Písně z druhého patra

Třetí celovečerní film Roye Anderssona před diváky otevírá jízlivě absurdní výhled na útrapy lidských bytostí, které zůstaly lapené v každodennosti současného světa. Režisérova vize západní kapitalistické společnosti je vzdálená obvyklým obrazům kariérní hektičnosti, reklamní vymydlenosti a multimediálních ataků. V souladu s mnohokráte zaznívající mantrou „Milován buď ten, kdo se usadí“ ukazuje svět ve stavu odevzdaného spočinutí ve všeobjímajícím chaosu samospádem kupředu spějící civilizace. V městě stiženém fatálním dopravním kolapsem rozvíjí řetězec volně provázaných anekdot vystihujících prostřednictvím bizarních figur obyčejných lidí apatickou absurditu soudobé lidské existence.

Roy Andersson započal svou tvůrčí dráhu již na přelomu 60 a 70. let, kdy se zařadil po bok řady tehdejších autorských osobností debutem Švédská lovestory, kde nastavoval kruté zrcadlo konformitě a hodnotové pokřivenosti středostavovské společnosti prostřednictvím kontrastující lásky dospívajícího páru. Po negativně přijatém druhém snímku Giliap z roku 1975 se dvacet let věnoval pouze tvorbě reklam. Na nich si vytříbil osobitý styl, jenž použil i ve svém přelomovém snímku Písně z druhého patra. Ten se vyznačuje striktní metodou pečlivě zkonstruované všednosti, kdy kamera v dlouhých statických záběrech snímá groteskní sekvence inscenované povětšinou v rozsáhlých studiových prostorách, které se tváří jako přirozené prostředí.

Zdroj: ČT
Vysíláno s titulky.

Z recenze Mirky Spáčilové: „Písně z druhého patra rozhodně nejsou filmařskou libůstkou pro každého. Kdo nad Franzem Kafkou usíná nebo kdo si v kině žádá syté barvy, rychlý pohyb, čistý příběh a jasné hrdiny, zůstane asi jen na prahu téhle bezmocné přehlídky figurek, trpně posedávajících a popocházejících odnikud nikam ve sterilních kulisách bílé a šedé, v jakési vybledle dvojrozměrné maketě současnosti, jež připomíná spíše laboratoř. Schodiště i chodby, ulice i kavárny, ložnice i nádraží, to všechno se halí do studeně přízračných tónů. Muž klepe na dveře, kohosi marně hledá, ale místo rady se mu dostane vyhazov či ran. A zpovzdálí přihlíží skupina lidí – mlčenlivých figurín s prázdnými obličeji bez výrazu, navzájem si podobných a snadno zaměnitelných... Film velmi volně uvádí do popředí scény několika na pohled odtažitých postav, pospojovaných vnitřně podprahovou metodou asociací a navenek estetikou ošklivosti. Převážně staří, obtloustlí, povadlí, matně zešedlí, s ochablými svaly, povislými rameny a nehybnými obličeji: takoví jsou čekatelé marnosti v Anderssonově nelichotivém, bizarním až černočerně humorném podobenství...“
Tato filmová báseň o civilizační krizi zaujme řadou scén, které díky své schopnosti zneklidňovat, utkví trpělivému divákovi na dlouho v paměti.
kino AERO

Z recenze Mirky Spáčilové: „Písně z druhého patra rozhodně nejsou filmařskou libůstkou pro každého. Kdo nad Franzem Kafkou usíná nebo kdo si v kině žádá syté barvy, rychlý pohyb, čistý příběh a jasné hrdiny, zůstane asi jen na prahu téhle bezmocné přehlídky figurek, trpně posedávajících a popocházejících odnikud nikam ve sterilních kulisách bílé a šedé, v jakési vybledle dvojrozměrné maketě současnosti, jež připomíná spíše laboratoř. Schodiště i chodby, ulice i kavárny, ložnice i nádraží, to všechno se halí do studeně přízračných tónů. Muž klepe na dveře, kohosi marně hledá, ale místo rady se mu dostane vyhazov či ran. A zpovzdálí přihlíží skupina lidí - mlčenlivých figurín s prázdnými obličeji bez výrazu, navzájem si podobných a snadno zaměnitelných...
... Film velmi volně uvádí do popředí scény několika na pohled odtažitých postav, pospojovaných vnitřně podprahovou metodou asociací a navenek estetikou ošklivosti. Převážně staří, obtloustlí, povadlí, matně zešedlí, s ochablými svaly, povislými rameny a nehybnými obličeji: takoví jsou čekatelé marnosti v Anderssonově nelichotivém, bizarním až černočerně humorném podobenství...
... Co se vlastně stalo? Cosi se „zaseklo", zadrhlo a vzpříčilo - a to v několika souběžných významech, konkrétních i abstraktních. Kdesi v zaběhnuté velkoměstské mašinérii všedního dne vypukla dopravní zácpa a s ní i nečekaný chaos, jímž se ovšem Andersson názorně nezabývá. Zoufalé kvílení klaksonů doléhá jen velmi ztišeně, ve slabém zvukovém podkresu, do mrtvolné zamlklosti rozličných čekáren. Právě tak kolony aut či opěšalých zástupů, ploužících se ulicemi s koordinovanými flagelantskými gesty, divák zaznamená spíše jen ve druhém plánu, za okny a výlohami podniků, kde náhodní hosté uvízli a nemohou dál. „Jak se odtud dostanu?" ptá se žena v bistru - a není snad zbytečnější otázky v celém vesmíru. Však se také nikdo neobtěžuje ani pozvednout obočí, natož odpovědět..."
Tato filmová báseň o civilizační krizi zaujme řadou scén, které díky své schopnosti zneklidňovat, utkví trpělivému divákovi na dlouho v paměti.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Ve svém třetím celovečerním snímku Písně z druhého patra se scenárista a režisér Roy Andersson inspiroval dílem peruánského básníka Césara Abrahama Vallejoa (1892-1938), a protože scénář vznikal ve filmařově kanceláři ve druhém poschodí, je název nasnadě. Film naprosto originálním způsobem vyjadřuje umělcovy pocity a postoje vůči současné konzumní společnosti. Osobitým filmařským viděním se Anderssonovi podařilo v jednotlivých epizodách zobrazit odcizené vztahy mezi lidmi, byrokratický systém, davovou hysterii, touhu po penězích, nevěru, ponižování, chtíč, bezmocnost... Témat je bezpočet, ale (jak charakterizoval svůj film v Cannes sám režisér) jedno je zásadní: důsledky toho, když se události vymknou kontrole. Snímek se skládá ze zdánlivě nesouvisejících absurdních či groteskních dramat lidských osudů: kouzelník málem rozřízne pilou dobrovolníka, úředník přijde o práci, mladičká dívka je obětována, město je ochromené dopravní zácpou, duch ruského oběšeného mladíka hledá svou (také oběšenou) sestru, básník se zbláznil, obchodník spekulativně podpálí svůj krám, jiný obchodník chce vydělat na Ježíšových dvoutisících narozeninách, mrtvý věřitel neúnavně chodí za svým dlužníkem... Vše se odehrává v neurčité době, v depresivním počasí, v neútulných a odcizených interiérech mezi obyčejnými, převážně staršími lidmi, na které většinou není příjemný pohled. - V současné kinematografii je Anderssonův snímek výlučný svou polohou sarkastického podobenství a je divácky značně náročný.
Kateřina Korbařová Filmový přehled 2001/12/23

Autor/Zdroj: Korbařová Kateřina/Filmový přehled