Když struny lkají

Já jsem tušil, že to nebude   pro mne, ale zvědavost vidět   první český zvukový film   (Tonku nepočítám) byla   silnější než já. Jde o to   že mne to dějově ani trochu   nezajímalo už po dvaceti   minutách. Nečekejte mnoho   dialogů., prakticky jsme   stále v němém filmu. Takže   od začátku uvidíte   klasické titulky. Ve filmu si   pak poslechnete spoustu vytí   (zpívání prý) a sem tam   vám budou uši trápit   skřipky. Skutečně není o   co stát.  
  

Srdcervoucí hudební film
Tenhle film už nahlodal zub   času. Je považován za   první český zvukový film.   Minimum dialogů a hodně   hudby. Lidové písně i   vrzání na různé hudební   nástroje doprovází celý   tento příběh. Ač je film   zvukový, občas si filmaři   dopomáhají psaným textem.   Tedy vloženými titulky mezi   záběry, jak je to známé z   němých filmů. Ten film   vůbec není pozitivní. V   době hospodářské krize,   kdy snímek vznikal, si   nejeden člověk po jeho   sledování musel hodit   mašlí. Člověk si ušetří   prachy, jde do kina a tam   sleduje toto. Matka i s   dítětem uteče od bohatého   partnera, který je tak trochu   prasák. Pak žije v bídě.   Dítě dá do výchovy ke zlé   domkářce. Vydělává si na   svoji dobu nepočestně.   Jednou ji výdělek ukradnou.   Jindy ji seberou při   šťáře. Když chce spát,   tak všichni okolo dělají   kravál. To nemůže, a taky   nedopadne dobře. Film je to   pro silné nátury. Je to   dokument doby. Milovník   filmové historie jej ocení.   Milovník seriálu Ordinace v   růžové zahradě bude   prskat. I když sleduje   ještě větší krávovinu.   Filmoví kritici snímek   sráží. Ale, je to historie.

Snímek se řadí mezi první   český zvukový film,   vzniklý po snímku ´Tonka   Šibenice´ (1930),   (koncipovaného však jako   film němý, k němuž byl   zvuk dodělán dodatečně) a   do kin uveden ještě před,   dodnes slavným snímkem s   Vlastou Burianem, ´C. a K.   polní maršálek´ (1930).   Dle dobových zdrojů se však   snímek o potulném   tulákovi, coby bývalém   houslovému virtuosovi   (kterého si zahrál   skutečný houslový virtuos   Jaroslav Kocián), který se   ujal ztraceného dítěte,   stal naprostým propadákem. A   těžko říct proč. Jedná   se o silný příběh   těžkopádného žití s   tragickým koncem. Sociální   téma silnější než   kdykoliv předtím a kdykoliv   potom, ve kterém je centrem   všeho dění malé dítě,   pro kterého byl osud   skutečně nemilosrdný.   Snímek je plný hudby a   nejrůznějších ruchů, a   naopak poměrně málo   dialogů či mluveného slova.   No, lze si představit, že   scénář byl psán ještě   pro němý film a do úprav   právě kvůli zvuku se nikomu   moc nechtělo. Hodinový film   v dnešní době neosloví už   vůbec, avšak kvůli době   vzniku a hlavně kvůli   Jaroslavu Kociánovi, rodáku   z Ústí nad Orlicí, kde je   čestným občanem města, kde   je po něm pojmenována   hudební škola a kde se na   jeho počest koná hudební   festival a houslová soutěž,   má ohromnou historickou   hodnotu. Film tedy skutečně   jen pro opravdové filmové   fajnšmekry a historiky.