FDb.cz - filmová databáze

Myslela jsem, že to bude další   laciná teenagerovská   patlanina, které rozhodně   nemusím, ale ve výsledku jsem   byla překvapená a tím pádem i   spokojená. Přesně jak píše   Karabekian – žádný prasárny,   kterými jsou dnešní filmy pro   mladé doslova přesycené – až   to není hezký. Žádný   úchylárny, hlavně žádný tělní   tekutiny, ale vcelku   inteligentní humor, osvěžující   případ v tomto žánru.

Co všechno se může stát ve   stejnou dobu, ale na jiném   místě?
Krátkých 10   minut – právě tolik je třeba k   vyvolání fotografií japonskému   turistovi ve slunném Římě.   Turista čeká deset minut na   fotky, prochází se, kouří,   nudí se... zabíjí čas. A   mezitím se nám představí 10   minut ve válkou mučeném   Sarajevu...
Dvě zcela   opačné varianty významu času.   Silný a nepřirozený kontrast,   který bolí.
Krátký,   ale znepokojivý film. Krátký,   ale všeříkající, víc není   třeba, jen deset minut.

Dobová atmosféra je skutečně   úchvatná. Účesy a kostýmy se   maximálně povedly, navíc Sanja   Vejnović v roli hlavní   postavy, malířky Slavy, je   nádherná. Miki Manojlović je   pak tradičně zárukou dobrého   hereckého výkonu a i ostatní   se slušně vycajchnovali.
Milostné napětí a vášeň   mezi hlavními protagonisty je   smyslně dráždivá a patřičně   funguje. Místy si však režie   až příliš hrála z uměleckostí   snímku. Některé pasáže,   zvláště jednu z posledních   (problesknutí moderní reklamy)   bych proto úplně vyhodila.   Bohužel mi to výsledný dojem   mírně pokazilo.

Nápad s postupným   odpočítáváním na Andrejově   krabičce cigaret považuju za   to nejlepší z celého filmu.   Bohužel dál není nad čím   žasnout. Jednání postav   (hlavně Andreje) je z mého   pohledu dost nepochopitelné,   dialogy taktéž postrádají   logiku a snaha o supermoderní   akční podívanou je snad to   nejhorší. Lepší, kdyby se děj   držel rafinovanosti nápadu.   Ale takhle nápad utopit v   odpadu – to si potlesk zrovna   nezaslouží.

Po režisérově naprosto   skvostné prvotině jsem byla   natěšená i na jeho další   počin, ovšem nyní už z   americké produkce a velkými   hollywoodskými hvězdami v čele   – zklamání se dostavilo brzy.   Přibyla formální a řemeslná   dokonalost, jedinečná   osobitost režisérova rukopisu   se však vytratila. Kdyby bylo   21 gramů tím prvním, určitě by   se na něj nahlíželo jinak,   takhle se však nelze ubránit   již existujícímu vlivu.

Katastrofický horor. Jeden z   nejlepších svého žánru v   poslední době, jinak je to   totiž hrozná bída, ty dnešní   horory. Tvůrci si bohužel ale   ani tady nedokázali odpustit   klasicky únavné množství   klišé. Další problém je závěr,   který mi připadal velmi slabý.   Největší přednost tak vidím   hned v úvodu. Právě úvod   nastolí příjemné napětí, které   dokáže film udržet poměrně   dlouho, až do konce však s   dechem nevydrží.

Běžná thrillerová zápletka na   jejímž pozadí se odehrává   nezvratně se blížící konec   světa. Není až tak zřejmé do   jaké míry se podařilo více   žánrových rovin vhodně spojit   (rodinné drama, sci-fi   apokalypsu, davovou   psychologii, líbivý napínavý   thriller...) – Javier   Gutiérrez chtěl evidentně   artový film. Ve výsledku filmu   podstatně chybí uchopení   nějakého hlavního motivu, ale   jako celek mají Tres días   bezpochyby nevšední   působivost. Určitě se na ně   ještě někdy podívám. Nechybí   nádherné prostředí, herci a   hudba.

Věrnost žánru se daří. Bohužel   jen do jisté doby. Velmi   slibně rozjetá podívaná s   klasicky westernově   jednoduchou zápletkou nakonec   skončila dokonale pohřbená   tupým závěrem. Už v druhé   půlce filmu to začíná skřípat   a poslouchat dokola ty stejné   dialogy o tom, kdo kolik zabil   lidí, taky přestává být   zajímavé.
Nelze pět ódy   ani na hlavní představitele, i   když to nebyla jejich vina.   Bale je v některých pasážích   značně zkostnatělý a Crowe měl   potenciál stát se skutečně   geniálním a rajcovně odporným   záporákem – to se nepodařilo.   Na co geniálně odporný   záporák, když ho lze udělat   napraveným hrdinou. A tak   Amerika místo, aby natočila po   dlouhé době výborný western,   se všeho vzdala, protože si   nemohla odpustit svůj zvrácený   zvyk dělat z vrahů a hajzlů   kladné postavy, které musí být   nutně divákovi sympatické.
Pořád se však jedná mezi   novými westerny o jeden z těch   lepších, i když scénáristicky   je to na odstřel. Měl rozhodně   na víc.

Ubohost, nuda
Když jsem slyšela chválu na   to, jak je to úúúžasný horor,   a že se na to doopravdy musím   podívat, tak jsem se na to   doopravdy podívala. No a   nevěřila vlastním očím. Toto,   že je horor? Tohle se vůbec   ani neodvažuju nazývat filmem.   Je to snad ta nejstupidnější a   nejtupější vyvražďovačka, co   jsem kdy viděla. Ať mi   zastánci tohohle filmu   prominou, ale větší kravinu   jsem opravdu neviděla. Nemá to   hlavu ani patu. Navíc větší   strach mi nahnala i Sněhurka a   sedm trpaslíků. Ty lekací   scény byly opravdu hodně   směšný, bylo jich tam tolik   naflákaných hned po sobě, že   jsem fakt chvíli přemýšlela,   jestli to nemá být parodie   (pro jistotu jsem se začala   hlasitě smát). Navíc, kdo   říkal, že to má být podle   pravdy? Takhle nám mazat med   kolem huby! Pravdivý může být   snad jen jádro tohohle ehm...   filmu (tak 3 %), ale o tom, co   se na to nabalilo za kraviny   se už nemluví. Toho, kdo tohle   natočil by měli zavřít na   doživotí, aby ho náhodou   nenapadlo ještě někdy něco   natočit!
Doporučuju   opravdu pouze skalním   zastáncům žánru. A i těm jen   na vlastní nebezpečí.

Jednoduchý, působivý
Obrovská odměna pro ty, kteří   rumunský film nikdy   nezatracovali a naopak mu   věřili (jako já). Od začátku a   i ze samotného obsahu vyplývá,   že to nebude nic veselého a   režisér film natočil způsobem,   který dramatickou působivost   maximálně podpořil.   Realistická, prostá, takřka   dokumentaristická kamera,   minimum střihů, jednoduchý děj   – v něm sledujeme hlavní   hrdinku Otilii, která je pro   svou nechtěně těhotnou   kamarádku ochotna udělat téměř   vše.
Chmurně   dramatický, drsně realistický   a zcela ojedinělý a rozhodně   ne každý ho dokáže přijmout.   Jde však bezpochyby o velmi   kvalitní dílko. Tak to vidím   já.

Dovolím si lehce nesouhlasit s   foxxem. Já rozhodně v tomto   případě nepatřím mezi cílovou   skupinu. Naopak rap, hip hop a   jak se to všechno jmenuje,   nesnáším a Eminem v žádném   případě není mým idolem, ale   film se mi přesto líbil a   nepovažuji ho za podprůměrný.   Zaujala mě ponurá a doslova až   znechucená atmosféra filmu a   prostředí těch raperských   soubojů, o kterých jsem nikdy   neměla ani páru.
Zároveň si nelze   nevšimnout ani rasismu, který   jsme většinou zvyklí vídat jen   z jedné strany a tady se nám   zobrazuje i z té opačné a   ukazuje, že mezi černochy   roste rasismus stejně jako   mezi bělochy.

Zajímavá a nejednoduchá   metafora totalitního režimu,   která se nám zobrazuje v   podobě jakéhosi hereckého   konkurzu, přičemž komise,   která tahá za nitky, není   vidět – je skryta v šeru. Je   zde nádherně znázorněn   odosobněný přístup, obrovská   manipulace s uchazeči a fakt,   že je s nimi zametáno jako s   kusem hadru. Soudím, že   součástí metafory bylo i to   prostředí, které působilo   hodně stísněně (stíny, zamčené   dveře). Každý z uchazečů   konkurzu zde svádí boj: boj s   porotou, s ostatními uchazeči   i boj se sebou samými. Svůj   osobní boj svádí i dívka,   která se na konkurz již nemůže   dostat dveřmi, a tak se zkouší   do divadla dostat po   střeše.
Ze začátku byl   film takřka dokonalý, jenže   později děj zabředával až do   příliš překombinovaných a   divných fantazií a zvratů. Ty   mě připadaly přehnané, ale   možná jsem je jen moc   nepochopila a unikl mi jejich   skrytý význam. Závěr, který   vypadal jak výjev z   renesančního obrazu jsem potom   nepochopila už vůbec – co   tímhle chtěl jenom básník   (režisér) říci?

Překvapuje mě, že je zde až   příliš nevysokých či přímo   negativních hodnocení. Já   naopak váhala mezi osmičkou a   devítkou. Něco tak divnýho,   ujetýho a přitom tak   depresivně vtipnýho se jen tak   nevidí. Byla jsem nadšená a   vůbec tohoto filmu nelituji.   No, každý má asi jiný názor,   ale mně se to vážně moc   líbilo.

Hrozný scénář, hrozné masky,   hrozné efekty, hrozná   hudba...
Srandůstka,   kterou rozhodně nepovažuju za   horor, ale bylo to zábavné :-)

Velice drsný, ponurý,   pesimisticky laděný až   depresívní snímek, což   spolehlivě umocňuje i   černobílá kamera. Tento film   je kvalitka a zanechal ve mně   hluboký pocit hořkosti. Má   skutečnou sílu a já ho mám   doteď v živé paměti (a o tom   se může spoustě filmů jenom   zdát). Jsem nadšena i šokována   zároveň – té holky mně bylo   vážně líto.

Krása je pomíjivá
Když jsem to viděla poprvé,   byla jsem taky doslova   nadšená. Podruhé už to bylo   trošičku horší. No a potřetí   jsem se na to radši neměla   vůbec dívat. Kouzlo tohoto   snímku je sice velmi silné,   ale taky značně rychle   pomíjivé až vyprchalo docela.   Snad jsou na tom ostatní lépe,   ale až budou dávat Americkou   krásu počtvrté, tak já ji už s   klidným svědomím vynechám.

Jo, láska není žádná romantika, ale pěkná k....!
Naprosto strhující a   nezapomenutelné drama s velmi   originálním přístupem   mozaikového uspořádání se mi   jako málokterý film vryl   hluboko pod kůži. Lidé,   syrovost a surovost jejich   životů se zajímavým   dokreslením lásky ke psím   společníkům, vše podpořené   geniální hudbou, představuje   dokonalý zážitek velmi drsného   ražení, který s vícenásobným   zhlédnutím filmu ještě více   sílí. Pane Iňárritu, všechno,   co jste natočil stojí za to,   ovšem Amores perros bude   vždycky ten první a mnohokrát   Vám za něj děkuji!!

Uáááách!!!
Ani nemůžu spočítat, kolikrát   jsem u tohoto filmu zívla.   Fakt nevím, ale bude to   hodněkrát, vždyť ani ruce by   mě na ty počty nestačily.
Stejně jako kolega   Messerschmitt, tak ani já   nejsem obdivovatelkou Jennifer   Lopez a už vůbec ne gumových   hadů a už vůbec ne trapných   scén a už vůbec ne debilních   filmů. Doporučuju vážně jen   obdivovatelům zadku Jennifer   Lopez.

Jednoznačné zklamání.
Čekala jsem mnohem větší   využití potenciálu okupačního   dramatu a děj se zatím zase   začal nehorázně pitvat v   tématu vztahových problémů.
Pár dramatických situací   zde bylo načrtnutých, ale jen   načrtnutých, nedotažených –   potom se totiž děj vždy   sklonil do značně nudného   nimrání ve vztazích mezi   Tomášem a Táňou.   Stálesevracející žvatlání o   ničem a o cestě do Anglie – co   by, kdyby – bylo dost únavné.   Snad ještě únavněji pak   působily neustálé hádky mezi   Tomášovými rodiči. Od Preisse   to byla křeč a Pavla Tomicová,   ač ji mám docela ráda, protože   se mi líbí její svéráz, tu   byla poněkud otravná.
Zápletka s mladým   dezertujícím Rusem mě taky   příliš nenadchla. Postavám   vůbec chybělo o něco silnější   charisma, což bylo   nejcitelnější právě u ústřední   dvojice a celkově film   postrádá pevnější uchopení a   zaobalení tématu, předvést,   jak tíha krutých let dopadla   na lidi, se nepodařilo bohužel   ani náznakem.
Dobrá a   dojemná byla jen rovina s   absurdně postřeleným klukem. A   to hlavní, co se doopravdy   povedlo, je píseň Malčik, i   když tady to taky nemuseli tak   přehánět.

Španělé se opět drží svého   kopyta – no, chtělo by ho už   trošku okovat.
Hledání   tajemství mě s náznakem jeho   odhalení přestalo zajímat. To   samé neustálá honička za duchy   zavražděných, nekončící   vysvětlování... Příliš   rozkošatělý užvaněný horor,   který tak nefunguje na žádné   straně. Napětí bylo takové, že   se z toho chtělo akorát spát.   A závěr je mimo úplně.

Docela sympatická mysteriózní   duchařina se solidní zápletkou   a fungující atmosférou.   Součástí je i několik hodně   smutných pasáží. Na rozdíl od   šílených japonských obdobně   laděných duchařských hororů,   je korejský Apateu i poměrně   schůdný a pochopitelný.

Nádherný magický realismus z   doby, kdy byl Kusturica ještě   ve formě. Je jedno, že se to   odehrává v Americe, charakter   postav jde podle režisérova   zvyku opět na balkánský   způsob. Excelentní hudební   výkon magický nádech dokonale   podtrhuje.

Jeden velký přeslazený kýč.   Hrdinové zachraňující svět,   romantika, efekty, vlezlá   hudba, směšný americký patos.   Na toto se dívat prostě nedá.

Asterixe a Obelixe jsem v   dětství měla velmi ráda a mám   je ráda pořád, ale osobně se   mi tyto postavy mnohem více   líbí ve své animované podobě.   V hraném filmu jejich kouzlo   nějak vyprchává a připadá mi   to tak nějak průměrné. I když   herecké obsazení není špatné,   tak mi to tak nějak nesedí.   Animované postavičky absolutně   neměly chybu, jejich hraná   podoba se mi však zdá zcela   zapomenutelná. Není to ono.

Klasika je klasika (ano,   myslím tu animovanou). To však   není ten hlavní problém. Zcela   souhlasím s názory přede mnou.   Do filmu se hodí pár   veleslavných ksichtů, klidně i   Michael Schumacher, a hned se   předpokládá, že to je super   bomba. Bohužel není. Snaha ke   konci nacpat tam těch ksichtů   co nejvíc – to už bylo na   přepnutí programu.
Měla   jsem chuť se jenom pobavit,   nic víc jsem si neslibovala.   Uznávám, že tam pár docela   dobrých nápadů a vtipů bylo,   ale humor jinak povětšinou   sklouzával ke značně laciné   křeči – víc trapné než vtipné.

Nasadit jeden výraz a odříkat   naučený text – při vší úctě k   panu Lakewovy – hlavní roli   měl svěřit někomu jinému než   sám sobě. Strnulost hlavního   hrdiny vidím totiž naopak jako   velký problém. Bikila se mi   tak mnohem více líbil osobně   na archivních záběrech než v   podání zprvu necharismatického   plochého výkonu Rasselase   Lakewa.
První minuty   filmu jsou rovněž velmi   nepřehledné, zběsilé   retrospektivy se střídají až   moc často, a tak místo   pohlcení příběhem a hlavní   postavou, více zaměstnává   pouhá orientace v ději a   časových rovinách.
Od   osudné nehody se ale vše změní   a příběh přecejenom začíná   nabírat šťávu a hlavní hrdina   nakonec dokáže své postavě   vtisknout i hloubku tak, že ze   snímku zůstal krásný zážitek a   důstojná památka vyjímečné   osobnosti světové atletiky.   Jenom si měli páni režiséři   dopředu rozmyslet, kterou   cestou chtějí jít spíše, a   nestřídat obě dvě �– až příliš   překombinovaně přeumělkovanou   první polovinu střídá klasická   linie životopisných filmů o   odvaze, síle vůle a takových   těch věcech.
Celý   snímek je doplněn překrásným   hudebním doprovodem – zejména   úvodní píseň si mě získala   okamžitě na první poslech.   Díky hudbě posunuju hodnocení   oproti bezprostředním záměrům   z šestky o stupínek výš.

Ne příliš inovativní noční   teror zasazený v efektivním   prostředí budky uprostřed   velkého parkovacího prostoru,   těží zejména ze slušné práce s   napětím momentální situace. To   však ne úplně vydrží. Větší   průšvih je ovšem hodně laciné   vyznění celého filmu. Četné   momenty bez logického obalu a   hlavně dialogy, které je lepší   radši vůbec neposlouchat   (pánové, neberte si příklad z   toho, jak balit holky :-),   jsou hodně mimo průměr.   Atmosféra to pak sama celé   neutáhne.
Pro   ostřílenější a náročnější   diváky hororových žánrů bude   ATM zřejmě hodně lehoučkým   dezertem, který si už nikdy   znovu nedají.

Já jsem se tedy opravdu   královsky nebavila. I když   jsem se snažila, tak to prostě   nešlo. Zdá se mi to hodně   pitomý a za celý film jsem se   nezasmála ani jednou. Asi se   mi líbí jiný typ humoru. Pokud   bych si měla vybrat nějakou   střeštěnou parodii, volila   bych Galaxy Quest, popřípadě   Žhavé výstřely, Drákuloviny,   Bláznivou střelu nebo   Připoutejte se, prosím. Toto   tedy opravdu ne.

No, podle mě je tento film   poněkud příliš přechválen.   Jasně, jako většina   animovaných filmů poslední   doby, je roztomilý, vtipný,   ale ne tolik jako ty ostatní.   Trochu mi vázl i ten příběh.   Osobně, je hodně filmů   podobného zaměření, které se   mi líbí mnohem víc.

První velká role předního   srbského herce Dragana   Nikoliće, která ho rychle   katapultovala mezi   jugoslávskou hereckou elitu. A   není divu. Jeho antihrdina   Jimmy Bárka – flákač a   zkažený, bezcharakterní,   namyšlený frajer, který se   bůhví proč snaží býti zpěvákem   – je absolutně   nezapomenutelný. Machírek,   kterému baby doslova padají do   klína, zpěvák postrádající i   sebemenší známky soudnosti a   sebekritiky. Jeho postava je   tak výrazná, že to ani jinak   nejde, než si ji nadlouho   uchovat v paměti.
Film   kromě "dokonalého"   hlavního hrdiny nepostrádá ani   humor, přesto je jako celek   poměrně hořký. Mnohem, mnohem   větší zážitek než předchozí   film Živojina Pavloviće –   Probuzení krys.