Víla

Výborně jsem se bavil.   Příběh mi vzdáleně   připomněl filmovou poetiku   slavného režiséra Jacguese   Tatiho. Ale jen vzdáleně.   Vhodně zvolení dva hlavní   představitelé, ale i   ostatní vedlejší role. Film   oba herci zároveň   režírují a jak je z popisku   zřejmé, jde o jejich třetí   společný film. Po   shlédnutí Víly bych byl   zvědavý i na ostatní dva.

Pohádkový a poetický název   filmu je pozvánkou k   příběhu plného absurdit.   Najdeme tu krásný příběh   lásky, ale také serii   absurdních situací a gagů.   Představte si, že pracujete   jako noční recepční v   jednom malém hotýlku a   uprostřed noci k vám přijde   žena, která tvrdí, že je   víla a splní vám tři   přání. Jistě, ta ženská   musí být mešuge a neberete   ji vážně. Pak plácnete   nějaké dvě přání a oni   se vyplní. Zde by mohl fil   připomínat náš film Tři   přání s kouzelným   dědečkem. Tím podobnost   končí.
Ve francouzsko   belgickém filmu obsahující   místy až černý humor se   setkáte s celou řadou   dalších postaviček. Chybu   nemá ani anglický turista se   svým čtyřnohým přítelem.   Nebo tři černoši, kteří   se snaží ilegálně dostat   do Anglie. Pozoruhodné je,   že film vznikl čtyři roky   před doposud největší   evropskou migrační krizí.   Dále tu jsou policisté,   majitelé obchodů a další   postavy malého pobřežního   městečka.

A překvapením večera se   stávááá ... víla Fiona a   recepční Dom :-) A to jsem   vážně čekala, že se   nepřenesu přes hodně   zvláštní herce a pátou   minutu, jakési zbytky   dětské spontánnosti ve mně   však zvítězily nad   zkostnatělostí, a tak jsem   se nechala unést směšným   absurdnem, bezprostřední   radostí, jazzovým rytmem i   živoucím tancem a litovala   jen toho, že nemám podobně   laděnou společnost ke   sdílení. A jeden by si   myslel, že viděl už   všechno, co se vidět dá ...