Písně z druhého patra

stejně jako holub(kt. jsem   viděla dříve) má tento   film velmi osobitou strukturu   a vizuál. když jsem   rozpoznala tvurce,   přiznávám, že jsem nebyla   nadšená.. první půlku jsem   vyloženě bojovala s touhou   film vypnout, ale chtěla jsem   vytrvat, dát mu ještě   šanci.. ..abych to zkrátila,   druhá polovina filmu je   výrazně lepší,   vtipnější než první..   přesto komedii film opravdu   nepřipomíná, ani   grotesku... spíš velmi   drsnou satiru. a podle mě je   jen pro vytrvalce a velké   severské nadšence.

Jsme v koncích... a kdo   není? Tak pravil jeden ze   zneuctěných životem v   předvečer milénia v   anonymním městě, které by   se jednou mohlo stát i tím   naším... stačí popracovat   na všeobecné lhostejnosti a   prohloubit otupělost. Možná   už nastala ta chvíle -   vyjít do ulic a bít se za   lepší časy (neskutečně   mrazivé scény s   demonstranty), dřív, než se   navrátíme k obětování   nevinných. Oproti svému   volnému nástupci je Píseň   z druhého patra děsivou   depresí, vyvolávající   skřípavý smích, který   nepřináší uvolnění, snad   že Andersson v mezidobí   objevil nějaká ta   pozitiva...