Keby som mal pušku

Příběh se odehrává během   komunistického převratu v   roce 1948 a pěkně   vykresluje, jak ta zlodějská   banda ihned začala   konfiskovat majetky   továrníků a podnikatelů.   Bylo mi z toho vyloženě na   blití! Film v době svého   vzniku měl zřejmě působit   jako ideologický a zatočit s   buržoazními přežitky, jeho   vyznění je přesně   opačné. Štefan Uher to   uměl poddat tak, aby   komunisti ve filmové výrobě   byli spokojeni, přitom je zde   vidět, jak ničili vše a   každého, kdo se jim   znelíbil. Během této   události se odehrává   zápolení hlavního hrdiny se   svou touhou po lásce k   dívkám a také, ke komu se   vlastně přidá. Na jedné   straně továrník, jehož   dceru miluje a kterému   doučuje syna, na straně   druhé partyzán a přítel   jeho otce, kterého má moc   rád. Úžasná kamera   Stanislava Szomolányiho   experimentuje s výraznou   poetickou stylizací, na svou   dobu velmi zvláštní. I   když se v některých   momentech děj agitce nevyhne,   v tomto případě jde   ideologie stranou a snímek   řadím mezi tak trochu   odlišnější pojetí   revolučního roku 48, kdy   Gottwald nastoluje svoji   hrůzovládu.

Sopeľ to má pod nosom a na holotu zíza!
Časy sa menia. Zatiaľ čo   dnes pubertiaci chcú   značkové zvršky a   spotrebnú elektroniku, ich   rovesníci v období druhej   svetovej vojny túžili po   strelných zbraniach. A nemali   v pláne nimi prvoplánovo   ohurovať spolužiakov, ale   hrdinskými činmi si   vyslúžiť trvalejšie   uznanie a postavenie v   spoločenskej hierarchii.
Hlavný hrdina nás   detským pohľadom sprevádza   po slovenskej dedina v   neľahkom období, kedy sa   prejavujú charaktery a v   snových predstavách   demonštruje, ako by v   prípade vlastníctva pušky   dal veci na správnu mieru,   zatočil so zradcami,   gardistami aj nemcami, a tým   si vyslúžil nehynúcu   priazeň nežného pohlavia.   Sú tu scény vážne a   smutné, ale značný priestor   dostávajú aj tie humorné   (niekedy až čiernohumorné),   najviac ma dostalo detské   mudrovanie o Židoch a scéna   s mastnými chlebmi.
Čiernobiely obraz je pri   tomto filme skôr prínosom   než negatívom.

Nemohu se zbavit srovnávání   s Kachyňovým filmem Ať   žije republika z roku 1965.   Námět je stejný, končící   Druhá světová válka   viděna očima dítěte, ale   Uher zahrál na trošku   mírnější stylizaci než   Kachyňa. Představy hlavního   hrdiny nedostávají tolik   prostoru, jsou víc   reálnější, v příběhu je   méně tragičnosti ve   spojitosti s válkou a více   humoru, byť někdy   trpkého.
I když   začátek mě moc neoslovil,   posléze se příběh ukotvil   a bylo zajímavé vidět i   přeměnu   "neschopného" otce   v otce, kterého mohl hlavní   hrdina uznávat na rozdíl od   pokryteckého strýce.

Bohužel, to hlasité   myšlení přímo nesnáším   a tady je to skoro stále.   Plus do toho ty představy,   člověk neví, co byla   skutečnost a co sen. Takže   rezultát je pro mne jasný.   Hloupý způsob vyprávěná   připravil film o čtyřicet   bodů z šedesáti, které   bych jinak dal.