V roce 1928 přednášel William Moulton Marston na Harvardu psychologii se zaměřením na emoce člověka. Začal tu za přihlížení manželky Elizabeth rozvíjet svoji DISC teorii spočívající v tom, že lidé v situacích vždy volí jednu ze čtyř existujících možností. Mezi studentkami nechyběla Olive Byrneová, která nejenže se spolu s jeho manželkou, a také částečně se svojí tetou Margaret Sanger (známou feministkou a bojovnicí za ženská práva) stala jednou z inspirací pro Wonder Woman, ale zároveň patrně sehrála svou roli i při Marstonově vývoji detektoru lži. Revolučního to vynálezu, který byl později ještě zdokonalen a který přelstil až Christian Bale v Drsných časech.

Takže ano, profesor Marston byl na jednu stranu nesmírně inteligentní a zabýval se pozoruhodnými a užitečnými věcmi, ale na tu druhou perverzně žil se svou manželkou a studentkou v ilegálním milostném trojúhelníku, kdy spolu navzájem š*kali jako králíci v kotci. To se opravdu nedá jinak napsat (ale asi je to zdravé, když se Elizabeth dožila stovky). Ale ještě že tak, protože jinak bychom se asi nikdy nedočkali tak silné, feministické, sexistické i násilné hrdinky s lasem (=detektor lži) a parádním kostýmem, který by vyzdvihnul její ženské tvary. Americká žena zítřka byla na světě, navzdory předpokladům se za války prodávala více než komiks o Supermanovi a o tom, že její sláva přetrvala až do dnešních dnů, svědčí loňský biják s Gal Gadot.

 Vedle linie z (mezi)válečných let přeskakujeme i do roku 1945, kdy profesor stanul před šéfkou jakéhosi úřadu pro studium dítěte, která viděla násilný komiks plný svázaných žen (jedna z jeho praktikovaných libůstek) jako pro děti krajně nevhodný. Tato linka nám má v kombinaci s tou druhou pomoci objasnit, co přesně Wonder Woman zformovalo do podoby, jak ji známe. Režisérka Angela Robinson, jinak podepsaný třeba pod komedií Můj auťák brouk, chystala tenhle projekt osm roků. A možná měla s natáčením ještě vyčkat a dále promýšlet.

Nezřídka se totiž opakuje a obšírněji vysvětluje věci, které musí být divákům jasné už z předchozích scén. Linka s komisí tedy rozhodně nebyla nezbytně nutná a nevím, jestli detektor tehdy zkoušeli zrovna takovými otázkami. Delší čas pak ztrávíme naplácáním studentce, prvním sexem této trojky, ale také svazováním. OK, ale od toho tu přece už máme trilogii Padesát odstínů, kde navíc nechybí více nahoty! Ani atmosféra doby není nejpřesvědčivější. Ve druhé polovině se pak dění vlastně do značné míry zastaví a pouze přešlapujeme na místě. Větší množství zatmívaček také ničemu nepomáhá, naopak rozbíjí rytmus. Načež přijde vrcholná scéna, která nedojímá, nýbrž rozesmívá, což je pochopitelně horší, než kdyby nás nechala zcela chladnými, jako třeba ta v závěru Viktorie & Abdula.

Ledacos ještě v rámci možností zachraňuje herecké obsazení. Luke Evans je uvěřitelný. Bella Heathcote je krásná, neokoukaná a Olive ztvárnila tak trochu tajemně, že neustále vybízí k otázkám. Proč do toho šla? Kde se v navenek slušné a v době seznámení s Marstonovými už zasnoubené dívce vzala ta na tehdejší dobu zvrhlá potřeba? A co teprve, když zjistila, že je těhotná … U liberální, uvolněné Elizabeth se zdá být všechno jasné od samotného počátku. Rebeccu Hall tady rozhodně uvidíme tak, jak jsme ji dosud neviděli. Kdepak, tihle tři se opravdu hledali.

Professor Marston & Wonder Women (na Febiofestu vlastně docela trefně uvedeno jako Profesor Marston a dvojí Wonder Woman) je takový poněkud nevyvážený film. Nicméně z něj přesto jasně vyplývá, že William Moulton Marston doopravdy změnil svým akademickým i takříkajíc otevřeným přístupem svět. Vlastně nejen ten komiksový, protože – jak už víme – Wonder Woman se stala pro muže do značné míry ztělesněním erotický snů a pro spoustu žen velkou inspirací. Tak uvidíme, jestli samotný tento počin vybičuje filmaře, aby přivedli na stříbrné plátno i příběhy vzniku dalších populárních komiksových superhrdinů a superhrdinek.

FOTO: cinema.de