Maják

Nevím zcela přesně, zda   jsem film pochopil.   Každopádně jeho   zpracování zavání   špinavou, halucinogenní,   izolovanou a temnou   atmosférou, chvílemi až   Lovecraftovským kultem   Cthulhu. Depka a paranoia se   utápí v litrech vypité   kořalky ústřední dvojice   Dafoe/Pattinson, kteří se do   příběhu zakousli se vší   vervou a hrají jak o život.   Černobílý formát 4:3   Majáku prospívá a   masakrózní zvuk a hudba tomu   dominuje (viděno v brněnské   Scale). Jen jsem to jaksi   celé nepobral. Předchozí   Eggersův počin Čarodějnice   mě rozbila víc. Rozhodně   bude film ještě delší dobu   v hlavě uzrávat a dožadovat   se domácí projekce. Myslím,   že v absolutní tmě a klidu,   nerušen diváky z kina si   snímek vychutnám mnohem   více. Řekl bych dokonce, že   je určen výhradně k   domácímu promítání,   které si o takovou karanténu   vyloženě říká. Musím   vyzkoušet a zřejmě i   přehodnotit.

Herecké výkony obou doslova   perfektní, černobílá   atmosféra to hutní.   Bohužel, nakonec nic pro mě,   nebyl to můj šálek kávy.

Je to takový černobílý,   komorně psychologický   thriller, až horor. O dvou   mužích obsluhující maják   na ostrově. Ten starší –   „šéf“, (Willem Dafoe),   toho mladého, (Robert   Pattinson), nejprve dost   přísně „buzeruje“, ale   posléze spolu začnou   chlastat. Takže na pořad   přijdou klasické opilecké   historky a pak jim chlast   dojde a do toho   klaustrofobické prostředí   majáku a malého ostrova,   plus drsné přírodní   prostředí = na konflikt je   zaděláno. Jenže od   začátku je cítit, že film,   ač klasická   „žánrovka“, je usilovně   dělaný jako „větší   umění“. Tak ano, herecké   výkony jsou skvělý,   zejména charismatický Willem   Dafoe, černobílá verze   filmu fotogenickému majáku   sluší. Hezký je i, (až   skoro „stampunkový“),   pohled do majákových útrob.   Přeci jen ale dívat se v   celovečerním filmu celou   dobu jen na dva chlapy,   (pardon, ještě se tam občas   objeví mořská panna a pár   ptáků), to by chtělo   nějakou originálnější   zápletku, nebo   zajímavější dialogy.   Sorry, ale v druhé půlce   jsem se prostě už dost nudil   a začalo mi být jedno jak   ten duel skončí, hlavně   ať! Takové filmy nejsou   můj šálek darjeelingu.

Formát černobílého   čtverečku mi nevadil. Mi   vadilo to, že ani za padesát   minut autor nevyjádřil skoro   nic. A když se tam v   padesáté minutě objevila   tvář baby, zmáčkl jsem   tlačítko zrychleného   posunu. Právem. Až do konce   filmu se nic nedělo, tedy ne   co by stálo za zmínku.   Takže zbyla jen moje závist   té bouře a samoty. Nevím,   co tím filmem chtěl básník   říci. Pokud vůbec něco,   tak mi to prostě   uniklo.