Ztracenci

Z dnešního pohledu jde o působivý film plný   herců, kteří byli v době uvedení do kin   téměř neznámí. Příběh dospívajících   mládenců, kteří žijí svůj přirozený   divoký život. Povrchnost, chlapáctví a   rivalita dvou gangů. Osmdesátková klasika podle   knihy vydané koncem šedesátých let, jejíž   bujaré a z dnešního pohledu především   sexistické scény nemohou nechat mnohé liberály   chladnými. Ale takový už je život teenagerů,   a to po celé generace. V USA se takovým filmům   o dospívání říká *coming-of-age* a tento   film režiséra Francise Forda Coppoly je, chtě   nechtě, klasikou. Možná je to i velmi   výstižným písničkovým soundtrackem, kterému   kraluje Elvis Presley, ale během úvodních a   závěrečných titulků a pravděpodobně i   někde uprostřed filmu zazní velmi sympatická   emotivní píseň Stevena Wondera. Příběh má v   námětu vše podstatné. Divokost   dospívajících mládenců, kteří pro své   okolí vystupují jako rebelové, ale přesto se   srdcem na správném místě. Někomu film přijde   zastaralý díky svému příběhu, někomu   kultovní. Ať tak či onak, stojí za   zhlédnutí, už jen proto, že Coppola film   přepracoval kvůli nutné deromantizaci, čímž   prodloužil stopáž, a použil zcela jinou,   výše zmíněnou, hudbu. Je to film o   přátelství, bratrství a solidaritě na pomezí   nenávisti, strachu a náklonnosti. I   dospívající mládenci projevují emoce a   nějaké osočování, že takový mladík s   emocemi není chlap, je jen obyčejná sociální   křivda. A nebo současným jazykem - předsudek.

Když k něčemu konečně došlo, filmaři to   střihli a dali na plátno flek. Díky, už tak to   stejně nestálo za nic. Po čtyřiceti minutách   jsem to vzdal, tohle prostě není pro mně,   koukat na dva kluky, jak spolu jen   kafraj...20131201 4000/8428/8747