Daniel a Ana

Neosobní, odtažité a neskutečně chladné.   Bohužel. Režisér pozoruje Daniela i Anu a   jejich tragicky rozbitý vztah jen zvnějšku a k   tomu samému odsuzuje i diváka. Ten má pramalou   šanci nahlédnout do mysli obou sourozenců a   nezbývá mu, podobně jako jejich zmateným   rodičům, nic jiného než tápat a marně se   ptát proč? A co se jim teď honí v hlavách?   „Musíte o tom mluvit“ říká psycholožka   Aně. To samé asi měla říct i režisérovi.   Nejpozději po eskalaci tragédie znásilněním   Any v jejím pokoji mohlo (a mělo) dojít k   prolomení ticha. Netvrdím, že nutně nějakým   výbuchem potlačovaného vzteku, Aninými projevy   nenávisti k bratrovi či sama k sobě. Vždyť   stačilo pár vět navíc, řekněme při   anonymních rozhovorech u psycholožky, to by mi   umožnilo vybudit v sobě alespoň špetku   empatie. Nestalo se. Takže se mi pak nedostal pod   kůži ani ten nůž ani přípitek s ženichem,   jakkoli jsem se tím konečně něco dozvěděl o   Danielovi. A zřejmě jako odměna za divákovu   trpělivost byl příběh v závěru   „dovysvětlen“, jakkoli to nepotřeboval,   údaji o zločinnosti v Mexiku a celé Latinské   Americe. Tyto informace byly natolik násilně   přilepené k ději, že filmu prokázaly spíš   medvědí službu. Silný námět, ale ve   výsledku (ať už to byl režisérův záměr   nebo ne) jen ubíjející lhostejnost.