Slzy, které svět nevidí [TV film]

Nádherný černobílý   televzní bonbónek. Mac Frič   si pozval čtyři skvělé   herce na čele s Janem   Werichem a brilantně si   zpracovali povídku klasika   světově literatury Antona   Pavloviče Čechova. To nemá   smysl popisovat, to se prostě   musí vidět! Nezapomenutelná   dvacetiminutovka!

V mém osobním žebříčku   nejpovedenější z krátkých   filmových komedií   natočených pro Českou   televizi s účastí Jana   Wericha. Jeho herecký koncert   s dalšími představiteli   (Vlastimil Brodský, Jiřina   Šejbalová, Jiří Sovák) je   pro mě pokaždé takovým   osvěžením v rámci   ostatních paběrků na   našich televizích. Martinu   Fričovi se v tomto žánru   málokdo dovedl přiblížit,   možná tak Zdeněk   Podskalský.

Tady je krásně vidět, že   všichni herci byli   především divadelníci,   takže první záběr, kdy se   Werich, Sovák a Brodský v   hodně opojné náladě vrací   v noci z hospody a před domem   jednoho z nich se domlouvají,   že k němu skočí ještě na   skleničku a na něco k   snědku, tak je vše točeno   snad v pětiminutovém   záběru bez jediného   střihu. Všichni herci měli   svoje dialogy perfektně   naučené a je opravdu radost   sledovat jejich herecké   umění. Když se k nim potom   v bytě přidá ještě   Jiřina Šejbalová, dílo   dokonalého herectví je   dokonáno. Čechova naši   režiséři točit uměli a   když se režie ujal   ostřílený frajer Martin   Frič, není absolutně co   vytknout. Parádní Čechovův   humor, vytříbené   charaktery, geniální herci.   A pití, pití a zase pití.   Skvost naší televizní   tvorby šedesátých let!!!

Žena je navenek anděl, ale   doma satanáš. Muž je venku   plukovníkem, ale doma jen   ožralým dobytkem, který   dostane nafackováno, až mu   "slzy dojetí"   vyhrknou; to všecko jsou   právě ty slzy, které svět   nevidí - a nesmí vidět.   Pánské herecké obsazení je   stejné jako v Uspořené   libře, ale ta byla mnohem   lepší.

Když herec Jan Werich,   nedostával mnoho filmových   rolí, natočil v televizi   výborné inscenace, které i   dnes mají svému divákovi co   říci. Především   bláznivá komédie Uspořená   libra, o dvou přátelích,   kteří mají společný   koníček, vysedávání v   hospodě a když dojdou   peníze, je potřeba vybrat z   účtu, ale nesmí narazit na   protivnou ženskou, která   spěchá poslat telegram do   Tararingapatamu. Zde Jan   Werich má herce, kamarády,   Jiřího Sováka a Stellu   Zázvorkovou.
Kočár   nejsvětější svátosti, je   konverzačka na nejvyšší   úrovni mezi místokrálem   Peru a herečkou Kamilou   Pericholovou, kde se své role   bezvadně zhostila Jaroslava   Adamová.
Že si se   Zázvorkovou spolu rozuměli,   dokládá další televizní   klenot, Medvěd. Jsme v Rusku,   Jan Werich přijíždí jako   statkář do zapadlé vísky,   aby se domohl svých peněz a   narazí na pořádný kus   ženské, kterou požádá o   ruku.
V slzách, které   svět nevidí je také   komedie, ale velice hořká.   Muž, podplukovník ve   výslužbě, se vrací v noci   z hospody, žena už spí a on   si dotáhne sebou ještě   kumpány, se kterými by v   pití chtěl pokračovat doma.   Žena navenek se chová, že   má radost z návštěvy,   připraví občerstvení ale   muže by nejraději   "zabila".
Drahý zesnulý, je film,   který se moc na obrazovky   nedostává, Jan Werich v roli   dědečka, který je nalezen v   pozici mrtvého a už jeho   děti si parcelují jeho   majetek a jaké je jejich   zděšení, když je všechno   úplně jinak.
V   povídce Král a žena se   Werich stal Jindřichem VIII.   a Jana Brejchová jako jeho   žena Kateřina Paarová s   ním laškuje a konverzuje a   při tom jí může jít i o   krk.
Z těchto   televizních rolí, kdo má   okno a absenci, jako by nebyl.   Werich zemřel v roce 1980 a   má hrob s přítelem Jiřím   Voskovcem na Olšanském   hřbitově...

Opět krásná televizní   věc,Čechov v podání Jana   Wericha , to je prostě   zážitek.Je úžasné, že na   tak vynikající věc je   třeba tak málo herců,   Brodský a Sovák si to   užívali, to partnerství s   Werichem a paní Jiřina   Šejbalová hrála přesně tu   paní domu s pevnou rukou.   Herecký koncert!

Koncert troch hereckých   géniov na malom priestore a v   relatívne kratučkej   minutáži. Scénka ako zo   života, keď trojica pod   vplyvom alkoholu zavíta do   obydlia jedného z nich a   začína sa boj o povesť   dobrého hostiteľa.   Manželovo zdôvodňovanie   svojho sebaobetovanie v   prospech rodiny a manželkina   nechuť ísť otvoriť komoru   a uvítať “spoločensky   unavených“ hostí patrí   medzi veľmi vtipné a   zároveň veľmi vypovedajúce   o ľudskej povahe. Zaujímavé   zrovnanie mi prichádza na um   v stvárnení napitého   človeka Werichom a Polívkom   a treba povedať, že i   opilosť može byť   stvárnená bez oplzlostí a   vulgárneho slovníka, ale   pravdepodobne väčšina   namietne, že sa jedná o inú   dobu. Čerešničkou na torte   je záverečné veľmi milé   nedorozumenie, na ktoré si   všetci pripijú.

... „ A nejvíc nenávidím,   když člověk se napije a pak   to nemá čím zapít. Totiž   zajíst a zapít taky ...   teda.“ Tři kumpáni v   podroušeném stavu, jedna   probuzená manželka a   naprosto skvělá herecká   sestava.