Ztracenci

Když k něčemu konečně   došlo, filmaři to střihli a   dali na plátno flek. Díky,   už tak to stejně nestálo za   nic. Po čtyřiceti minutách   jsem to vzdal, tohle prostě   není pro mně, koukat na dva   kluky, jak spolu jen   kafraj...20131201 4000/8428/87   47

Z dnešního pohledu jde o   působivý film plný herců,   kteří byli v době uvedení   do kin téměř neznámí.   Příběh dospívajících   mládenců, kteří žijí   svůj přirozený divoký   život. Povrchnost,   chlapáctví a rivalita dvou   gangů. Osmdesátková klasika   podle knihy vydané koncem   šedesátých let, jejíž   bujaré a z dnešního pohledu   především sexistické   scény nemohou nechat mnohé   liberály chladnými. Ale   takový už je život   teenagerů, a to po celé   generace. V USA se takovým   filmům o dospívání říká   *coming-of-age* a tento film   režiséra Francise Forda   Coppoly je, chtě nechtě,   klasikou. Možná je to i   velmi výstižným   písničkovým soundtrackem,   kterému kraluje Elvis   Presley, ale během úvodních   a závěrečných titulků a   pravděpodobně i někde   uprostřed filmu zazní velmi   sympatická emotivní píseň   Stevena Wondera. Příběh má   v námětu vše podstatné.   Divokost dospívajících   mládenců, kteří pro své   okolí vystupují jako   rebelové, ale přesto se   srdcem na správném místě.   Někomu film přijde   zastaralý díky svému   příběhu, někomu kultovní.   Ať tak či onak, stojí za   zhlédnutí, už jen proto,   že Coppola film přepracoval   kvůli nutné deromantizaci,   čímž prodloužil stopáž,   a použil zcela jinou, výše   zmíněnou, hudbu. Je to film   o přátelství, bratrství a   solidaritě na pomezí   nenávisti, strachu a   náklonnosti. I dospívající   mládenci projevují emoce a   nějaké osočování, že   takový mladík s emocemi   není chlap, je jen obyčejná   sociální křivda. A nebo   současným jazykem -   předsudek.