Anna se jde podívat do nočního klubu, kde tancuje její (zřejmě nevlastní) ségra. Naposledy se potkaly před mnoha lety a podle toho, co se tehdy událo, mezi nimi musí být daleko větší věkový rozdíl, než se na první pohled může zdát. Od první chvíle, co se o Angele dozvěděla, k ní začala vzhlížet a posílala jí mrtě dopisů. Neotočí se k ní zády ani tehdy, když zjistí, že se zapletla s finskými gangstery, dluží jim prachy a na vlastní oči spatří, jak jednoho přetáhla polenem, až z toho skoro přestal slyšet. Společně tak vyrážejí po night clubech. Nicméně rychle musí vydělat hodně peněz na splacení dluhu, přičemž je třeba brát v potaz náklady na jídlo, ubytování, benzín, a samozřejmě nakupování drahých hadrů v luxusních butikách.

Nevím, jestli si tento biják užijí více ti, kteří mají sestru. Třeba v Naší malé sestře je to pouto zobrazeno pozoruhodnějším způsobem, na druhou stranu Miami (kam holky chtějí za vidinou lepších zítřků) představuje trochu jinou situaci. Tady holky nejsou žádná neviňátka. Anna byla, dokud nevyhledala Angelu. Poctivě pracovala v pekárně a nikdy by ji nenapadlo, že bude někdy tancovat v takových podnicích před týpky, co na ni budou pokřikovat, aby ukázala kozy a tak podobně. Pro úplnost raději dodejme, že fakt nejde o striptýz ani pole dance a herečky po celou dobu zůstanou oblečené. Ani během té soulože neuvidíme vůbec nic.

Nabízelo by se napsat, že Miami by měl být film především pro divačky, ale nebyla by to tak docela pravda. Holky totiž ve svých přestupcích, zahrnujících podvody a vydírání, zajdou v jednom momentě až nejdál, načež bude zapotřebí kárky a mělkého hrobu v podobě lesního jezírka. Existuje důvodné podezření se domnívat, že by chtěly být zdánlivně nedotknutelní jako Bonnie a Clyde, resp. tedy dvě Bonnie. Trefnější označení by tedy bylo jako například Thelma a Louise. Jenomže tato road movie kvalit Scottova počinu nedosahuje. A to i přesto, že ji režírovala žena.

Zaida Bergroth, jejíž drama Hodný syn si před několika rokama taky našlo cestu do našich kin, začíná detailním záběrem, ze kterého jasně vyplývá, že se stal nějaký malér. V Hollywoodu je to běžné, nicméně tam ledacos často dokáže zachránit kvalitní scénář. Miami takový nemá, takže se ve druhé polovině do značné míry ochuzuje o napětí, protože to, že víme více než postavy, neprospívá nikomu. Někdy sice stačí jedna šikovná sekvence složená z kratičkých záběrů (vlastně rapidmontáž), abychom pochopili to, na co jiní tvůrci často potřebují pár minut, ale ve finále to vlatně není moc platné.

Miami se totiž ve druhé polovině postupně stává de facto čím dál surreálnějším dílem, kvůli čemuž opadává zájem o hlavní hrdinky. Přece je blbost, aby byli všichni chlapi ve Finsku tak hloupí, ne?!? Navíc se nejedná o road movie v klasickém slova smyslu, kdy se pohybujeme přes několik zastávek z bodu A do bodu B. V Miami se tak nějak motáme v kruhu. Krista Kosonen a Sonja Kuittinen byly zřejmě vybrány spíše kvůli vzhledu než hereckým schopnostem, protože tam mají co zlepšovat. Nebo že by se i v jejich vedení nechala paní režisérka ovlivnit tou zjevnou zámořskou inspirací? Klišé se pak nakupí tolik, že to nezachráni ani výborná kamera (z čistě technického hlediska je úroveň až na nějaké drobnosti obecně hodně dobrá) a úderný soundtrack, kde získat práva na užití některých songů muselo být docela drahé.

FOTO: Film Europe