Reportáž psaná na oprátce

´Julius Fučík patřil po roce 1948 k   nejvýznamnějším ikonám komunistické   ideologie. Představoval pro ni ideální typ tzv.   nového člověka. Zejména jeho obraz nabízený   mládeži plnil funkci závazného vzoru, jenž   přímo vyzýval k následování. Oficiální   kult vycházel především z textu Reportáže,   psané na oprátce.´

A proto byla tato kniha   ve školách vnucována jako povinná četba. Byl   neustále oslavován jako ohromný hrdina na svém   místě. Julius Fučík byl český komunistický   novinář, literární a divadelní kritik a   překladatel, popravený nacisty pro účast v   protinacistickém odboji. Tento snímek   přibližuje co v pankrácké věznici prožíval,   jak trpěl. Z dnešního pohledu se jedná o   čistě agitační snímek, který sice ukazuje   syrovou tragédii doby, ale s politicky   angažovanými úpravami. Po technické stránce   jsou filmové postupy na tomto snímku zcela   poplatné době vzniku. Atmosféra děje je však   podivně ponurá. Chybí patřičná dramatičnost   a hrůza tyranie nacizmu. Tvůrci se zaměřili   pouze na Fučíka jako trpící osobnost a na   kvalitu filmu nějak opomněli. Těžko říci jak   ve své době, ale dnes celý film velmi trpí   svou nudností. Je zkrátka ničím nezajímavý,   takže jeho uložení v archívu, kde jen na něj   padá prach, zřejmě nikomu nevadí.

Už jako dítě jsem se u tohoto filmu nudíval   /povinná návštěva kina se školou/. Tak jsem   se na to po letech podíval znovu. Chápu, že   nám, dětem, bylo třeba ukázat zrůdnost   nacizmu, ale hrůznost komunismu je stejná a   běhají si vesele po světě. No, ale pryč od   politiky a vzhůru k přímému hodnocení   snímku. To je jednoznačné. Něco za herecké   výkony by se našlo, jinak by to bylo totálně   /nebo totalitně?/ na houby. 191220108823

Jedná se o klasický plakátový film. Svým   provedením je agitační a propagační.   Nicméně je o osobnosti, která si natočení   filmu o svém životě určitě zaslouží. Dnes   je smutné, že jméno Julia Fučíka zmizelo z   mnoha názvů ulic. Jsou města a obce, která   něco podobného odmítly. V Praze se dlouhou dobu   po něm jmenoval i jeden Park kultury a oddechu.   Dlouhá léta byla Fučíkova Reportáž psaná na   oprátce součástí povinné školní četby. Pak   přišla doba, kdy se tato kniha na některých   místech demonstrativně likvidovala. Máme tu   nyní ÚSTRK (tzv. Ústav pro studium totalitních   režimů). Ten se nám nyní snaží uvést   Reportáž na „pravou míru“. Jejich práce   může připomínat práci Saturnina, který se   snažil uvést na pravou míru obsahy dívčích   románů.
Pokud jde o hodnocení účinkování   herců, tak k těm lepším výkonům patří   účast Rudolfa Hrušínského, Rudolfa Deyla či   Václava Lohniského. Tento film do vysílání   nasazují pouze některé kabelové televize. Na   hlavních stanicích a ani na DVD se doposud (14.   9. 2012) neobjevil.

Asi budu zas jednou nespravedlivý...
Já vím, že je to agitka, že je natočená   podle nepravdivého příběhu, a snad si ani tak   vysoké hodnocení nezaslouží, ale ode mne je to   pětka. Tak mi to vychází, když sečtu bod za   obsazení, bod za režii (však taky byl Balík   těsně před svým vrcholem) a pak ještě dva   body za Hrušínského skvostného Böhma! (Jak   jsem tak nahlédl níže, pro ty mladší už je   zřejmě neuvěřitelné, že v těch dobách   "sekal" jednoho záporáka za druhým.)   - Cože, že to takhle na těch pět bodů   nevychází? Ale jo: jeden je za to, že jsem byl   mladej (já psal, že nebudu spravedlivý).
  Bohužel slabinou tohoto zpracování dnes je   paradoxně právě to, co bylo původně jeho   předností: elegantní zkratka, ta neukecanost,   to, že neilustruje doslovně úplně všechno z   předlohy. Je to snad dáno tím, že tvůrci   tehdy správně vycházeli z všeobecné znalosti   "Reportáže," kterou tenkrát museli   přečíst skoro všichni; byla opakovanou   povinnou četbou, a četly ji povinně nejen děti   a studenti, ale i vojáci (a byli ze znalosti   detailů i mytologických okolností zkoušeni, a   když uspěli, měli o hodinu delší vycházky),   odboráři, čtenářské kluby... Takové   vynucování nás už doufám nikdy nepotká,   důsledkem pak v tomto případě ovšem je, že   pro mladší generace se film může stát   poněkud nepřehledným.

Dvě hvězdy jsou z nostalgie, jinak totální   blbost ve které si zahráli dobří herci vedle   totálně zblblých komunistů.

Váhám, jak ohodnotit toto dílo. Měl jsem   možnost, přečíst si za socialismu toliko   opětovanou a propagovanou knižní předlohu,   která tehdy byla součástí povinné četby a   mimo jiné získala mezinárodní cenu míru. Ale   četl jsem ji až letos, a to zcela dobrovolně.   Kniha na mne zapůsobila velmi silně natolik, že   se mi ani nechtělo ji odložit a stále mi   znějí v uších závěrečná slova knihy:   "I má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem   nenapsal. Ten už neznám. Tohle už není hra. To   je život. A v životě není diváků. Opona se   zvedá. Lidé, měl jsem vás rád, bděte. "   Ano, jak napsal Julius Fučík. V životě není   diváků. Ale když tu ta možnost je, tak proč   se na něčí život nekouknout, když už je   zfilmovaný. Další otázkou však je celkový   výsledek. Výsledek je ten, že kdybych knihu   nečetl, tak z poloviny filmu nic nemám, protože   bych nevěděl, o co tam jde. Tento fakt však   pominu. Film jako celek je průměrné (a proč to   neříct otevřeně propagandistické a   komunistické) dílo, které jistou uměleckou   hodnotu a výpověď obsahuje a je výjimečné   pouze tím, že se příliš dlouho sušilo v   archivu a v televizi na něj takřka vůbec   nenarazíte. Proto se film stává vzácným. Ale   to je tak vše. Mimochodem, toto je jeden z mála   filmů, kde můžete vidět Rudolfa Hrušínského   jako gestapáckého komisaře a tím pádem   záporáka. Filmu (tady bych měl říci spíše   Julovi Fučíkovi) ode mne náleží čtyři   hvězdičky za vcelku zajímavý děj a dvě   hvězdičky pak za herecké výkony. A vychází   mi z toho krásný průměr.