Plaché příběhy

Unylé, bez vtipu, chvílemi   jsem   posouvala...nejzajímavější   byla asi holá zadnice   Vladimíra Kratiny.
Čapkovy povídky je   lepší číst.

Tři povídky dle předlohy   Karla Čapka. Divácky   nejzajímavěhší je asi ta   prvá. Některým známá   povídka ještě ze školních   čítanek. Zbylé dvě   povídky, ač herecky skvěle   obsazené, působí nudným   dojmem.

Plaché příběhy jsou   strohým filmovým přepisem   tří vybraných Povídek z   jedné kapsy od Karla Čapka.   Tyto filmové přepisy   literárních děl mají   ovšem povšechně tu   základní vadu, že jsou   právě příliš strohé,   nepřidává-li k nim film   také něco ze svých   uměleckých možností, jako   v tomto případě. Pak je   lépe, a to vždy, vychutnat   si krásu psaného jazyka,   pokud film neposkytuje krásu   obrazovou. Prostřední   povídka Vražedný útok   navíc dokládá to, jak film   obecně vulgarizuje: Pan rada   Tomsa v původní literární   povídce poslouchá ve   sluchátkách Dvořákovy   tance ("To je přece   muzika, říkal si   spokojeně"), ve filmu to   je jakási obyčejná   písnička se špatnou   melodií a průměrným   přednesem.