Modré světlo

Klasické německé a rozhodně mistrovské dílo   po všech stránkách věci. Dokonale   propracovaný scénář nafilmovaný v kombinaci   němého a zvukového filmu podpořené   vynikajícím herectvím všech protagonistů, kde   až neuvěřitelně vyniká Leni Riefenstahl,   nasnímané dechberoucí kamerou, téměř nutí   sledovat s otevřenou pusou. Scénář, produkce,   režie, hlavní role, střih. Za tím vším Leni   Riefenstahl stojí. Za kamerou už stál Hans   Schneeberger a dá se říci, že to byl mistr   svého řemesla. Úchvatné obrázky všech   nasnímaných scenérií jsou pastvou pro oči. Po   výtvarné stránce je černobílý obraz   skutečně využit na maximum. Nic   úchvatnějšího snad z této doby k vidění   není. Na filmu jsou vidět na svou dobu   neobvyklé postupy, kdy například ve scénách   lezení po skále jsem nabyl dojmu, že se tu   zřejmě inspiroval náš Bořivoj Zeman, který   to použil např. ve svém filmu ´Ukradená   vzducholoď´. Příběh jako takový dnes mnohé   připomíná. Psychologické drama o záhadném   modrém světlu ve skalách a podivínském   mladém děvčeti je tak dokonale nafilmované,   že ani dnes nenechá na pochybách. Škoda   pozdějším politickým událostem v Německu,   kdy bylo filmové umění Leni Riefenstahl   zneužito k filmové propagandě nacizmu, neboť   to na ní okamžitě uvrhlo černé světlo nevole   a nenávisti. Každopádně tento snímek   rozhodně patří mezi klenoty filmových děl.

V roce 1932 mohl být tento film snad právem   považovaný za velkolepý, nicméně zdá se mi -   a je mi to líto -, že pro dnešního diváka je   už příliš nestravitelný. Hlavně pro ony   úchvatné horské scenérie, které jsou tu   zobrazovány nejčastěji a v dlouhých   záběrech, bychom dnes požadovali jednoznačně   barvu a široké plátno, za pár let možná   dokonce i třetí dimenzi. Leni Riefenstahl v   hlavní roli divoženky dnešními slovy rovněž   "přehrává", tj. hraje s   heroicko-tragickým pathosem jako na antickém   divadle. Nemůžu si pomoct, mně se však tento   herecký projev líbí víc než pouhé tzv.   "civilní hraní".