V porovnání s Kennedyovými nebo s atmosfericky precizním Zánikem domu Usherů od Rogera Cormana tedy Děsivé dědictví hodně zaostává. Podobně jako další horory sází na psychologický aspekt. A podobně jako ve většině dalších hororů se mu to nedaří. Annienina matka zemřela, do hrobu dána. Podle všeho nebyla zcela OK po psychické stránce. Zbylí tři členové rodiny jakoby to příliš neřešili. Přeci jen v kolektivu bychom našli oblíbenější jedince. Nedlouho poté byl ovšem její hrob zhanoben. A co je důležitější, malá dcera Charlie se začala jednoho večera dusit, takže ji o něco starší bratr chtěl odvézt za pomocí. Jenže ač se tvářila býti hlavní postavou, cestou vystrčila hlavu z okénka a urazila si ji o sloup (to není spoiler, protože se tak stane ještě během expozice!). Bratr z toho byl špatný ne kvůli tomu, že to neviděl, nýbrž proto, že to byla jeho ségra! Jenom připomínám, že ne – Děsivé dědictví nemá být černohumornou komedií!

Opravdu nemá být, protože na dětské hlavě bez tělíčka a tělíčku bez hlavy přece není nic legračního, že ano? Její matka Annie truchlí, a protože je dcera svojí matky, chtělo se původně napsat, že není zřejmé, co je opravdu a co je pouhým výplodem její lehce pomatené mysli, kteoru teď navíc trápí ztráta dítěte, ale tímhle směrem se tvůrci bohužel nevydávají. Ke slovu se tak dostává paní, která rovněž ztratila potomka, takže dojde i na spiritistické seance. Jenže vyvolávání duchů v Děsivém dědictví a kupříkladu ve filmech Lucia Fulciho (třeba Páter Thomas) rozhodně není totéž.

V Děsivém dědictví se totiž ledacos postupně tvůrcům rozpadá pod rukama, což je dáno dramaturgií a nejednoznačností. Těžkou soudit, jestil by byl tenhle scénář v rukou zkušeného režiséra typu Jamese Wana, Davida F. Sandberga či Scotta Derricksona realizován přesvědčivěji. Vzhledem k tomu, co ztropil jeho autor a zároveň režisér Ari Aster, je to velmi pravděpodobné. V záběru se často kupříkladu objevuje nějaký pohyb navíc nebo postavy udělají něco, co příliš nedává smysl. Nepřipadalo mu to ve střižně zvláštní? Nebo to snad má být záměr? A jestli, tak proč? Dát filmu ještě větší nádech bizarnosti? Vzhledem k tomu ujetému finále je to dost dobře možné a není divu, že při sledování mnozí zavzpomínali na Čarodějnici.

Do očí bijící jsou potom špatné herecké výkony od všech zúčastněných, s výjimkou Toni Collette, které ostatní přehrává o parník, což nikdy není dobré. Její postava se tak stává jedinou, ke které si vytvoříme jakýs takýs vztah, za což se nám scenárista/režisér v závěru vysměje. Jejím pravým opakem bude syn v podání Alexe Wolffa. Podle většiny momentů, ve kterých má být rozrušený (ve škole i doma), by se dalo ve školách herectví pomalu vyučovat, jak se to nemá dělat. I to jenom podtrhává starou známou pravdu o tom, že ne každý režisér jest opravdu režisér.

Děsivé dědictví je film, jehož tvůrce si taky nepomohl prohlášením, že se nejedná o horor (třebaže v podstatě ctí žánrové postupy). Pravda, místy sledujeme spíše komedii, to ano. Nicméně tak to asi nemyslel. Nebo že by tedy bylo všechno jenom „jako“ a někdo z téhle famílie by si pouze hrál (viz Lego® příběh) či by si všechno představoval (viz Levák Bob v některých epizodách Simpsonových) v rámci toho domečku na hraní? Ale co potom s tou chaloupkou na „kuří nožce“? I kdyby tomu tak bylo, pořád to dává menší smysl, než když bratři Coeni o své Opravdové kuráži prohlásili, že to není western. Děsivé dědictví zkrátka jenom dokazuje, že natočit v současnosti fakt kvalitní hororovou podívanou rovná se téměř nesplnitelné misi. Není totiž dobré, když z takovéhoto žánrového filmu nejvíce zaujme učitelovo krátké povídání o Wall Street a hospodářských recesích.

FOTO: cinema.de