Já, Don Giovanni

Ani by mi tolik nevadily   laciné kulisy a vůbec chudá   výprava (i když Saurova   mnohem minimalističtější   pojetí takové Iberie nebo   Fada jsou mi podstatně   bližší), ale problém je v   tom, že mě to tentokrát   vůbec nechytilo za srdce.   Hudba je samozřejmě   skvostná, nahlédnutí do   zákulisí vzniku slavné   opery z trochu jiného   fiktivního úhlu než jsme   zvyklí z Amadea je docela   zajímavé, ale jinak dost   nuda. Promítnutí osudů   tvůrců do jejich díla už   si Saura vyzkoušel před lety   v Carmen. Ani tehdy nešlo o   hlubokou psychologii, ale   fungovalo to o mnoho lépe.

Ani božská Mozartova hudba a   obdivuhodné pěvecké výkony   nevyváží ochotnické   papundeklové kulisy,   nevhodně zvolené herecké   obsazení(snad jen na Lorenza   Balducciho), pitoreskně   rozvrkočené paruky a laciné   masky, vzezřením   připomínající prodejnou   tvářičku uvadlých   metres(jimiž také bezesporu   jsou). A to je na tak   přímočaré nahlédnutí do   historie příliš mnoho   nedostatků. Jak by podotkl   sám císař Josef II –   „Pro mé vídeňské   poddané to bude trochu   těžké sousto.“