vyžadují akci. Tím veškeré,   byť i jednoduché, poselství   zcela zaniká. Taktéž   jednotlivé nápady nejsou nic   originálního, krom podoby   různých živočichů a rostlin,   akorát mně nejde do hlavy   jedna věc. Všechny zvířata na   Pandoře měli šest končetin,   domorodci však čtyři, to by   Darwin nedal. Výsledkem   několikaletého snažení je   vykalkulovaná, naivní, lehce   předvídatelná,   propagandistická komerce   podaná v pěkném obalu, tím   nechci říci, že je to špatně,   filmy se točí proto aby   vydělávaly. Samotná počítačová   3D grafika, jež byla hlavním   tahákem a na kterou začínám   být alergický, protože se cpe   již do skoro každého filmu, se   rok od roku zlepšuje, avšak do   dokonalosti a věrohodnosti má   ještě daleko. Vizuálně pěkný   film, ale tak nějak o ničem.

Na maskách mohli sice, dle   mého názoru, ještě zapracovat,   ale z filmu jsem měl pocit,   jako celku, že je daleko   uvěřitelnější a blížící se   pravdě, než jak bylo zobrazeno   v Boji o oheň (1981). Jak to   bylo doopravdy však již nikdy   nezjistíme, bohužel. Markantní   rozdíl mezi kromaňonskou   dívkou a neandrtálci byl snad   záměrem filmařům ke zvýraznění   odlišnosti. Na můj vkus byla   Ayla až příliš „čistá“ a   upravená. To by z mé strany   byla snad jediná výtka. Snad   ještě jednu malou. Ač byla   neandrtálcům ve filmu   přisouzena schopnost   abstraktního myšlení, duchovní   život, ve skutečnosti byli   ještě daleko více   „civilizovanější“. Např.   používali zkrášlovací   „kosmetiku“, dodržovali určité   zásady hygieny (čistili si   zuby), nosili primitivní   šperky, umělecky se   projevovali atd. To jen taková   malá osvěta. Ve světle   vědeckých poznatků z oblasti   genetiky dostává příběh nový   rámec. Od původního   předpokladu o nemožnosti   křížení těchto dvou příbuzných   druhů, přes teorii o jejich   křížení, ale s neplodností   jejich potomků až po současné   poznatky, na základě kterých   se vyvozuje, že mají Evropané   zhruba 4% genetického materiál   neandrtálských lidí a   pravděpodobně i denisovanů.   Jistě se ale najdou   pochybovači. Věčná škoda, že   filmaři v daleko větší míře   nespolupracují s vědci a   historiky, aby film posloužil   nejenom k pobavení ale i k   poučení a nevznikaly tak   všemožné bláboly odporující   všemu možnému (včetně   fyzikálních zákonů u   katastrofických filmů). Ač je   film čtvrtstoletí starý byl   pro mne příjemným překvapením   a umocněný dojmy ze záběrů   přírodních scenérií.

Řezničina to byla pořádná.   Zaměstnat je na jatkách při   porcování masa by bylo ovšem   užitečnější než natáčet film.   Azumi v šatičkách a   podkolenkách jako školačka,   opičí, nebo psí?, ninja   kvíkající při úderu jak   vepřík, slizký transvestita   celý v bílém a spousta blbých   keců. Přemíra akce postupně   začíná nudit. Jako celek   dětinské, stejně jako   předloha. Příznivci mangy od   Yue Koyamy tuto adaptaci   dozajista ocení. Podbízivá   popkulturní záležitost   zaměřená na určitou skupinu   diváků. Jediné co stojí za to,   je závěrečná zkouška zabijáků,   její smysl, předtím než se   vydají plnit „poslání“. Pro mě   osobně, nepočítaje příběhy ze   školního prostředí, je účast   teenagerů v hlavních rolích   snímků všemožných žánrů, až na   pár výjimek, zárukou špatného   filmu.

Základní záměr, ukázat, že se   chování člověka pranic neliší   od chování zvířat, ač si   spousta lidí myslí opak, byl   splněn, a to především, i pro   ty méně chápavé, střídáním   záběrů z živočišné říše a   záběrů ze života vesničanů,   jejichž propojení je zřejmé   především zobrazenou činností.   V přírodě je základním smyslem   existence přežití a zajištění   pokračování rodu, i lidé   žijící v chudé horské vesnici   jsou nuceni vlivem prostředí   přijmout tyto principy. V   jejich životě nemá místo   humanismus ani soucit, a pokud   se objeví, pragmatismus   zvítězí. Na film se dá   pohlížet částečně i jako na   dokument zachycující život   vesnice v průběhu čtyř ročních   období. Samotné odnášení   starých lidí, po dovršení   70-ti let, na posvátnou horu   aby zde zemřeli, je kruté jen   zdánlivě. Vše se podřizuje   nedostatku potravy, ne z   krutosti, či z nedostatku   soucitu. Nevidím v principu   žádný podstatný rozdíl mezi   tímto konáním (zde je alespoň   více než pádný argument) a   počínáním některých jedinců v   současné blahobytné době,   kteří odkládají svoje „staré a   nepotřebné“ do různých ústavů   a zařízení, z důvodu vlastního   přežití to rozhodně nedělají.   Ani bych se příliš nedivil,   kdyby některé pravicové strany   zakomponovaly tento zvyk, v   rámci důchodové reformy, do   svého volebního programu.

Film vznikl na   základě dvou románů Shichiro   Fukazawy. Prvním z nich je   „Lidé z Tohoku“ (poprvé   zfilmován v roce 1957   režisérem Konem Ichikawou)   pojednává o vztahu vesnického   „smraďocha“ a vdovy, druhým   pak „Balada o Narajamě“(poprvé   zfilmován v roce 1958   režisérem Keinosukem   Kinoshitou) v němž je hlavní   postavou stará Orin,   chystající se na splnění   starého zvyku, dobrovolně   ukončit svůj život a přenechat   místo dalším generacím.

Klasika fantasy žánru. Tento   film není hereckým koncertem   hlavních představitelů, ale   hlavně akční podívanou v   klasickém příběhu o odvaze a   boji dobra proti zlu. Za   nejsilnější zážitek považuji   geniální filmovou hudbu Basila   Poledourise, která dokonale   vystihuje atmosféru   jednotlivých scén. Zcela po   právu byla vyhodnocena   filmovými odborníky a kritiky   jako nejlepší filmová hudba v   historii kinematografie.

Vznik výpravného historického   filmu ve Slovenských, potažmo   Českých, podmínkách je událost   vskutku ojedinělá a zasluhuje   uznání. Bezpochyby to stálo   mnoho námahy a odhodlání.   Oproti některým divákům mně   vůbec nevadí Jakubiskův   vlastní pohled na život a   osudy hraběnky Báthoryové, jež   je poněkud jiný než vžitá   představa. Ale abych jenom   nechválil. Celý film mně   přišel jako velice nesourodá   směsice, jak formou, tak i   obsahem. Trochu té historie,   pár bitevních scén, víceméně   pro děj samotný nepodstatných,   tudíž zbytečných a navíc ne   příliš zdařilých (spíše   parodických než reálných),   vztahové problémy s milostným   románkem, intriky, mystérium v   podobě bylinkářky a   čarodějnice, nesmyslné snové   vize, dva trapní mniši (To   Mádlovo vytí mělo být jako co?   Humorná vložka?) a jejich   vynálezy, trochu toho násilí a   brutality, sem tam nějaká   nahota, sex ve zpovědnici a   téměř v každém „druhém záběru“   (to s rezervou) odhalené   ňadro, zcela účelově, jen aby   tam zkrátka bylo. Celkový   dojem nuda a unylost,   roztříštěnost a nevyrovnanost.  

Pozn:
Pomíjím historické   nesmysly a nesrovnalosti, ale   jeden si, jako papouškomil,   neodpustím. V jednom záběru je   vidět klec s australským   papouškem. Proč ne, že? Ale v   Pešti kolem roku 1600?

Oproti filmu Beowulf: Král   barbarů byl tento animovaný   Beowulf dějově obsáhlejší, ale   i jemu by slušela spíše hraná   podoba. Nějak jsem nepochopil   záměr, nechat odehrát vše   herci a poté je zanimovat tak,   aby se sobě co nejvíce   podobali. Žádná stylizace a   vklad něčeho navíc. Degradace   hereckých výkonů. Graficky na   úrovni průměrného „intra“   některých počítačových her.   Samotný příběh už s původní   legendou příliš společného   nemá. Co pobavilo, byl Beowulf   vykreslený jako arogantní   chvástal. Naopak dosti trapně   působilo zakrývání intimních   partií Beowulfa a krále   Hrothgara, než takhle, tak je   ani neměli vysvlékat.

Bezútěšné jako dánská   (islandská) krajina, slabé   jako král Hrothgar a místy   zmatené jako dánští bojovníci   po celonoční pitce. Sama   původní legenda je poněkud   jednoduší a jde přímo k věci,   na film je to ovšem málo.   Zřejmě proto je do legendy   vpašován „humor“ v podobě   křesťanského mnicha, neustálé   narážky na zoofilii, při   kterých se statní rekové   popadali smíchy za břicha a   moralizující čarodějka. Vše   natočeno v jednom tempu, bez   napětí, bez gradací děje a   emočně vypjatých scén. Kostýmy   a kulisy působí dosti   věrohodně, i když poněkud   chudě, ovšem maskéři se, s   těmi gumovými svaly na   trollech, moc nepředvedli.   Neocenil jsem ani snahu o   částečné „polidštění“ celého   mýtu.

Už jsem si začínal myslet, že   asijská kinematografie   stagnuje, po dlouhé době jsem   viděl film, jež se dá nazvat   filmem. Žánrově srovnatelné   snímky, jako např. „Mlčení   jehňátek“ nebo „Sedm“ jsou v   porovnání s tímto filmem, jen   pouhou druhou kategorií.   Tradičně, asijsky, skvěle   natočené, emočně vypjaté,   vyhýbající se zavedeným klišé   (i zde by se ovšem nějaké   našlo), se zdařilou hudbou,   jež dolaďuje hutnou   atmosféru.. Stodvacetiminutová   stopáž nedopřeje divákům   chvíli oddychu, napětí od   začátku do konce. Příběh je   směřován k holywoodskému   konci, avšak dějový zvrat ho   „vrací“ zpět do Koreje Hlavní   postava není žádný superman a   psychopatický zabiják působí   jako zcela normální a obyčejný   člověk, což přidává příběhu na   autentičnosti. Když si   vzpomenu na některé skutečné   kriminální případy za poslední   léta probírané v českých   médiích, tak ani mnohdy   nelogické chování policie   nepůsobí až tak nevěrohodně.   Při sledování děje lze najít i   některé „inspirace“ z výše   uvedených filmů, mimo nich si   také nelze nevzpomenout na Old   boye (kladivo je v Koreji   zřejmě velice populární   nářadí), ale to pranic neubírá   na kvalitách tohoto snímku.

Jako by sami autoři nevěděli   co mají točit, jestli parodii   nebo melodrama. Hodnocení   jednotlivých scén by bylo   vyšší, ale jako celek působí   film poněkud nesourodě. Příběh   slepého bojovníka a mstitele,   to už tady několikrát bylo a   parodující scény působí spíše   trapně, ovšem až na vynikající   způsob přenosu síly.

Tak tento film je vhodný tak   akorát pro námořní vojenské   stratégy, teda až druhá   polovina.
Jedná se   víceméně o hraný dokument za   použití dobových   dokumentárních záběrů s   nezbytnou, velice nudnou,   omáčkou okolo. Velmi negativně   vnímám také hrozný zvyk,   přetrvávající do dnešních dnů,   a to fakt, že dva národy s   rozdílným jazykem hovoří ve   filmu pouze anglicky.   Angličtina je hrozná na   poslech sama osobě, ale   poslouchat ji v podání   japonských herců bylo nad moje   síly, protože zcela změnila   vyznění a atmosféru dialogů.   Musel jsem proto zvolit další   zlo, český dabing, což je to   samé v bleděmodrém. Herecké   výkony velmi chabé, jako by z   povinnosti za angažovanost,   obsazení hlavních rolí se také   moc nepovedlo, dotáčené bojové   scény, triky a efekty, za   pomoci nevydařených modelů,   velice slabé.