Jen málo filmů na mém   žebříčku dostane desítku.   Tenhle jo. U včerejší   televize u nás doma film   vyvolal málem válku tří   generací, která povídka   byla nej? Celkově to je   koncert pro Mistra a tři   herečky, které zahrály   stejně mistrovsky. Mně   nejvíc okouzlila Maureen   Stapleton v první povídce.   Stejně brilantně zahrála   roli zoufalé manželky   teroristy v Letišti (1970).   Zlatý fond světové   kinematografie.

Krása konce čtyřicátých   let v plné své kráse.   Člověk žasne, jak to naše   matky, babičky či   prababičky uměly roztočit.

Bílou velrybu jsem poprvé   viděl v letech dospívání.   Tehdy mi toho moc nedala,   čekal jsem tam víc   dobrodružství. Film a jeho   sílu jsem pochopil až mnohem   později. Gregory Peck v roli   kapitána Achaba je fakt   otázka. Klidně bych si tam   představil herce s daleko   ostřejšími rysy. Vousy,   oči, jizva na tváři,   kostěná noha - dobrý, ale   určité sympatické linie se   maskérům odstranit   nepodařilo. Režisér a   producent Houston měl i   velkou smůlu. Původní model   velryby vyrobila firma Dunlop,   měřila 23 metrů a   napumpovaná vážila 12 tun.   Během natáčení se v moři   uvolnila a ztratila se v mlze.   A bylo po velrybě. Nezbývalo   než dotočit s mini modelem v   bazénu.

Právě jsem se vrátil z   kina. Teda já ne, byl jsem s   vnučkou na premiéře   Ledového království 2, ale   čekal jsem v přilehlé   kavárně. To bych asi nedal.   Domů jsme dorazili a bylo   teprve devět, tak ať něco   pustím. Zapřemýšlel jsem o   svých oblíbených. HA!   Bláznivá střela, to by se   mohlo líbit. Líbilo a   neusnula. Sem tam to chtělo   komentář, co vlastně   Nielsen paroduje, ale dnešní   dítě to chápe stejně jako   moje generace chápala Harolda   Lloyda, Friga a Laurela s   Hardym. Potěšení na mé   straně, podobné filmy z   minulého století nemají   šanci zestárnout. P.S.   Dítěti je 14.

Začátek šedesátých let   přinesl do Hollywoodu kapku   filmového uvolnění, ale   režiséři jakoby tápali, co   si mohou vlastně dovolit.   Nejinak je tomu i v téhle   frašce, kde je potřeba   zapomenout na příběh a   pozornost věnovat   jednotlivým postavám.   Okouzlující Kim Novak a   stejně fešácký James   Garner podali skvělý výkon   a jejich vzájemná chemie i   mimo plátno byla výhodou.   Stejně tak tři manželky   (Patti Page, Ann Jeffreys a   Janet Blair), si svoje role   užívaly, hlavně v   groteskní závěrečné   scéně, která podtrhla   celkový dojem této povedené   komedie.

Zbožňuji westerny (nejen   westerny) 40 - 60 let. Roky 70   byly ještě OK, ale pak už   to šlo jen do kopru. Pokud se   náhodou podařilo něco   smysluplného natočit, tak to   pokazila zbytečně dlouhá   stopáž, příšerný dabing   a ve finále 50 minut   hrůzostrašných komerčních   přestávek. Díky ČT2,   aspoň jednou za týden je v   televizi něco.

Až nehorázně pěkný! Film   o dvou hercích zprvu   naháněl hrůzu, ale byl to   zážitek. Dialog mezi Deborah   Kerr a Robertem Mitchumem   posazený do prostředí   pacifického ostrůvku ani   chvilku neztrácel svoje drama   dvou odlišných, ale na sobě   závislých postav. 108 minut   zírání na to, jaké skvosty   se točily před šedesáti   lety.

Billy Wilder zde   bezprecedentně dokázal, že   patří k nejvyšší   režisérské špičce. Svůj   obvyklý cynismus přežhavil   něžným humorem, romantikou   a ryzím patosem.   Labilnější dámy v   biografech po premiéře prý   nefalšovaně plakaly. Na   dámy s tímto ražením si   stěžoval Fred MacMurray.   Ženy, které potkával na   ulici mu za to jak se choval   ke slečně Kubelíkové   hlasitě spílaly a jedna ho   doslova majzla kabelkou.   Wilder ve svých filmech   vyžadoval, aby se do písmene   dodržoval scénář a   improvizace herců   netoleroval. V tomto filmu si   Jack Lemmon dovolil   improvizaci jen jednou, když   cedil špagety přes tenisovou   raketu, tak si u toho zpíval.   Wilder přimhouřil oko a   hudební vložku akceptoval.   Byt je tak propracovaný, že   se filmu nedá vytknout, z mé   strany, opravdu nic. I   přesto, že stopáž je na   svou dobu dost dlouhá a i   přesto, že jsem viděl film   už několikrát, celých 125   minut jsem koukal, ani   nedutal. Vladimír Dlouhý a   Libuška Švormová taky   odvedli skvělou práci.

Pro Doris Day mám slabost. Ta   ženská kdyby celý film   přehazovala lopatou písek z   jedné hromady na druhou, tak   na to koukat budu. Stvořitel   krásou opravdu nešetřil. A   k tomu přidal temperament a   nadpřiměřenou dávku   talentu. Calamity Jane jsem   původně poznal jako   soundtrack (Columbia CL-6273)   vydaným zároveň s filmem   (1953). Deska se ke mně   dostala někdy koncem   sedmdesátých a hned po   prvním poslechu mě dostala.   A to jsem ani pořádně   nevěděl jak Doris vlastně   vypadá, jen z obalu alba.   Takže film až teď. A co   vlastně říct? 202 minut   pohody. Ptáte se jak to 202   když má film metráž 101?   Pustil jsem si to ještě   jednou. Více slov   netřeba.
Jen ještě   pod čarou: Žánr není   určitě   "životopisný" a   "komedie", ani to   není "western".   Podle mne je to čistý   muzikál, maximálně   romantický muzikál, ale   opravdu jen maximálně.

Jako fanoušek hollywoodského   pravěku beru cokoliv, co se   dá kde sehnat. I přes tu   záplavu, kdy každý týden   dokončili nejméně tři   filmy, jich k dispozici,   bohužel, není zase tak moc.   Vzal jsem zavděk i touto   komedií. Miluji tu   atmosféru, jako v muzeu vůni   starého nábytku. Námětem   je divadelní hra a podstata   zůstala i ve filmu. Hodně   dialogů a co nejvíc   hlasitě. A několik   odvážných, v   před-kodexové době   (pre-code, 1929-1933)   neojedinělých scének, kdy   si herečky nechaly na prsa i   sáhnout. Výhoda filmů z té   doby je, jen málokdy jsou   delší než 70 minut,   odsejpá to a má to břink.

Šok se nekonal, jen   příjemné zjištění, že   příběh je stejně dobrý   jako původní filmová verze   z roku 1932 (20,000 Years in   Sing Sing). Tam excelovali   Spencer Tracy a Bette Davis.   Takže, tady jen oprášili   scénář, změnili jména   postav, obsadili čerstvé   herce a bylo to. Atraktivní   vězeňské prostředí,   břitké dialogy, typicky   noirová předválečná   kamera, to je i po osmdesáti   letech 77 příjemně   strávených minut.

Kdesi jsem četl, už nevím   kde, že film byl   nejdražším propadákem v   historii kinematografie.   Možná. Filmy natočené po   roce 2000 nijak zvlášť   nesleduji a připouštím, že   to leckdy bývá ještě   horší. Žánrový slepenec   na hraně koukatelnosti, ani   kostýmy nenadchly, přestože   módu počátku minulého   století mám rád. K filmové   verzi z roku 1956 se to snad   ani přirovnat nedá, tam   vládl mezi scénářem a   režií pořádek a herci   hráli srdcem. A byl mezi nimi   David Niven.

Nádhera. Po včerejším   paskvilu stejného jména z   roku 2004 jsem si zlepšil   náladu. Kouzelná výprava,   přesvědčivé výkony   tehdejších hereckých elit,   emotivní hudba. Victor Young   zkomponoval pro film téměř   čtyři hodiny materiálu, tak   měli střihači z čeho   vybírat. Zajímavá byla   postava Passepartouta, do   které byl obsazen mexický   komik Cantinflas. Byl to jeho   první film (ze tří), které   natočil na půdě severní   Ameriky. Jedna z mála postav,   které tak trochu vybočovaly   z románové předlohy. Ve   Verneovce byl Foggův sluha   Pařížan, ve filmu se choval   jakoby Španěl. Zlatý fond   světové kinematografie.

Tea for Two, bezesporu   nejhezčí muzikál roku.   Doris Day a Gordon MacRae jsou   skvělí, stejně jako Gene   Nelson, pro kterého film   znamenal Glóbus za vedlejší   roli. Pro Doris to byl teprve   pátý film v kariéře a ty   největší pecky teprve   čekaly. Stala se miláčkem   Ameriky, v roce 1950 už   zralá žena, líbezná   tvářička, neokoukaná z   dětských rolí. Napadá mě   otázka, jestli tady líp   hraje nebo zpívá. Těžko   říct, blbá otázka.

Povedený snímek. Film se   silně opírá o skutečné   události expedice Lewis &   Clark (1804-1806), malebnou,   ale divokou přírodou   napříč severozápadem k   břehům Tichého oceánu. Z   postav mě nejvíce oslovila   Sacagawea (Donna Reed),   šestnáctiletá šošonka,   která měla na úspěchu   expedice značný podíl. Jen   její romantický vztah s   kapitánem Clarkem je fikce,   scénář bral v potaz   pozdější románová   zpracování této události.   Zajímal mě osud šošonské   dívky. Dobové prameny   uváděly, že Sacagawea   porodila dvě děti a zemřela   v Severní Dakotě roku 1812   ve věku 24 let. Pozdější   poznatky badatelů   dokládají, že Sacagawea tak   mladá nezemřela, ale odešla   do Wyomingu, kde žila ve   společnosti Komančů až do   roku 1884. Tak si vyberte.   Kromě přírody byly k   vidění i nažehlené   uniformy a těsně utažené   korzety. Masky, kamera, dobrá   práce! V roce 2011 časopis   Time zařadil The Far Horizons   do první desítky   nejlepších filmů,   mapujících osídlování   Spojených států.

Excelentní výkon Bette   Davis. Navázala na   impozantní What Ever Happened   to Baby Jane z roku 1962 a   přesvědčila, že studio   Warner Brothers lepší   herečku v té době nemá. I   výkon Philipa Careye stál za   to a znamenal podepsání   dlouhodobé smlouvy. Autor   hudby Andre Previn, taky   skvělý a v řadě scén   neumožnil od Bette odtrhnout   oči. Celkově výborné drama   s poutavým scénářem a   ostřílenými herci, kteří   zahráli nejlépe jak umí.

V žádném pořádném noiru   nesmí chybět atraktivní   blondýnka s hlubokým   výstřihem, smyslnými gesty   a občas povytaženou sukní.   I tady je jedna - Myrna Dell.   Má to ale jednu velkou   smůlu, zabijí ji příliš   brzy. Nic proti Joyce   Mackenzie, ale náhrada to   není. Jinak příběh celkem   slušný. 72 minut uteče   rychle a docela jsem byl   nerad, že už to končí.

Bez krásek to v bondovkách   nejde. Tentokrát jako   bondgirl vybrali   jednatřicetiletou Jill St.   John, první Američanku v   této roli. Sekundovala ji   Lana Wood v postavě Plenty   O'Toole. Dlouho se tvůrci   nemohli rozhodnout která bude   která. Nahnuté to bylo s   Miss Moneypenny, Lois Maxwell   stávkovala za své vyšší   honoráře obecně a ve filmu   se neměla objevit. Producenti   ale nechtěli do budoucna o   tuto postavu přijít a   nakonec se nějak dohodli.   Slečna Moneypenny zahrála v   krátkém vstupu v   převlečení za celnici. Dost   mě překvapilo obsazení   Jimmy Deana do role Wilfard   Whytea. Dean nikdy nehrál v   žádném filmu, za to má   miliony prodaných desek jako   zpěvák a byl jednou z ikon   šedesátých let. Asi další   pokus o získání přízně   celého projektu u amerického   diváka. Zajímavé bylo i   natáčení v ulicích Las   Vegas. Točilo se jen v noci,   v Las Vegas bývá díky   neonům víc světla v noci,   než ve dne. To vyhovovalo   kameramanům, ale už méně   Connerymu. Stěžoval si, že   vůbec nespal. V noci   natáčel a přes den hrál   golf a automaty. Po týdnu se   cítil totálně vyčerpán.   No jo, v jednačtyřiceti   letech... "Bond je   věčný", stejně jako   ty diamanty. Sire Connery,   zahýbal jste s   kinematografií pěkně zostra   a rozvod s Bondem v tom   nejlepším budu smutně   respektovat.

Souhlasím s uvedeným.   Výborná Jane, skvělý   Marvin, výprava standadně   Hollywoodská. Hudba (Jerry   Livingston), texty (Hal David)   v podání Nat King Cola (to   byl v padesátých a až do   své smrti Pan zpěvák),   přizvukoval mu John Marley.   Mělo to spád, hluchým míst   tak asi sečteno dvě minuty.   Závěrečná poprava s   happyendem (jinak to ani   dopadnout nemohlo) podtrhla   celkový dojem této dobře   zrežírované western   komedie.
Něco k   dabingu: Existují dvě verze,   původní - Hana Maciuchová   (Jane Fonda), Petr Haničinec   (Lee Marvin)..., režie   Miroslav Kratochvíl. Druhá   čistě televizní - Jorga   Kotrbová, Alois Švehlík...,   režie Zdeněk Štěpán.   Docela rád bych viděl i ten   původní dabing, ale bohužel   nemám. U nás byl film   poprvé uveden v roce 1979.

Autorem hudby tohoto muzikálu   je Burton Lane, v popisu   obsazení je chybně uveden   Ray Heindorf. V MGM chtěli   film točit už v roce 1948,   autor námětu a textů   písniček E.Y. Harburg   požadoval za práva milion   dolarů a k tomu podíl na   zisku. To se producentům   zdálo moc. Druhý pokus byl v   United Artists v roce 1960,   ale byla doba McCarthyismu, a   ta podobným tématům   nesvědčila. Vyšel až   třetí pokus. Harburg-Lane   přepsali několik písniček   a film se začal připravovat   v roce 1965 u Warner Brothers.   Nechci nic víc komentovat,   pocitů mám na dvě knížky.   Jen to shrnu - film je hodně   vysoko na mém privátním   žebříčku Top 10.

Půvabná krajina Nového   Mexika (tam se točilo),   Robert Mitchum a George   Kennedy jako dva vysloužilci   (první šerif, druhý   lupič). Co chtít víc? Zprvu   se to tváří jako klasický   western posazený do   prostředí konce 19. století   s automobily, tehdejší   technikou a s hlavou a patou.   Postava starosty Wilkera   dává celému filmu   odlehčený nádech (Martin   Balsam podobné role umí) a   všechno završí konec   téměř komediální. A   nechybí ani patos   Hollywoodských poutí s   vlaječkami, transparenty a   přehlídkou dobových   kostýmků zůčastněných   dam. Celé je to vlastně   ironie.

Film se měl původně   natáčet už v roce 1962 s   Marilyn Monroe v roli Louisy.   Dokonce byla podepsaná   smlouva pro Marilyn na milion   dolarů. Po tragédii co   následovala bylo natáčení   na rok přerušeno, trochu   přepsali scénář a vybrali   Shirley MacLaine. A volba to   byla vskutku dobrá. Super   herečka, pohledná,   temperamentní kočka podala   skvělý výkon, i když   pravděpodobně více času   než na place strávila v   kostymérně. Rozpočet na   její šatičky byl půl   milionu, a to byly tenkrát na   stominutový film slušné   peníze. Účesů vystřídala   celkem 72 a použité šperky   byly originály zapůjčené   ze sbírky Harry Winstona v   ceně 3,5000,000. Zahrála si   po boku téměř desítky es v   mužských rolích. I když to   u nich také nebylo zcela   jednoduchý. Filmovou roli Rod   Andersona měl původně hrát   Frank Sinatra, ale   producentům se nelíbily jeho   finanční nárkoky. Pak padla   volba na Gregory Pecka, ale   ten časově nestíhal.   Nakonec roli dostal Robert   Mitchum. I Bob Cummings (Dr.   Stephanson) byl nominován na   poslední chvíli. Skvělá   komedie, se zpěvy a tanečky.

Stewartovi se s režisérem   Fordem nepracovalo dobře.   Navzájem si lezli na nervy a   dokázali se hádat o   malichernostech, třeba jaký   klobouk a jaký ne. Připadalo   mi, že Stewart o postavu   šerifa McCabeho nemá valný   zájem a celé to sehrál   jakoby mávnutím ruky a četl   si u toho knížku. Widmark to   posunul k lepšímu, a taky   neokoukaná Linda Cristal,   která zahrála dobře i v   další Fordovce Alamo.

No to byla ale síla!   Nevzpomínám si na jiný   noir, který by mě tak   emotivně pohltil.
Billy Wilder vyždímal z   Kirka Douglase opravdu co se   dalo. A nejen to, dalším   podpisem je kamera a   scénář. I hudba je pro toto   noirové období o něco   výraznější, než klasická   a s nemalou měrou   podškrtává toto celkově   skvělé drama. I žluté,   výrazné titulky na   černobílém podkladu jsem   svým způsobem ocenil. Jen   málo chybí do 10.

Pět bran do pekla, drsné   drama, ale jen zdánlivě.   20th Century Fox si film   objednala u stejné   produkční agentury jako   trhák předchozího roku,   B-horor The Fly (Moucha).   Oproti Mouše má tento film   výhodu, že neobsahuje moc   triků a vše působí   věrohodně. Clavell napsal   výborný scénář o pěti   vchodech a žádném východu,   tak trochu s dámskou   obsluhou. Docela jsem fandil.

Banální příběh gangstera,   který má v úmyslu ošulit   banku. To je vše. První a   poslední pokus Waltera   Matthau o režii. Nepovedl se   a Matthau uznal, že tudy   cesta nevede. Kromě sebe zde   obsadil svou manželku (Carol   Grace) a několik přátel z   televize, kde působil, než   definitivně zakotvil v   kinematografii. Na rozdíl od   většiny ostatních, kteří   to měli obráceně,   nejdříve film a poté TV.   Příběh gangstera je v   některých pramenech datován   rokem 1960, ale premiéru měl   v prosinci 1959. Umělecká   hodnota je takřka nulová,   jen pro skalní fanoušky   může být film v jistém   smyslu zajímavý. Když   diskutovali jak by se film   měl jmenovat, Matthau   vtipkoval "Nasekaný   slaneček" (Chopped   Herring). Možná by to bylo   výstižnější.

Roztomilá fraška z   před-kodexové doby, kdy ve   filmu bylo dovoleno celkem   hodně. Koncem roku 1931,   když proběhl v amerických   kinech, muži odcházeli v   bujaré náladě a jejich   manželky počítaly kolik je   zítra bude stát kadeřník a   nákupy v obchodě se spodním   prádlem. Pro Lindu Watkins to   byla první hlavní role ve   zvukovém filmu, ale k srdci   jí tento nový fenomén   nepřirost. O její sokyni v   lásce Gretě Nissen platí to   samé. A John Boles jako Boyce   Cameron byl podle tehdejších   měřítek solidní fešák.

Celkem vydařená gangsterka   plná divokého slangu, který   na první pokus lze jen   stěží zcela pochytit.   Každý dobrý film je   potřeba pustit nejméně   dvakrát. Mamie Van Doren je   pěkná blondýnka a Lee Van   Cleef to dotáhl z castingu   asi nejdál. Podobné téma a   zápletku použil v jednom ze   svých románů James Hadley   Chase, teď ale přesně   nevím, jestli knížka vyšla   před anebo po.

Skvělý David Niven a stejně   skvělá Mitzi Geynor v málo   známé, spíš u nás   téměř neznámé, komedii z   prostředí jedné rodiny   amerického velkoměsta.   Podobné scény jsou na celém   světě tuctově stejné. V   rodině všechno probíhá   klidným tempem dokud se   neobjeví tchýně a pohodový   večer už není tak   pohodový. Scénář v   náznacích obsahuje pár   starostí dospívajících   slečen, které zatím byly v   amerických filmech tabu.   Nehodlám to nijak překotně   chválit, ale je to pohodovka.

Počáteční proslov tří   guvernérů sice ubírá na   kráse, lamentování nad   zločinem a proč se proti   němu musí bojovat, ale na   štěstí to netrvá moc   dlouho. Vůdce gangu (Steve   Cochran) je fakt drsoň a   nebere si servítky ani vůči   ženám, ale Mary (Virginia   Grey) se jen tak nedá a   neohroženě oplácí. Na   honičkách a přestřelkách   se nešetří a rychle to   odsejpá. Nadprůměrný   noirek.