Stroszek

Zrovna pro mě prapodivný   neherec Bruno S. (a na to   vezměte jed, že o této   skutečnosti nesvědčí jen   nevybělený chrup) svým   nezvyklým frázováním,   provázeným skelným   pohledem, neopakovatelným   způsobem objevil Ameriku...   Nutno dodat, že mu byl v jeho   objevování nablízku Werner   Herzog, jehož filmy se tak   nějak dobře pozorují,   ačkoli se v nich povětšinou   nenastřádají žádné   příjemné chvilky, takže   informace, že se po   zhlédnutí Stroszeka oběsil   zpěvák Joy Division, mě   vlastně ani nepřekvapila...

Ještě menší depka, než jsme čekali...
Tento film provází legenda,   že byl tím posledním,   který si pustil psychicky   labilní zpěvák Ian Curtis   ze skupiny Joy Division, před   tím, než si „hodil   mašli“. Zas tak velká   depka to ale není. Příběh   příkladného životního   lůzra Bruna Stroszeka   samozřejmě není žádná   popcornově zábavná   oddechovka, ale není to ani   prvoplánově depresivní   film. Životní vyhlídky   Bruna, kterého právě   propustili z vězení, nejsou   nijak růžové a   pravděpodobnost, že se brzy   vrátí tam, odkud ho   propustili je velká. Jeho   dávný přítel mu sice   pohlídal jeho byt, ale když   se zastane prostitutky Evy,   její pasáci se k němu   nezachovají zcela vlídně.   Trojice se pokusí vyřešit   svou nelehkou životní   situací emigrací do   „Nového světa“, země   neomezených možností –   Ameriky. Evě, která umí   anglicky, se tu podaří   vykročit za svým   „americkým snem“. Začne   pracovat jako servírka a brzy   se „skamarádí“ s   místními kamioňáky, což   její ekonomickou situaci   ještě vylepší. Ovšem,   inteligenčně jednodušší   Bruno, který neumí anglicky,   i jeho potrhlý přítel, jsou   tu ještě ztracenější,   než v Německu. Americký   filmový happy end tedy   očekávat nelze. Film je   vyprávěn v pomalém rytmu a   je plný banálních situací   a divných dialogů.   Paradoxně tím ale získává   zvláštní kouzlo a   autentičnost. Něčím mi   připomněl Jarmuschův film   Podivnější než ráj   (Stranger Than Paradise),   rozhodně ve mně nevzbudil   pocity „na mašli“.   Dokonce si dokážu   představit, že si ho ještě   někdy znova pustím. Mnohem   depresivněji na mě působí   ta záplava filmů, ze   kterých když vystřihnete   všechny střílečky,   mlátičky, vybuchovačky a   honičky v autech, tak vám   zbydou jen titulky.