Muž z Londýna

V předposledním filmu opustil maďarský mág Béla Tarr pro něho typicky bezútěšné prostředí postkomunistických ruin východního bloku, aby v západoevropském přístavním městě natočil osobitou autorskou parafrázi tradičního „žánru" filmu noir podle předlohy klasika detektivního románu Georgese Simenona.
Celosvětově respektovaný maďarský režisér, který byl před čtyřmi lety váženým hostem 36. Letní filmové školy, na níž byla uvedena kompletní retrospektiva jeho autorského díla, čítajícího devět celovečerních, jeden televizní a čtyři krátké snímky, se před třemi lety uchýlil do filmařského důchodu. S myšlenkou, že by nerad vykrádal sám sebe, se rozhodl, že Turínský kůň (A Torinói ló, 2011) bude jeho poslední film. Minimalistický, narativně téměř vyprázdněný snímek si odnesl Velkou cenu poroty z Berlinale a diváckou obec rozdělil podobně jako jeho předposlední, v Cannes premiérovaný film Muž z Londýna. Ten totiž po sedmileté odmlce po všeobecně adorovaných Werckmeisterových harmoniiích (Werckmeister harmóniák, 2000) znamenal jistý předěl v Tarrově tvorbě, obdobně jako v polovině 80. let s barevnou stylizací experimentující interiérové vztahové drama Podzimní almanach (Őszi almanach, 1984).
Muž z Londýna byl ihned po uvedení filmovou kritikou zaškatulkován jako film noir. Recenzenty k tomu přirozeně svádělo hlavně jméno známého belgického autora detektivních románů Georgese Simenona, jehož literární dílo se stalo výchozím námětem pro scénář, který Tarr sepsal se svým dvorním spolupracovníkem, maďarským spisovatelem László Krasznahorkaiem. Dalším noirovým aspektem filmu je výrazná výtvarná stylizace, čerpající z kontrastního low-key svícení, celkově pochmurná atmosféra, vycházející ze zločinecké zápletky, a v neposlední řadě archetypální postavy, spjaté s noirovým podsvětím, včetně titulního, osudem pokoušeného antihrdiny-zatracence. Tím je noční hlídač Maloin, pro něhož si Tarr vybral v současnosti jednoho z nejrespektovanějších českých divadelních a filmových herců Miroslava Krobota. Jeho minimalistický, až na samou dřeň osekaný herecký projev jde ruku v ruce s velmi pozvolným tempem vyprávění, v němž režisér společně se svým věrným tvůrčím týmem, kameramanem Fredem Kelemenem, střihačkou a spolurežisérkou Ágnes Hranitzkyovou a hudebním skladatelem Mihálym Vígem, předkládá divákům přehlídku všech postupů, které dosud určovaly specifický styl jeho osobitých, kontemplativních filmových básní.

Jana Bébarová, LŠ 2014

Zatím předposlední Tarrův snímek Muž z Londýna je adaptací stejnojmenného detektivního románu Georgese Simenona, tvůrce komisaře Maigreta. Román se dočkal zfilmování už v roce 1943 (L'homme de Londres v režii Henriho Decoina), Tarra však detektivní zápletka prakticky vůbec nezajímá, ale využívá ji pouze jako východisko pro rozvedení témat, jimiž se zabýval už dříve. Totéž platí také pro jeho osobitý styl, jemuž v tomto případě ještě přidává na ponurosti využívání prvků filmu noir. Atributy „černého filmu" měly v jeho tvorbě místo vždy, např. dvojité rámování, otevřené exteriéry, snímání skrze skleněné plochy a zrcadla, mlha, déšť. Objevují se však i nové, např. situování většiny děje do noci nebo typický protagonista (i když ne nepodobný mnohým hrdinům dřívějších filmů). Výhybkář a především voyeur Maloin se stane svědkem vraždy, tu však nenahlásí a zmocní se uloupeného kufru plného britských bankovek. Tímto činem začíná jeho cesta do zatracení, z níž není úniku, a on se propadá až na dno existence. Film byl poprvé uveden v roce 2007 na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, kde se ovšem nesetkal s příliš kladným přijetím (snad také kvůli zvukové stopě, na níž byl znát spěch při dokončování).
Realizaci postihly značné komplikace, protože po smrti producenta Humberta Balsana se zastavil přísun financí. Snímek se naštěstí podařilo dokončit za podpory maďarského fondu pro kinematografii a koproducentů ze západní Evropy. Canneské odsudky nemohou zastínit nesporné kvality tohoto počinu, v němž forma naprosto srůstá s obsahem. Způsob snímání děje odpovídá jeho cykličnosti, a tak kamera pomocí složitých pohybů po všech osách neustále krouží „kolem ústředního tématu" a v dlouhých záběrech zaznamenává plynutí času. Filmový záběr, jenž na sebe upoutává divákovu pozornost, se stává dominantní složkou. Vzniklo tak neuvěřitelně působivé dílo, dost možná předznamenávající třetí etapu režisérovy tvorby.

Milan Cyroň, 36.LFŠ 2010

Černobílý koprodukční snímek Bély Tarra Muž z Londýna je prvním dílem významného maďarského filmaře v naší distribuci. Naplno se v něm projevují všechny stylové rysy tohoto výlučného tvůrce, jdoucího proti proudu zkomercionalizované kinematografie. Komorní film, na němž režisér spolupracoval se svým stálým týmem (scenárista a spisovatel László Krasznahorkai, střihačka, spolurežisérka, spoluautorka výpravy a Tarrova manželka Ágnes Hranitzkyová, kameraman Fred Kelemen, skladatel Mihály Víg aj.), je svérázným přepisem rané novely Georgese Simenona, v níž se jedná o kriminální zápletku se dvěma vraždami a s nadvakrát ukradenými penězi. Protagonistou strohého vyprávění, odehrávajícího se ve francouzském městečku, je železničář Maloin, který ze svého hradla v přístavu vidí hádku dvou mužů, z nichž jeden zahyne ve vodě. Železničář posléze z moře vyloví kufřík plný peněz. Je pak svědkem vyšetřování inspektora Morrisona, pátrajícího po lupičích. Nakonec on sám druhého lupiče zabije, avšak inspektor jej zprostí viny, neboť podle něj jednal v sebeobraně. V jednoduchém ději mají svou roli i lupičova žena, majitel místní kavárny a hotýlku a Maloinova manželka a dcera. Jenže Bélu Tarra vůbec nezajímá příběh, nýbrž pomalu plynoucí čas a pohyb postav v něm. Jeho film je téměř totálně „vyprázdněný“ a je postavený především na zvláštní atmosféře, připomínající francouzské filmy čtyřicátých let s nočními uličkami, věčnými cáry mlh, se zvuky přístavu a s prostředím lidové kavárny. Narace se záměrně odvíjí v neurčité době a namísto líčení kriminálního případu jsme svědky stěží uchopitelného existenciálního dramatu, v němž jsou potlačeny motivace postav, racionální logika i důležité dějové zvraty (např. druhá vražda se odehraje za zavřenými dveřmi rybářské chatky). Stěžejním stylotvorným prvkem jsou (pro někoho až neúnosně) dlouhé záběry, spjaté s pomalým pohybem kamery (hned úvodní precizně prokomponovaný záběr trvá dvanáct minut). Dokonale promyšlené režijní koncepci je podřízen i herecký projev. Ideálního představitele hlavní role našel režisér v českém divadelníkovi Miroslavu Krobotovi. – Film se natáčel především v korsické Bastii s dlouhými přestávkami kvůli finančním problémům v letech 2003 až 2007. Realizaci poznamenala i sebevražda producenta Humberta Balsana (1954-2005; viz Filmová loučení FP 3/2005), jemuž je dílo věnováno. – Simenonova předloha byla předtím adaptována dvakrát: L’homme de Londres (1943; Muž z Londýna; r. Henri Decoin) a Temptation Harbour (1947, Přístav pokušení; r. Lance Comfort). V našich kinech se hrála česká detektivní komedie Hynka Bočana Muž z Londýna (FP 18/74), jež však se Simenonem nemá nic společného.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2004/2

Maloin pracuje jako noční strážce v přístavu, kde ho z pravidelného pracovního rytmu vytrhne zločin a on se stane jeho nepřímým spolupachatelem. Přestože stereotyp jeho rezignovaného žití zůstane nezměněn, do mužova života vstoupí hlodající existenciální otázky. Stojí za to, aby se jeho dcera plahočila, když může nosit kožešinový límec? Znamená mlčení opravdu vždy souhlas? Tarrův snímek dokazuje, že i z žánrového východiska může vzejít spirituální zážitek a že i spirituální zaujetí ponechává dostatek prostoru pro napětí. Divák je nabádán k přijetí osobitého chápání toku času, což snímek řadí jak k tvorbě Andreje Tarkovského, tak například ke snímku Davida Cronenberga Pavouk. Tarr věnuje srovnatelný čas záběrům tváří i předmětů a v rozvážnosti konání postav odráží tíhu osudu, s nímž se musí vyrovnávat. Na scénáři k filmu se podílel i autor románu a scénáře k adaptaci Satanské tango László Krasznahorkai.

(43. MFF Karlovy Vary, 2008)