D'Artagnan a tři mušketýři

V 60. letech byl dobrodružný   žánr u diváků velice   populární, "Evropský   Hollywood", jak sami sebe   italové neskromně   nazývají, nemohl na   poptávku reagovat jinak, než   chrlením filmů podobného   ražení, byť galský kohout   nezůstal taky pozadu,   italové měli spíše v merku   antické období a francouzi   středověk, přec kdo jiný   by mohl natočit s elegancí   jim vlastní, národní   poklady jako jsou díla páně   Dumasově. Ale věnovat se   jenom jedné historické   době, to je přeci moc   svazující, takže zatímco   antické doby pomalu, ale   nenávratně odcházely, na   uvolněné místo se drali   kavalíři v krajkách,   bojující za čest a slávu   království (lhostejno   jakého), ale hlavně   krásných panen. Italové   přeci taky mají svůj šarm,   tak proč se nevrhnout na   největšího francouzského   klasika dobrodružného   žánru, to nikdy nemůže   zklamat. Producenti do hlavní   role obsadili argentického   herce Fernanda Lamase, otce   Lorenza "Odpadlíka"   Lamase, ten to přes   účinkování ve filmech   domácí provenience, dotáhl   dokonce až do Hollywoodu,   což mu jako skoro každému   druhému béčkovému herci,   nepřijmout nabídku   evropských filmařů. Je jen   velké štěsí, že se   scénáristé nesnažili už   asi po milionté uvařit   stejnou nastavovanou kaši o   tom, jak se tři mušketýři,   dali dohromady s jedním   drzím gaskoňcem, místo toho   se zaměřili na události ne   tak známé, o prosté co bylo   pak, Dumas přece napsal dvě   pokračování, které   filmaři macešsky odmítají   filmovat. Nečetl jsem je,   takže nemohu soudit, je mi   však naprosto jisté, že dva   scénáristé s předlohou   nakládali velice, tím   myslím opravdu velice volně,   stvořili tedy stanadrtní   dílo, mixující s v   přiměřených dávkách   romantiku, intriky, zradu a   šermířské souboje. Je až   s podivem, jak dobře Fulvio   Tului režíroval, šlo o jeho   první a zároveň i poslední   film, pak napsal akorát   scénář k Una Spada per   l'impero (jeden z   nejpříšernějších   sandálových filmů, jaký   jsem měl tu čest vidět),   herci hrají obstojně   (zajímalo by mne, proč je   evidentně černovklasý Lamas   obarvený na blond), souboje   mají kvalitní choreografii,   ale na Tři mušketýri od   Bernarda Borderie nemají. O   chytlavou hudbu se postaral   Carlo Savina, ted je však   známější jako dirigent,   než coby kompozista, a je   znát že trpí tímto   syndromem, tito lidé mají ve   zvyku spíše napodobovat styl   slavnějších kolegů, než   vytvářet styl vlastní,   takže najdeme zde trochu   španělského nádechu jako   Miklose Rozsy (El Cid), kapku   francouzského šarmu Paula   Misrakiho (Tři mušketýři),   akční sekvence i ostatní   hudba lehce připomínají A.   F. Lavagnina a dokonce se sem   zatoulal i Max Steiner   (akční čtyřtónový   motiv), ale nechci aby to   znělo jako urážka, Savina   složil pěknou hudbu.   Produkce neoplývala zrovna   nevyčerpatelnými zdroji,   proto se uchýlila do   římských ateliérů De   Paolis, místo do slovutných   ateliérů Cinecitta. Tyto   ateliéry byli zhusta   využívány produkcemi s   nižšími rozpočty, bohužel   je to trochu i znát.   Exteriéry nejsou ničím   výjimečné, klasická lesní   krajinka, v rámci úspor si   neužijeme ani moc památek,   tudíš žádné chození   starobylými uličkami, ani   návštěvy různých hradů,   ten je pouze jeden,a le zato   stojí za to. O davových   scénách nemůže být ani   řeči, vše se odehraje v   intimních asi dvacetičleném   kroužku, ale to přece na   pořádnou šermovačku   pohatě stačí. Co říci na   závěr, jde o klasické   italské dobrodružné   béčko, kterých natočili   nepřeberně, přesto se mi na   ně dobře koukalo. Jeden za   všechny, všichni za jednoho.

Tak tohle je trochu zmatek na   zmatek. Hned na začátku   filmu zazní, že příběh   začíná v roce 1647. Dále   ovšem zazní, že Karel I. je   již po popravě, takže   mušketýři zachraňujou jeho   syna Karla II. (nemluvě o   tom, že Karel I. v tý době   ve Francii vůbec nebyl,   zatímco s ohledem na vizáž   a věk anglického krále ve   filmu by skutečně mělo jít   o Karla II.).   "Oficiální text   distributora" ovšem   klidně mluví o Karlovi I.,   taktéž je tu i odkaz jakože   "na motivy Alexandra   Dumase". Jenže Dumas nic   takovýho nenapsal (byť se to   vzdáleně podobá Třem   mušketýrům po dvaceti   letech) a ostatně ani   zahraniční zdroje Dumase   jako autora námětu   neuvádějí, to jenom   scénáristi použili postavy.   Přes všechny další   nelogičnosti a nedostatky je   to ale celkem obstojná a   příjemná šermovačka.