Vražda v Ostrovní ulici

V roce 1933 byl u nás   zvukový film stále ještě   víceméně v plenkách a   tohle je vlastně první ryze   česká filmová detektivka.   Tvůrci našli oporu ve   výborné literární   předloze Emila Vachka a herci   se s tím popasovali různě.   Ale stejně musím před   režisérem Innemannem   smeknout, protože dokázal   vytvořit opravdu velmi   působivou atmosféru,   ačkoliv měl k dispozici   hodně omezené technické   prostředky. A vzhledem k   tomu, že je tomuhle filmu už   přes 90 let, musím ho   hodnotit opravdu vysoko!!!

Tak Plachtův detektiv   Klubíčko je prototypem   hodného a důkladného   vyšetřovatele. Detektivka   působí takovým milým   dojmem, jako detektivní   červená knihovna.Tyto první   zvukové filmy mají v sobě   takovou zvláštní   atmosféru, Všichni to   dělají poprvé,ten film, a   chtějí být dokonalí.   Myslím,že v těch dobách   byl film hrou, zábavou pro   lidi.

V době vzniku tohoto   detektivního filmu byl   zvukový film ještě v   plenkách, a nebo byl trochu   odrostlejším dítětem.   Důkazem toho může být, že   takřka celý děj filmu   provází hudba a množství   dialogů je menší. Nicméně   se tento detektivní příběh   dá zařadit mezi ty   zdařilé. Je však třeba   podotknout, že se na filmu i   ději podepsal zub času,

Na dnešní dobu dost pomalý,   vláčný. Děj trvá moc   dlouho, Jinbdřich Plachta to   taky moc nevylepšuje. Je   třeba si na zdlouhavý děj   zvyknout.

Vlastní příběh by šel,   ale někteří přehrávají   (Maurin), jiní - to ani nelze   pojmenovat (Friedman), ale   dobrým hereckým výkonem   bych to rozhodně nenazval.   Ještě že tím diváka   netrápí moc dlouho.

Průměrná detektivka ale na   to stáří filmu je to   dobrý.J.Plachta v roli   detektiva docela seděl jeho   způsob vyšetřování byl   dobře propracovaný i další   role byli dobře obsazeny.

Na dobu vzniku je to docela   zdařilé dílko první náš  
film na to   téma.A docela se povedl na   dobu vzniku dobře obsazeno.

V počátcích se film jevil   ještě jako docela nadějný   druh umění - než   definitivně sklouzl do nudy a   tisíckrát okoukaných   řemeslných postupů a   klišé naší žhavé   současnosti. Mladé filmy   ještě tak z třicátých   let, jako je například i   Vražda v Ostrovní ulici (z   roku 1933), patří nesporně   k těmto nadějím. Žánrově   se sice jedná o pokleslou   detektivku s chabou zápletkou   a lehce předvídaným   rozuzlením (vraha jsem   spolehlivě určil hned,   jakmile se objevil v ději),   ale mně se na tomto filmu   líbí právě ona shora   zmiňovaná nadějná   neotřelost a nevšednost   natáčecích metod. Za   všechny bych chtěl zmínit   hlavně zajímavě řešené   podsvícení zdola, jež   vytváří na stěnách   interiérů ostré a dlouhé   stíny postav, kamera   (steady-camera!) je stále   nonšalantně v pohybu nejen   ze strany na stranu, ale   pohybuje se také velice hezky   dopředu a dozadu, dále   různé pěkné triky se   zaostřováním, nápadité   střihy, a dále velmi pěkně   vytvořené detaily tváří.   Herci tehdy ještě uměli   hrát obličejem, deklamovali   dramaticky - řečeno dnešní   mluvou:   "přehrávali", což   nyní "páni   profesoři" na FAMU   považují a vyučují jako   špatné (tím hůř pro   herectví i pro film)... Mně   se však líbí právě tento   druh herectví, nemohu si   pomoci.

Mne by zajímalo, čí byl   ten debilní nápad nechat   hrát ty pazvuky po dobu   celého filmu. Asi stokrát   jsem to chtěl kvůli nim   vypnout. Takže absolutně   neřeším výborného pana   Plachtu, snímku dávám to   nejhorší hodnocení. To byl   opravdu pitomý nápad s tou   „hudbou“.