Archa bláznů

No, toto hodnotit to je zase   na oprať. Na jednu stranu   plný počet za ty herce   neherce, asi tedy z   Dřevěného divadla, ale na   druhou stranu absence děje a   spousta filozofického   žvatlání. Takže obrovská   nuda.
Těžké   rozhodnutí, ale ta nuda   převažovala. A protože   hodně, tak dávám hodnocení   nižší s tím, že to   podruhé to již vidět   nechci. Nu, a protože jsem   občas popojel, mělo by to   být na nulu. Ovšem to by si   snímek přece jen   nezasloužil.

Dávám šanci každému   snímku, protože si myslím,   že když mu někdo věnoval   přípravu a podílelo se na   něm spousta lidí, má   nějaký smysl. Je spousta   filmů,které svou stylizací   dokáží sdělit nějakou   myšlenku, případně   ponaučení. V tomto   případě mi film nic   nesdělil, nijak mě   neobohatil, neustále se mi   pletlo množství postav,   plusovým bodem byl pouze   mladičký V. Merta, který   ač hrál blázna, působil   nejrealističtěji. Na tomto   filmu se může v rámci   vědeckého diskurzu vyřádit   rozborem scén mnohý kritik,   já ale od filmu hledám něco   jiného.

Původní Čechovova povídka   je přímo nabita závažnými   filosofickými sentencemi; ty   se, lidužel, do filmu   nepodařilo dostat (možná   proto, že je nějaký málo   filosoficky zaměřený   scenárista přehlédl jako   nedůležité) a největší   pozornost tak na sebe upoutala   pouhá vnějškovost   blázince, podivné kreatury   jeho obyvatel, jejich   chování apod., to   samozřejmě je vždy   povděčně vítáno   senzacechtivým publikem, ale   vnitřní smysl zde byl jaksi   na můj vkus příliš   upozaděn právě ve prospěch   toho názorného, obrazového.   To je prostě film, a není to   holt literatura, co se dá   dělat...

Film o kterém kritici   napíší že je jedinečný   apod. Dle mého byl dělán   jen pro tvůrce samé. Film na   který se lze dodívat jen s   vypětím všech sil, protože   i když je tu snaha o   myšlenku, je podávána   velmi těžce, bez ohledu na   diváka. Psychohaluz!!

Silný, výtvarně   mimořádně výmluvný film.   Políčko po políčku   zarámovat a pověsit na zeď.   Náznakovost a nedořečenost   scén (lezení po žebříku,   vzájemné kontakty žen,   koncílium, stěhování) i   vnějšková rozvláčnost   filmu jsou přesnými   metaforami pocitu rozpadu   pospolitosti, řádu,   nemožnosti komunikovat a   ovlivňovat věci kolem.   Vnitřní pád hlavního   hrdiny je přitom vyjádřen   křiklavě zřetelně. Bezmoc   tváří v tvář entropii se   tu dá krájet. I v kontextu   odvážných výbojů   československé nové vlny je   film vyjímečný. Až   Brookovská teatrálnost a   naturalismus se současným   zachováním krystalicky   čistého Čechovova jazyka   činí z filmu   nezapomenutelnou záležitost.