Psohlavci

Je to spíše volná adaptace   původní literární   předlohy Aloise Jiráska. Ve   zvukové éře českého filmu   do roku 1935, patřil tento   film jednak k nejlépe   ptrovedeným kostýmním   filmům, ale vynikající na   tu doby byla skutečnost, že   havní role obsadili   nejlepší divadelní umělci.

„Lomikare, Lomikare! Do roka   a do dne zvu tě na boží   soud!“ Kdo by neznal toto   zvolání Jana Sladkého   Koziny, coby vůdce chodského   povstání, před svou smrtí   28. listopadu 1695. Naopak už   se málo ví, že zvaný   Kozina byl český šlechtic a   podnikatel německé   národnosti, svobodný pán   Wolf Maxmilián Laminger z   Albenreuthu. Ale to jen tak na   okraj. Jeden z několika   nejznámějších románu   Aloise Jiráska   „Psohlavci“, si podmanil   své čtenáře především   svým námětem, který je   povyšován dodnes. Boj za   práva a svobodu. Na   příběhu je však   nejzajímavější dějový   vývoj, který má naprosto   stejnou šablonu, jakou má   příběh o Janu Husovi.   Jestli je to úmysl Aloise   Jiráska nebo je to skutečný   historický fakt nechť   posoudí sami historikové.   Pro nás je   nejdůležitější   především obsah. První   filmové zpracování z roku   1931, tedy v roce, kdy se   začal v Československu   používat zvukový film, je   po technické stránce   typický na svoji dobu. Zub   času už sice na filmové   kopii udělal své, ale i tak   je škoda, že je zrovna tento   snímek značně opomíjen a   dává se přednost   pozdější barevné verzi.   Pro režiséra Svatopluka   Innemanna to by jistě   nelehký úkol, a to už   kvůli zodpovědnosti   ohromného rozpočtu. Z   filmového hlediska má na   třicátá léta ohledně   žánru taktéž své kouzlo a   impozantnost filmové   tvůrčí sounáležitosti.