Ďábelské ženy

Zajímavé by bylo vidět jak   by si s takovýmto scénářem   poradil Alfred Hitchcock. Tady   však jde o noir, tedy o zcela   něco jiného. Černobílý   obraz je naplno využit,   takže v barevném provedení   si to snad ani nelze   představit. I práce s   kamerou je na výbornou. A tak   se stalo, že se vyprávění   na vybudování atmosféry   vystačilo zcela bez použití   soundtracku, což je záruka   filmového umění. Tohle by   dnes málokdo dokázal. Na   dnešní dobu je tempo dosti   pomalé, ale síla scénáře   vše plně vynahradí. Jinak   by to ani nešlo. Klasika   patřící do zlatého fondu   světové kinematografie.

Název vynikajícího   klasického francouzského   černobílého filmu Les   diaboliques, česky doslova   "Ďábelští" (či   "Ďábelské") byl   poněkud nepřesně a   zavádějícím způsobem   uveden do české distribuce   jako "Ďábelské   ženy". K tomuto názvu   by však sváděl pouze   začátek filmu, nikoli jeho   pokračování, a už vůbec   ne překvapivé vyústění.   Titul by měl znít spíše   "Ďábelští   lidé", nebo také   "Ďábelské   úklady", neboť je   nepřipravovaly pouze ženy,   nýbrž i muž, jak se   ukáže, jenž se zdál být z   počátku jejich obětí. Film   je velice napínavý a   udržuje diváka až   doposledka v napětí a   nejistotě. Rozuzlení   tajemného zmizení úkladně   zavražděného muže je   naprosto neočekávané a má   otevřený konec. Jedna z   posledních scén, při níž   vychází vše najevo, je   mistrným kouskem světové   kinematografie. Jsou v ní   hrůza a napětí, jemně   dokonce smíšené s lehkým   erotickým vzrušením (viz   průhlednou noční košilku   na nahém těle půvabné   slabosrdcaté ženušky). Po   všech stránkách velice   zdařilý film se stal   zřejmě inspirativním i pro   jiné: namátkou uveďme   úvodní záběr na kolo   přijíždějícího   automobilu, které drtí   dětskou hračku - sekvence,   tuším, použitá v   některém z dílů   Terminátora - a také   výrazná postavička   neodbytného policejního   inspektora ve výslužbě,   který s doutníkem v ústech   a v ošuntělém balonovém   plášti pátrá z vlastní   vůle po údajně utopeném   manželovi, připomene   pozdějšího inspektora   Columba. A česká komedie   Ďábelské líbánky z r.   1970 je podobná nejen tím   názvem, ale je blízká i   námětem, jenž je jakoby   volným pokračováním   úkladů Ďábelských lidí!   Skvost světové   kinematografie.

Zaujímavý snímok režiséra   Henriho-Georgese Clouzota,   podľa ktorého v roku 1996   natočil Jeremiah S. Chechik   film Ďábelská lest   (Diabolique). V novej verzii   je veľa identických scén, a   podobnosť postáv je tiež   jasne viditeľná (Simone   Signoret-Sharon Stone, Paul   Meurisse-Chazz Palmintieri)

Ten bazén se neměl vypouštět
Napínavý příběh z roku   1955 nás zavádí do   prostředí jedné   internátní školy. Zde   panuje přísný režim   hlavně pro žáky. Ústavu   vládne despotický ředitel,   který se uzurpátorsky chová   ke všem zaměstnancům   ústavu. Ne úplně dobře   zachází se svojí   manželkou. Psychický i   fyzický nátlak je takový,   že to vyžaduje nějaké   řešení. Proto se ona žena   a další zaměstnankyně   ústavu domluví, že pana   ředitele sprovodí ze světa.  
Příběh má   úžasnou atmosféru a je i   krásným dokumentem doby.   Obdivoval jsem exteriéry v   podobě francouzských silnic   i malá francouzská   městečka. Svoji malebnost si   dochovávají až dodnes. Do   děje zasáhne i opilý voják   v podobě začínajícího   herce Jeana Lefebvra. No,   mladý, už mu taky v té   době bylo 35 let.
Hlavní postavy vytvořili   Simone Signoretová, Vera   Clouzotová a Paul Meurisse.   Příprava vraždy, její   provedení, její možné   odhalení a různé   překvapivé pointy   přináší celou řadu   napínavých situací. Dnes s   odstupem času může být   toto napětí spíše   úsměvné, ale vnořme se do   doby padesátých let, kdy   ještě vznikly tzv. noir   filmy.

Tři pointy v jedný minutě,   to je aspoň majstrštyk! Ale   líp hodnotit nemůžu,   protože tomu výbornýmu   konci předchází celkem   nudná dvouhodinovka s   kredenciózní Signoret a   chabrusoidní Clouzot.

Jedna z klasik, které už   shodou okolností nebude v   mých očích nikdy tak zcela   doceněna, přestože by si to   rozhodně zasloužila.   Důvodem je existující   remake z roku 1996. Nebudu   předstírat, že je   objektivně kvalitnější.   Není. Také ale nebudu   tvrdit, že originál se mi   líbil více.Nelíbil.   Přestože se zde vyskytuje   celá řada scén, které jsou   naprosto identické, díky   tomu, že je mezi těmito   dvěma snímky propast delší   než čtyřicetiletá,   některé filmařské postupy   se prostě změnili, vyvinuly.   A co děsilo před půl   stoletím už tolik neděsí   dnes. A naopak :-) Musím   však uznat, že atmosféru to   rozhodně má. Je spíše   taková decentní a postupně   houstne, aby nakonec zcela   správně gradovala při   samotném finále.
Obsazení není vůbec   špatné. Při pohledu na   Simone Signoret asi příliš   nepřekvapí, že v remaku jí   nahradila právě Stone. Vera   Clouzot se do role taky   krásně hodí a i když   typově nemá s Adjani mnoho   společného, její role je   podána velmi podobně   (tudíž výborně) jako u   její pozdější nástupnice.   Třetím do party je pak Paul   Meurisse, v němž je něco   vskutku ďábelského už od   pohledu. Trošku zarazí   absence hudby. Možná je to   kvůli jisté „civilnosti“   či uvěřitelnosti,   chcete-li, ale snímku to   neprospívá. Ani to, že   celou dobu se nedostaneme pod   kůži nikomu ze   zúčastněných. Všechny   charaktery jsou pouze   načrtnuty. Působí to na mě   tak, že zde nejsou   důležité postavy, ale onen   příběh. Ve výsledku je to   trochu odosobněné, leč   rozhodně zajímavé...Co mě   ale potěšilo nejvíc je   finále. Pokud jste viděli   remake, jsou tam celkem tři   zvraty. Tady pouze dva. Což   ve výsledku znamená, že   film je mnohem mrazivější a   celkové vyznění má ke   konečnému happyendu   známého mi z remaku hodně   daleko. Ku prospěchu věci.