Ani ve snu!

Filmová tvorba je
občas takovým zrcadlem,   odrážejícím to co má   příjemce v sobě, a tím   tvořící ono pověstné   poselství ve směru plátno -   divák. Protože jsem měl to   velké štěstí poznat   skutečné přátelství,   týmového ducha, a nebojím   se říci čistotu počátků   této zvláštní záliby zde,   je pro mě film jasným   poselstvím o degradaci   parkouru přesně ve chvíli,   kdy se ho zmocní   komercionalizace v podobě   různých natáčení,   selfprom a podobných šitů.   Krach milostného vzplanutí   pak jen dokresluje totéž.   Jediná symbolická vsuvka o   skutečném srdci parkouru,   prezentovaná snahou hrdinky   dát tu blbou zeď přes   trubku a okno až na vrchol, v   ději docela zapadla.
Tíseň z toho, že je   něco úplně špatně,   vygradovala ve scéně   společného zhodnocení toho   úspěšného běhu ulicemi.   Ta brutální prázdnota z   toho úplně řve jak Niagara.   Těžko říci, zda to byl   záměr tvůrců, ale mě to   bolelo asi nejvíc. Přesně o   tomhle by skutečný parkour   nikdy neměl být. Smutné,   moc smutné podívání, a   někdy je holt třeba tu   bolest přijmout. Takže za   mě plný počet.

Nečekaně svižný pohled na neokoukanou Štiku
Tenhle film jsem si stáhnul   proto, že mám, (Troška ví   proč?), potřebu sledovat   současnou českou filmovou   tvorbu. S vyjímkou té   úplně nejpitomější, ale   laťku mám nastavenu dost   nízko, (skoukl jsem i Lídu   Baarovou). Od tohoto filmu,   který je žánrově   „teenagerská romance“,   jsem nečekal žádné   zázraky, jen jsem byl prostě   zvědavej. Hlavně na to   zobrazení světa   parkouristů. To nejsou lidi,   co skáčou na koni, ale lidi   co skáčou sami, přes   všechno možný i salta a   přemety jen tak. Ve městě   přes různá zábradlí,   zídky, zdi, schodiště, po   kandelábrech, sloupech a   jiných trubkách. Po   billboardech, dopravních   značkách, prostě parkour je   o překonávání   všemožných překážek, na   který člověk narazí a mohl   by je sice obejít, ale   nemusel! Taková out-doorová   gymnastika.
A tento   film, ze světa parkouristů,   respektive trasérů, (psáno:   traceur) a trasérek, je   velice radostně koukatelnej.   Hodně sympatická a taky   příjemně neokoukaná je   představitelka hlavní role   Barbora Štikarová. A vůbec   blbej není ani ten její   příběh hledání si svého   místa, (a lásky!, VNPŘ), ve   světě parkouristů. I   trochu snově fantasy rovina   filmu je nenásilně a   nepřehnaně realitu   okořeňující. Opravdu   velice mě překvapilo, jak   dobře se mi na film koukalo,   i jako muži, teenagerovskému   věku, už pár let   odrostlému.
Film má   výbornou kameru a je v něm   spousta skvělých lokací.   Například Žižkovské   Nákladové Nádraží.   Přitom kameraman při jejich   obrazovém „prodávání“   netlačí na pilu, takže to   prostředí působí   vizuálně atraktivně, ale   přirozeně. I ty   parkouristické výkony nejsou   žádné přehnané,   bombastické exhibice, ale   čiší z nich přirozená   radost z pohybu. Fakt   potěšení se na takový   svěží film podívat.
*

Barbora Štikarová v roli   Laury je neherečka a proto   není na místě nějak   extrémně kritizovat její   výkon. Naopak, je třeba to   spíš ocenit. I když   věnovat se herectví se dál   asi nebude. Zajímavá je i   kamera. Horší je to s   vlastním příběhem a   scénářem jako takovým, kde   se nepodařilo vtáhnout mě   do příběhu a paradoxně   "snová" linie   příběhu působí spíš   rušivě.

???
No ať přemýšlím jak   přemýšlím tak se tady   něco nepovedlo. Může mi   někdo říct o čem to je ?   Možná je to něčí debut,   ale trochu se to nepovedlo. I   když nějaký divák se   určitě najde, ale do kina   bych na tento film nikdy   nešel.

No, obdiv těm mládencům a   těm skokům, ale to je vše,   co je na filmu pozitivního.   Dějově to bylo   roztříštěné a nudné.   Přesto jsem to dal do konce,   (no musel jsem no). Podívat a   zapomenout.

2016
Hloupý film o hloupých   lidech. Jejich sebestřednost   a egoismus neomlouvá ani   poněkud zastydlá puberta.