D'Artagnan a tři mušketýři

Tak tohle je trochu zmatek na zmatek. Hned na   začátku filmu zazní, že příběh začíná v   roce 1647. Dále ovšem zazní, že Karel I. je   již po popravě, takže mušketýři zachraňujou   jeho syna Karla II. (nemluvě o tom, že Karel I.   v tý době ve Francii vůbec nebyl, zatímco s   ohledem na vizáž a věk anglického krále ve   filmu by skutečně mělo jít o Karla II.).   "Oficiální text distributora" ovšem   klidně mluví o Karlovi I., taktéž je tu i   odkaz jakože "na motivy Alexandra   Dumase". Jenže Dumas nic takovýho nenapsal   (byť se to vzdáleně podobá Třem mušketýrům   po dvaceti letech) a ostatně ani zahraniční   zdroje Dumase jako autora námětu neuvádějí,   to jenom scénáristi použili postavy. Přes   všechny další nelogičnosti a nedostatky je to   ale celkem obstojná a příjemná šermovačka.

V 60. letech byl dobrodružný žánr u diváků   velice populární, "Evropský   Hollywood", jak sami sebe italové neskromně   nazývají, nemohl na poptávku reagovat jinak,   než chrlením filmů podobného ražení, byť   galský kohout nezůstal taky pozadu, italové   měli spíše v merku antické období a francouzi   středověk, přec kdo jiný by mohl natočit s   elegancí jim vlastní, národní poklady jako   jsou díla páně Dumasově. Ale věnovat se jenom   jedné historické době, to je přeci moc   svazující, takže zatímco antické doby pomalu,   ale nenávratně odcházely, na uvolněné místo   se drali kavalíři v krajkách, bojující za   čest a slávu království (lhostejno jakého),   ale hlavně krásných panen. Italové přeci taky   mají svůj šarm, tak proč se nevrhnout na   největšího francouzského klasika   dobrodružného žánru, to nikdy nemůže   zklamat. Producenti do hlavní role obsadili   argentického herce Fernanda Lamase, otce Lorenza   "Odpadlíka" Lamase, ten to přes   účinkování ve filmech domácí provenience,   dotáhl dokonce až do Hollywoodu, což mu jako   skoro každému druhému béčkovému herci,   nepřijmout nabídku evropských filmařů. Je jen   velké štěsí, že se scénáristé nesnažili   už asi po milionté uvařit stejnou nastavovanou   kaši o tom, jak se tři mušketýři, dali   dohromady s jedním drzím gaskoňcem, místo toho   se zaměřili na události ne tak známé, o   prosté co bylo pak, Dumas přece napsal dvě   pokračování, které filmaři macešsky   odmítají filmovat. Nečetl jsem je, takže   nemohu soudit, je mi však naprosto jisté, že   dva scénáristé s předlohou nakládali velice,   tím myslím opravdu velice volně, stvořili tedy   stanadrtní dílo, mixující s v přiměřených   dávkách romantiku, intriky, zradu a   šermířské souboje. Je až s podivem, jak   dobře Fulvio Tului režíroval, šlo o jeho   první a zároveň i poslední film, pak napsal   akorát scénář k Una Spada per l'impero (jeden   z nejpříšernějších sandálových filmů,   jaký jsem měl tu čest vidět), herci hrají   obstojně (zajímalo by mne, proč je evidentně   černovklasý Lamas obarvený na blond), souboje   mají kvalitní choreografii, ale na Tři   mušketýri od Bernarda Borderie nemají. O   chytlavou hudbu se postaral Carlo Savina, ted je   však známější jako dirigent, než coby   kompozista, a je znát že trpí tímto syndromem,   tito lidé mají ve zvyku spíše napodobovat styl   slavnějších kolegů, než vytvářet styl   vlastní, takže najdeme zde trochu španělského   nádechu jako Miklose Rozsy (El Cid), kapku   francouzského šarmu Paula Misrakiho (Tři   mušketýři), akční sekvence i ostatní hudba   lehce připomínají A. F. Lavagnina a dokonce se   sem zatoulal i Max Steiner (akční čtyřtónový   motiv), ale nechci aby to znělo jako urážka,   Savina složil pěknou hudbu. Produkce neoplývala   zrovna nevyčerpatelnými zdroji, proto se   uchýlila do římských ateliérů De Paolis,   místo do slovutných ateliérů Cinecitta. Tyto   ateliéry byli zhusta využívány produkcemi s   nižšími rozpočty, bohužel je to trochu i   znát. Exteriéry nejsou ničím výjimečné,   klasická lesní krajinka, v rámci úspor si   neužijeme ani moc památek, tudíš žádné   chození starobylými uličkami, ani návštěvy   různých hradů, ten je pouze jeden,a le zato   stojí za to. O davových scénách nemůže být   ani řeči, vše se odehraje v intimních asi   dvacetičleném kroužku, ale to přece na   pořádnou šermovačku pohatě stačí. Co říci   na závěr, jde o klasické italské dobrodružné   béčko, kterých natočili nepřeberně, přesto   se mi na ně dobře koukalo. Jeden za všechny,   všichni za jednoho.