Film jsem viděl nejméně   pětkrát a teď jsem si   začal více všímat lidí   kolem. Hlavní dvojka je   bezkonkurenční, ale Bernard   Blier v pidi roli taky   paráda. Hodně mu pomáhá   dabing Oldřicha Lipského a   na míru vykouzlené dialogy.

Strhující vězeňské drama   nedává žádný prostor k   vydechnutí. Herecký koncert   Spencer Tracyho a Bette   Davisové odstartoval jejich   hvězdnou kariéru a režisér   Curtiz si nebral servítky a   ukázal, jak má pořádný   krimi film se sexy nábojem   vypadat. Jeden z nejlepších   raných zvukových dramat z   doby, kdy chodily do kina   naše prababičky.

Film nedosahuje hodnot noirů   s Bogartem nebo Robinsonem,   ale Kim Novak, které se jen   málokdy podařilo něco   pořádného, je zde úžasná   a radost se na ní koukat.   Pokud to zařadíme do   šuplíku béček, je film   jeden z těch lepších.

Postavy jsou jen čtyři, po   většinu filmu pouze tři a   po celých devadesát minut   udržují napětí s   přehledem a spolehlivě. Jean   Simmons to v přiléhavých   džínách sluší a s Rorym   Calhounem se dobře   doplňují. Stephen McNally   nijak rušivě nepůsobí a   Brian Aherne se objeví až na   samém závěru, to aby věci   navedl na správnou kolej.   Scenérie je úžasná, daleko   od hollywoodských kulis.   Kousek westernu, kousek noiru   a jedno velké drama.

Čekal jsem fascinující   jazzové prostředí bujarých   dvacátých let a stejně   fascinující životní   příběh Polly Adlerové,   věhlasné mamá luxusního   bordelu v New Yoku.   Zamýšlená životní role   pro Shelley Winters selhala.   Největším nedostatkem byl   nízký rozpočet, absence   exteriérů, nulová výprava,   herci pro své role příliš   staří - lze si vybrat. Kdo   chce mezi děvčaty najít   Raquel Welch, musí hledat   velmi pozorně. Winters se od   poloviny filmu rozehrála,   když se postava Polly   přiblížila jejímu   skutečnému věku, ale   zachránit se dalo už jen   málo. Úvodní písnička je   z filmu to nejlepší.

Nivenův svůdný knírek a   vymodelované nohy Jane Wyman   byly dobrým lákadlem. V   celku pohodová komedie nijak   nevybočující z tehdejších   standardů. Pár více méně   vtipných hlášek a   uspokojivý konec.

Niven: Co to je?
Wayman: Hudba.
Niven: To jsem poznal, ale   jak se to jmenuje?
Wyman: Zabal mě do   strouhanky, chci se   smažit.
Niven: Tak to   neznám.

Ten, kdo se těšil na western   s Johnem Waynem, místo   kovbojky dostal zábavnou   černobílou komedii a domů   odcházel víc než spokojen.   Waynova role nebyla ta   hlavní, byl zde, aby vynikla   Jean Arthur a postavu Dukeho   mohl zahrát kdokoliv jiný.   Jean hrála bravurně, sice v   příběhu, který je jen   těžko uvěřitelný, ale   konec konců, je to přece   Hollywoood.

Po sérií moderních pohádek   české provenience, které   mě nijak neoslovily, jsem   sáhl do archivu a pustil si   biografický příběh   Frederyka Chopina. Zcela   jistě nejlepší hudební   drama roku (1945) a na   Štědrý podvečer dobrá   volba. Nádhera!

Drama napínavé jak   detektivka. Výborná Bette   Davis v dvojroli Kate a   Patricie. K tomu bravurně   snímaná kamera, vizuální i   zvukové efekty a Steinerova   hudba. Romantický happy end   se sice moc nehodil, ale   budiž, nějak to skončit   muselo.

Je úsměvné, že film má   zde čtyři hodnocení. Nebyl   totiž nikdy vydán. Charlie   Chaplin, který film   produkoval, nedal souhlas k   jeho distribuci. Premiéra   sice proběhla v Beverly Hills   Theatre 25. června 1926, ale   promítalo se jen jednou .   Nějaký čas byl uložen v   jeho soukromém archivu a   později, v roce 1933,   skartován. Z filmu se   dochovalo pouze několik   fotografií.

Film je zajímavý z několika   důvodů. Je zde zloun Lee Van   Cleef v neobvyklé roli   uhlazeného policisty a pak   Vera Hrubá-Ralston s mizernou   angličtinou a věčnou marnou   snahou dokázat, že má   talent. Přímo zde ale není   v roli barové zpěvačky   vůbec špatná, zpěv je   dabovaný. Šéf studia   Republic Pictures Herbert   Yates se už dávno smířil s   tím, že ze své manželky   královnu Hollywoodu   neudělá. Za povšimnutí   stojí vždy umytá a   nablýskaná policejní auta a   elegantní obleky policistů,   jakoby přímo sundaných z   žehlicích prken. Vzhledem k   poměrně krátké stopáži   se toto krimi-drama dá celkem   v pohodě strávit.

Film obsahuje   nejromantičtější scénu   všech dob. To když Angela   dostane před nástupem do   vězení hodinu čas na to,   aby se rozloučila s Ginem.   Herecký výkon Janet Gaynor   nebyl nikdy překonán,   současně plakat a smát se   uměla jen ona. Když za svou   roli dostala Oscara, nikdo se   nedivil.

Pět příjemně strávených   večerů u ČT2. Na mém   žebříčku je Angelika (jako   celek) velmi vysoko a z   nemalé části díky Libušce   Švormové. Její lahodný   hlas a profesionalita dělá   krásu ještě krásnější.

Film v jistém smyslu   vybočuje z dramat   třicátých let. S odstupem   času je zajímavé sledovat   sociální postavení ženy,   které v té době nebylo   zcela typické. Soudní   obhajoba vlastního muže   obviněného z vraždy je   plná emocí a scén, které   lze najít jen ve starých   filmech. Fay Wray předvedla   dobrý výkon, stejně jako   herci ve vedlejších rolích   a režisér vše udržuje v   pohybu slušným tempem. Tento   zapomenutý film stojí za to   vidět, dává docela   zajímavý pohled na poněkud   netypická témata doby, dnes   už dávno minulé.

Jen málo filmů na mém   žebříčku dostane desítku.   Tenhle jo. U včerejší   televize u nás doma film   vyvolal málem válku tří   generací, která povídka   byla nej? Celkově to je   koncert pro Mistra a tři   herečky, které zahrály   stejně mistrovsky. Mně   nejvíc okouzlila Maureen   Stapleton v první povídce.   Stejně brilantně zahrála   roli zoufalé manželky   teroristy v Letišti (1970).   Zlatý fond světové   kinematografie.

Skvělá komedie společnosti   Universal těsně před tím,   než se stala velkým   filmovým hráčem. Film měl   zpočátku smůlu, vznikl v   roce 1941 a když Amerika   vstoupila do války, na film   se zapomnělo. Až novodobá   distribuce se rozjela   slušně. Studio mělo   štěstí s výběrem dvou   hlavních rolí a ani ty   vedleší nezůstaly v otázce   humoru pozadu. Prvotřídní   dialogy s hromadou slovních   hříček a jazykolamů. Jen   si nedovedu představit, jak   by dopadl český dabing.

Dlouho jsem se u filmu tak   nepobavil. Hlavní postava,   vedlejší role, námět,   scénář, kostýmy, výprava,   hudba, všechno je geniálně   dokonalé. Každý druhý   dialog patří do kategorie   hlášek. Dva Zlaté glóby,   šest nominací Akademie.   Zážitek.

Píše se sice rok 1931, ale   mezi bohatě čalouněnými   barovými křesílky na   Manhattanu není ani náznak   hospodářské krize. Mezi   městskou smetánkou se to jen   hemží náhodnými rozchody,   rozvody a sňatky. Zápletka   se moc neřeší, ale   režisér Sherman udržuje   děj v pohybu. Hlavní   zajímavostí je provokativní   předkodexová uvolněnost.   Narážky a hlášky létají   vzduchem jedna za druhou a   přiléhavé šaty nechávají   dostatek prostoru pro   představivost. Komedie je to   vcelku zábavná se   sympatickým pohledem na   dávno zašlou módu,   životní styl, a v   neposlední řadě filmovou   slávu.

Krása konce čtyřicátých   let v plné své kráse.   Člověk žasne, jak to naše   matky, babičky či   prababičky uměly roztočit.

Bílou velrybu jsem poprvé   viděl v letech dospívání.   Tehdy mi toho moc nedala,   čekal jsem tam víc   dobrodružství. Film a jeho   sílu jsem pochopil až mnohem   později. Gregory Peck v roli   kapitána Achaba je fakt   otázka. Klidně bych si tam   představil herce s daleko   ostřejšími rysy. Vousy,   oči, jizva na tváři,   kostěná noha - dobrý, ale   určité sympatické linie se   maskérům odstranit   nepodařilo. Režisér a   producent Houston měl i   velkou smůlu. Původní model   velryby vyrobila firma Dunlop,   měřila 23 metrů a   napumpovaná vážila 12 tun.   Během natáčení se v moři   uvolnila a ztratila se v mlze.   A bylo po velrybě. Nezbývalo   než dotočit s mini modelem v   bazénu.

Právě jsem se vrátil z   kina. Teda já ne, byl jsem s   vnučkou na premiéře   Ledového království 2, ale   čekal jsem v přilehlé   kavárně. To bych asi nedal.   Domů jsme dorazili a bylo   teprve devět, tak ať něco   pustím. Zapřemýšlel jsem o   svých oblíbených. HA!   Bláznivá střela, to by se   mohlo líbit. Líbilo a   neusnula. Sem tam to chtělo   komentář, co vlastně   Nielsen paroduje, ale dnešní   dítě to chápe stejně jako   moje generace chápala Harolda   Lloyda, Friga a Laurela s   Hardym. Potěšení na mé   straně, podobné filmy z   minulého století nemají   šanci zestárnout. P.S.   Dítěti je 14.

U nás začínala éra   budovatelských filmů, na   odvrácené straně zeměkoule   éra skvělých komedií   oblečených do technicoloru.   Jane Russell a Bob Hope jakoby   se hledali až se našli. I   když jemu bylo jedno co má   za partnerku, vždycky odvedl   skvělou práci.

Pro fanoušky Joan Blondell   opravdová lahůdka. Ikona   třicátých let zapůsobí   sympaticky i na ty, kdo   blondýnky zrovna moc nemusí.   Na rozdíl od většiny   jejích postav zde   nepoužívá postelové   intriky, ale mozek a   nadprůměrnou inteligenci.   Napínavou, netypickou a   zábavnou gangsterku malinko   sráží Chester Morris, mohl   se do toho víc obout, v   předkodexové době   neexistovaly zábrany. Jejich   vztah mimo kamery v té době   nebyl ideální, ale i přesto   se to povedlo.

Začátek šedesátých let   přinesl do Hollywoodu kapku   filmového uvolnění, ale   režiséři jakoby tápali, co   si mohou vlastně dovolit.   Nejinak je tomu i v téhle   frašce, kde je potřeba   zapomenout na příběh a   pozornost věnovat   jednotlivým postavám.   Okouzlující Kim Novak a   stejně fešácký James   Garner podali skvělý výkon   a jejich vzájemná chemie i   mimo plátno byla výhodou.   Stejně tak tři manželky   (Patti Page, Ann Jeffreys a   Janet Blair), si svoje role   užívaly, hlavně v   groteskní závěrečné   scéně, která podtrhla   celkový dojem této povedené   komedie.

Na rozdíl od klasifikátora   jsem vydržel jen díl jeden.   Vůbec mne to neoslovilo a   připadá mi to jako hodně   laciná telenovela. Chybí   nám celá generace dobrých   herců a tvůrců a bez těch   pár privilegovaných se mohu   klidně a spokojeně obejít.   Raději si pustím 80 let   starý film, než toto.   Paradox je, že paralelně   běží na ČT1 Sňatky z   rozumu (1968) u kterých srdce   zaplesá a vyvolá příjemné   nostalgické vzpomínky.

Zbožňuji westerny (nejen   westerny) 40 - 60 let. Roky 70   byly ještě OK, ale pak už   to šlo jen do kopru. Pokud se   náhodou podařilo něco   smysluplného natočit, tak to   pokazila zbytečně dlouhá   stopáž, příšerný dabing   a ve finále 50 minut   hrůzostrašných komerčních   přestávek. Díky ČT2,   aspoň jednou za týden je v   televizi něco.

Až nehorázně pěkný! Film   o dvou hercích zprvu   naháněl hrůzu, ale byl to   zážitek. Dialog mezi Deborah   Kerr a Robertem Mitchumem   posazený do prostředí   pacifického ostrůvku ani   chvilku neztrácel svoje drama   dvou odlišných, ale na sobě   závislých postav. 108 minut   zírání na to, jaké skvosty   se točily před šedesáti   lety.

Jeden z nejlepších   muzikálů, podle   stejnojmenné broadwayské   divadelní hry z roku 1960. U   nás tuto hru uvedlo Hudební   divadlo v Karlíně.

Billy Wilder zde   bezprecedentně dokázal, že   patří k nejvyšší   režisérské špičce. Svůj   obvyklý cynismus přežhavil   něžným humorem, romantikou   a ryzím patosem.   Labilnější dámy v   biografech po premiéře prý   nefalšovaně plakaly. Na   dámy s tímto ražením si   stěžoval Fred MacMurray.   Ženy, které potkával na   ulici mu za to jak se choval   ke slečně Kubelíkové   hlasitě spílaly a jedna ho   doslova majzla kabelkou.   Wilder ve svých filmech   vyžadoval, aby se do písmene   dodržoval scénář a   improvizace herců   netoleroval. V tomto filmu si   Jack Lemmon dovolil   improvizaci jen jednou, když   cedil špagety přes tenisovou   raketu, tak si u toho zpíval.   Wilder přimhouřil oko a   hudební vložku akceptoval.   Byt je tak propracovaný, že   se filmu nedá vytknout, z mé   strany, opravdu nic. I   přesto, že stopáž je na   svou dobu dost dlouhá a i   přesto, že jsem viděl film   už několikrát, celých 125   minut jsem koukal, ani   nedutal. Vladimír Brabec a   Libuška Švormová taky   odvedli skvělou práci.

Pro Doris Day mám slabost. Ta   ženská kdyby celý film   přehazovala lopatou písek z   jedné hromady na druhou,   tak na to koukat budu.   Stvořitel krásou nešetřil,   a k tomu přidal temperament a   nadpřiměřenou dávku   talentu. Calamity Jane jsem   původně poznal jako   soundtrack (Columbia CL-6273)   vydaným zároveň s filmem   (1953). Deska se ke mně   dostala někdy koncem   sedmdesátých a hned po   prvním poslechu mě dostala.   Takže film až teď. A co   vlastně říct? 202 minut   pohody. Proč 202 když má   film metráž 101? Pustil jsem   si to ještě jednou.