Strhující vězeňské drama   nedává žádný prostor k   vydechnutí. Herecký koncert   Spencer Tracyho a Bette   Davisové odstartoval jejich   hvězdnou kariéru a režisér   Curtiz si nebral servítky a   ukázal, jak má pořádný   krimi film se sexy nábojem   vypadat. Jeden z nejlepších   raných zvukových dramat z   doby, kdy chodily do kina   naše prababičky.

Nivenův svůdný knírek a   vymodelované nohy Jane Wyman   byly dobrým lákadlem. V   celku pohodová komedie nijak   nevybočující z tehdejších   standardů. Pár více méně   vtipných hlášek a   uspokojivý konec.

Niven: Co to je?
Wayman: Hudba.
Niven: To jsem poznal, ale   jak se to jmenuje?
Wyman: Zabal mě do   strouhanky, chci se   smažit.
Niven: Tak to   neznám.

Po sérií moderních pohádek   české provenience, které   mě nijak neoslovily, jsem   sáhl do archivu a pustil si   biografický příběh   Frederyka Chopina. Zcela   jistě nejlepší hudební   drama roku (1945) a na   Štědrý podvečer dobrá   volba. Nádhera!

Drama napínavé jak   detektivka. Výborná Bette   Davis v dvojroli Kate a   Patricie. K tomu bravurně   snímaná kamera, vizuální i   zvukové efekty a Steinerova   hudba. Romantický happy end   se sice moc nehodil, ale   budiž, nějak to skončit   muselo.

Pět příjemně strávených   večerů u ČT2. Na mém   žebříčku je Angelika (jako   celek) velmi vysoko a z   nemalé části díky Libušce   Švormové. Její lahodný   hlas a profesionalita dělá   krásu ještě krásnější.

Film v jistém smyslu   vybočuje z dramat   třicátých let. S odstupem   času je zajímavé sledovat   sociální postavení ženy,   které v té době nebylo   zcela typické. Soudní   obhajoba vlastního muže   obviněného z vraždy je   plná emocí a scén, které   lze najít jen ve starých   filmech. Fay Wray předvedla   dobrý výkon, stejně jako   herci ve vedlejších rolích   a režisér vše udržuje v   pohybu slušným tempem. Tento   zapomenutý film stojí za to   vidět, dává docela   zajímavý pohled na poněkud   netypická témata doby, dnes   už dávno minulé.

Jen málo filmů na mém   žebříčku dostane desítku.   Tenhle jo. U včerejší   televize u nás doma film   vyvolal málem válku tří   generací, která povídka   byla nej? Celkově to je   koncert pro Mistra a tři   herečky, které zahrály   stejně mistrovsky. Mně   nejvíc okouzlila Maureen   Stapleton v první povídce.   Stejně brilantně zahrála   roli zoufalé manželky   teroristy v Letišti (1970).   Zlatý fond světové   kinematografie.

Krása konce čtyřicátých   let v plné své kráse.   Člověk žasne, jak to naše   matky, babičky či   prababičky uměly roztočit.

Bílou velrybu jsem poprvé   viděl v letech dospívání.   Tehdy mi toho moc nedala,   čekal jsem tam víc   dobrodružství. Film a jeho   sílu jsem pochopil až mnohem   později. Gregory Peck v roli   kapitána Achaba je fakt   otázka. Klidně bych si tam   představil herce s daleko   ostřejšími rysy. Vousy,   oči, jizva na tváři,   kostěná noha - dobrý, ale   určité sympatické linie se   maskérům odstranit   nepodařilo. Režisér a   producent Houston měl i   velkou smůlu. Původní model   velryby vyrobila firma Dunlop,   měřila 23 metrů a   napumpovaná vážila 12 tun.   Během natáčení se v moři   uvolnila a ztratila se v mlze.   A bylo po velrybě. Nezbývalo   než dotočit s mini modelem v   bazénu.

Právě jsem se vrátil z   kina. Teda já ne, byl jsem s   vnučkou na premiéře   Ledového království 2, ale   čekal jsem v přilehlé   kavárně. To bych asi nedal.   Domů jsme dorazili a bylo   teprve devět, tak ať něco   pustím. Zapřemýšlel jsem o   svých oblíbených. HA!   Bláznivá střela, to by se   mohlo líbit. Líbilo a   neusnula. Sem tam to chtělo   komentář, co vlastně   Nielsen paroduje, ale dnešní   dítě to chápe stejně jako   moje generace chápala Harolda   Lloyda, Friga a Laurela s   Hardym. Potěšení na mé   straně, podobné filmy z   minulého století nemají   šanci zestárnout. P.S.   Dítěti je 14.

U nás začínala éra   budovatelských filmů, na   odvrácené straně zeměkoule   éra skvělých komedií   oblečených do technicoloru.   Jane Russell a Bob Hope jakoby   se hledali až se našli. I   když jemu bylo jedno co má   za partnerku, vždycky odvedl   skvělou práci.

Pro fanoušky Joan Blondell   opravdová lahůdka. Ikona   třicátých let zapůsobí   sympaticky i na ty, kdo   blondýnky zrovna moc nemusí.   Na rozdíl od většiny   jejích postav zde   nepoužívá postelové   intriky, ale mozek a   nadprůměrnou inteligenci.   Napínavou, netypickou a   zábavnou gangsterku malinko   sráží Chester Morris, mohl   se do toho víc obout, v   předkodexové době   neexistovaly zábrany. Jejich   vztah mimo kamery v té době   nebyl ideální, ale i přesto   se to povedlo.

Začátek šedesátých let   přinesl do Hollywoodu kapku   filmového uvolnění, ale   režiséři jakoby tápali, co   si mohou vlastně dovolit.   Nejinak je tomu i v téhle   frašce, kde je potřeba   zapomenout na příběh a   pozornost věnovat   jednotlivým postavám.   Okouzlující Kim Novak a   stejně fešácký James   Garner podali skvělý výkon   a jejich vzájemná chemie i   mimo plátno byla výhodou.   Stejně tak tři manželky   (Patti Page, Ann Jeffreys a   Janet Blair), si svoje role   užívaly, hlavně v   groteskní závěrečné   scéně, která podtrhla   celkový dojem této povedené   komedie.

Na rozdíl od klasifikátora   jsem vydržel jen díl jeden.   Vůbec mne to neoslovilo a   připadá mi to jako hodně   laciná telenovela. Chybí   nám celá generace dobrých   herců a tvůrců a bez těch   pár privilegovaných se mohu   klidně a spokojeně obejít.   Raději si pustím 80 let   starý film, než toto.   Paradox je, že paralelně   běží na ČT1 Sňatky z   rozumu (1968) u kterých srdce   zaplesá a vyvolá příjemné   nostalgické vzpomínky.

Zbožňuji westerny (nejen   westerny) 40 - 60 let. Roky 70   byly ještě OK, ale pak už   to šlo jen do kopru. Pokud se   náhodou podařilo něco   smysluplného natočit, tak to   pokazila zbytečně dlouhá   stopáž, příšerný dabing   a ve finále 50 minut   hrůzostrašných komerčních   přestávek. Díky ČT2,   aspoň jednou za týden je v   televizi něco.

Až nehorázně pěkný! Film   o dvou hercích zprvu   naháněl hrůzu, ale byl to   zážitek. Dialog mezi Deborah   Kerr a Robertem Mitchumem   posazený do prostředí   pacifického ostrůvku ani   chvilku neztrácel svoje drama   dvou odlišných, ale na sobě   závislých postav. 108 minut   zírání na to, jaké skvosty   se točily před šedesáti   lety.

Billy Wilder zde   bezprecedentně dokázal, že   patří k nejvyšší   režisérské špičce. Svůj   obvyklý cynismus přežhavil   něžným humorem, romantikou   a ryzím patosem.   Labilnější dámy v   biografech po premiéře prý   nefalšovaně plakaly. Na   dámy s tímto ražením si   stěžoval Fred MacMurray.   Ženy, které potkával na   ulici mu za to jak se choval   ke slečně Kubelíkové   hlasitě spílaly a jedna ho   doslova majzla kabelkou.   Wilder ve svých filmech   vyžadoval, aby se do písmene   dodržoval scénář a   improvizace herců   netoleroval. V tomto filmu si   Jack Lemmon dovolil   improvizaci jen jednou, když   cedil špagety přes tenisovou   raketu, tak si u toho zpíval.   Wilder přimhouřil oko a   hudební vložku akceptoval.   Byt je tak propracovaný, že   se filmu nedá vytknout, z mé   strany, opravdu nic. I   přesto, že stopáž je na   svou dobu dost dlouhá a i   přesto, že jsem viděl film   už několikrát, celých 125   minut jsem koukal, ani   nedutal. Vladimír Dlouhý a   Libuška Švormová taky   odvedli skvělou práci.

Pro Doris Day mám slabost. Ta   ženská kdyby celý film   přehazovala lopatou písek z   jedné hromady na druhou, tak   na to koukat budu. Stvořitel   krásou opravdu nešetřil. A   k tomu přidal temperament a   nadpřiměřenou dávku   talentu. Calamity Jane jsem   původně poznal jako   soundtrack (Columbia CL-6273)   vydaným zároveň s filmem   (1953). Deska se ke mně   dostala někdy koncem   sedmdesátých a hned po   prvním poslechu mě dostala.   A to jsem ani pořádně   nevěděl jak Doris vlastně   vypadá, jen z obalu alba.   Takže film až teď. A co   vlastně říct? 202 minut   pohody. Ptáte se jak to 202   když má film metráž 101?   Pustil jsem si to ještě   jednou. Více slov   netřeba.
Jen ještě   pod čarou: Žánr není   určitě   "životopisný" a   "komedie", ani to   není "western".   Podle mne je to čistý   muzikál, maximálně   romantický muzikál, ale   opravdu jen maximálně.

Producent u Paramountu penězi   nešetřil, najal skvělého   režiséra a stejně   skvělého kameramana. Jeho   jednotlivé detailní   záběry, v několika   případech více jak   tříminutové, jsou   úchvatné. I výběr herců   se vydařil. Barbara Stanwyck   a Ray Milland bodují, ale   hlavně George Coulouris v   roli padoucha zahrál skvěle.   Osa příběhu se může zdát   obehraná, ale v roce 1947   tomu tak ještě nebylo.   Skutečný klenot.

Nebylo to špatné. Nemám   rád povzdechy typu 'na svojí   dobu'. Film byl natočen v   roce 1935 pro diváka roku   1935 a režisérovi bylo   ukradený co si o tom za 85   let bude myslet Ladislav   Novák z Benešova u Prahy.   To, že většina filmů z   dávné doby má i po   devadesáti letech co říct   je zásluhou zápalu, talentu   a profesionality lidí kolem.   Bohužel, většina z nich už   nežije a následovníci se   nestačili narodit.

Jako fanoušek hollywoodského   pravěku beru cokoliv, co se   dá kde sehnat. I přes tu   záplavu, kdy každý týden   dokončili nejméně tři   filmy, jich k dispozici,   bohužel, není zase tak moc.   Vzal jsem zavděk i touto   komedií. Miluji tu   atmosféru, jako v muzeu vůni   starého nábytku. Námětem   je divadelní hra a podstata   zůstala i ve filmu. Hodně   dialogů a co nejvíc   hlasitě. A několik   odvážných, v   před-kodexové době   (pre-code, 1929-1933)   neojedinělých scének, kdy   si herečky nechaly na prsa i   sáhnout. Výhoda filmů z té   doby je, jen málokdy jsou   delší než 70 minut,   odsejpá to a má to břink.

Šok se nekonal, jen   příjemné zjištění, že   příběh je stejně dobrý   jako původní filmová verze   z roku 1932 (20,000 Years in   Sing Sing). Tam excelovali   Spencer Tracy a Bette Davis.   Takže, tady jen oprášili   scénář, změnili jména   postav, obsadili čerstvé   herce a bylo to. Atraktivní   vězeňské prostředí,   břitké dialogy, typicky   noirová předválečná   kamera, to je i po osmdesáti   letech 77 příjemně   strávených minut.

Vcelku nákladná podívaná.   Nádherné písničky a   kostýmy, stejně tak obě   hlavní představitelky   (Jeanne Crain, Linda Darnell),   i tetička (Constance Bennett)   by stála za hřích. Film   jsem si užil několikrát,   stále je na co koukat.

Kdesi jsem četl, už nevím   kde, že film byl   nejdražším propadákem v   historii kinematografie.   Možná. Filmy natočené po   roce 2000 nijak zvlášť   nesleduji a připouštím, že   to leckdy bývá ještě   horší. Žánrový slepenec   na hraně koukatelnosti, ani   kostýmy nenadchly, přestože   módu počátku minulého   století mám rád. K filmové   verzi z roku 1956 se to snad   ani přirovnat nedá, tam   vládl mezi scénářem a   režií pořádek a herci   hráli srdcem. A byl mezi nimi   David Niven.

Nádhera. Po včerejším   paskvilu stejného jména z   roku 2004 jsem si zlepšil   náladu. Kouzelná výprava,   přesvědčivé výkony   tehdejších hereckých elit,   emotivní hudba. Victor Young   zkomponoval pro film téměř   čtyři hodiny materiálu, tak   měli střihači z čeho   vybírat. Zajímavá byla   postava Passepartouta, do   které byl obsazen mexický   komik Cantinflas. Byl to jeho   první film (ze tří), které   natočil na půdě severní   Ameriky. Jedna z mála postav,   které tak trochu vybočovaly   z románové předlohy. Ve   Verneovce byl Foggův sluha   Pařížan, ve filmu se choval   jakoby Španěl. Zlatý fond   světové kinematografie.

Tea for Two, bezesporu   nejhezčí muzikál roku.   Doris Day a Gordon MacRae jsou   skvělí, stejně jako Gene   Nelson, pro kterého film   znamenal Glóbus za vedlejší   roli. Pro Doris to byl teprve   pátý film v kariéře a ty   největší pecky teprve   čekaly. Stala se miláčkem   Ameriky, v roce 1950 už   zralá žena, líbezná   tvářička, neokoukaná z   dětských rolí. Napadá mě   otázka, jestli tady líp   hraje nebo zpívá. Těžko   říct, blbá otázka.

Povedený snímek. Film se   silně opírá o skutečné   události expedice Lewis &   Clark (1804-1806), malebnou,   ale divokou přírodou   napříč severozápadem k   břehům Tichého oceánu. Z   postav mě nejvíce oslovila   Sacagawea (Donna Reed),   šestnáctiletá šošonka,   která měla na úspěchu   expedice značný podíl. Jen   její romantický vztah s   kapitánem Clarkem je fikce,   scénář bral v potaz   pozdější románová   zpracování této události.   Zajímal mě osud šošonské   dívky. Dobové prameny   uváděly, že Sacagawea   porodila dvě děti a zemřela   v Severní Dakotě roku 1812   ve věku 24 let. Pozdější   poznatky badatelů   dokládají, že Sacagawea tak   mladá nezemřela, ale odešla   do Wyomingu, kde žila ve   společnosti Komančů až do   roku 1884. Tak si vyberte.   Kromě přírody byly k   vidění i nažehlené   uniformy a těsně utažené   korzety. Masky, kamera, dobrá   práce! V roce 2011 časopis   Time zařadil The Far Horizons   do první desítky   nejlepších filmů,   mapujících osídlování   Spojených států.

Megastar němého filmu Clara   Bow ve svém druhém zvukovém   filmu předvedla (jako vždy)   herecké mistrovství, které   se dnes pro srovnání jen   těžko hledá. Umění   vyjádřit emoce přirozeně,   bez zbytečného   přehrávání, to byly její   trumfy, které nikdo další   nepřekonal. Tady to je   umocněno kontrastem mezi   Clarou a další hvězdou Kay   Francis, která začínala a   její velké výkony měly   teprve přijít. Film je k   vidění jak v němé, tak i   zvukové verzi. To byla tehdy   běžná praxe. Ne všechna   kina byla na zvukové filmy   vybavena.

Excelentní výkon Bette   Davis. Navázala na   impozantní What Ever Happened   to Baby Jane z roku 1962 a   přesvědčila, že studio   Warner Brothers lepší   herečku v té době nemá. I   výkon Philipa Careye stál za   to a znamenal podepsání   dlouhodobé smlouvy. Autor   hudby Andre Previn, taky   skvělý a v řadě scén   neumožnil od Bette odtrhnout   oči. Celkově výborné drama   s poutavým scénářem a   ostřílenými herci, kteří   zahráli nejlépe jak umí.

V žádném pořádném noiru   nesmí chybět atraktivní   blondýnka s hlubokým   výstřihem, smyslnými gesty   a občas povytaženou sukní.   I tady je jedna - Myrna Dell.   Má to ale jednu velkou   smůlu, zabijí ji příliš   brzy. Nic proti Joyce   Mackenzie, ale náhrada to   není. Jinak příběh celkem   slušný. 72 minut uteče   rychle a docela jsem byl   nerad, že už to končí.