Jmenuji se po tátovi [TV inscenace]

Tohle televizní drama   režiséra Jaroslava Dudka   jako kdyby skoro ve všem   zůstalo nějak na půl cesty.   Příběh zůstal víceméně   otevřený jako kdyby si ho   měl každý divák dotvořit   sám podle své nátury a to   čemu se dříve říkalo   "společenské   poselství" zůstalo   také jenom v náznacích (u   J. Dudka velmi nezvyklé). I   herecky je to nedotažené.   Jana Štěpánková je sice   precizní ale většina   ostatních nevyjímaje   rutinéry jako jsou (či   spíše byli) Bořivoj   Navrátil, Petr Pelzer nebo   Viktor Maurer působí jako   kdyby hráli se zataženou   ruční brzdou. Kapitola sama   pro sebe je pak Tereza   Brodská. Už tady se   začínalo ukazovat, že její   talent se vytrácí někam do   nenávratna a její výrazový   rejstřík bude pozoruhodně   úzký (což se v   následujících letech plně   potvrdilo). Vzhledem k   režisérovi a kvalitě   obsazení jsem čekal určitě   víc než veskrze průměrnou   podívanou.

Naštěstí krátká podivnost   s neustále brečící hlavní   hrdinkou, retrospektivami a   pokus o psychologický film.   No, viděl jsem horší.   Takže jako plus hodnotím to,   že to bylo milosrdně   krátké a sem tam se objevil   záblesk herectví a   zajímavosti. Ovšem toto   malinké plus strhávám za   debilní konec, kde se vůbec   nic nevyřešilo.

Mě tohle moc   nepřesvědčilo, přestože   osobnost režiséra a herecké   obsazení zněly velmi   slibně. Příliš uměle   vytvořené drama, v němž se   mnoho mluví - filozofické   myšlenky se střídají s   příliš úzkoprsým a   přízemním pranýřováním   socialistických praktik. Jana   Štěpánková okouzlující   jako vždy, zatímco Tereza   Brodská mě mnohem více   baví dnes - tady to bylo   takové postpubertální   oplácané nedochůdče. A   Gustav Bubník jakoby   zapomněl, že není v   divadle, ale před kamerou.