V 60. letech minulého století vznikla skupina, která se jmenovala (The) Beach Boys. Název vám možná nic neříká, ale nějaké skladby od nich jste určitě už slyšeli (například I Get Around, Good Vibrations, God Only Knows, Wouldn‘t it Be Nice nebo Love & Mercy). Poslední zmíněná dala – jak jste si jistě sami všimli – název celému tomuto filmu, pro nějž není vlastně ani tolik důležité vědět, kolik členů skupina měla, jestli byli jen kámoši nebo dokonce bratři. Podstatné je, že jedním z nich byl Brian Wilson, který nám je představen v podstatě jakožto hudební génius, srovnatelný s Wolfgangem Amadeem Mozartem a dalšími proslulými skladateli.

Při nahrávání ve studiu je znát, že se v oboru maximálně vyzná a že je v některých hudebních ohledech před ostatními (včetně členů své skupiny) dost napřed. Jenže i v tomto případě platí, že jeho genialita může být pro něj samotného nebezpečná. Občas to vypadá, že kapacitu svého mozku využívá na celých 100% jako Lucy. Pak není divu, že míval pocity, jakoby „v jeho těle byl ještě někdo jiný než on.“ Druhá potíž, i když vlastně, co se tvorby týče, (pro někoho možná trochu paradoxně) ne tak výrazná, spočívá v tom, že na jedno ucho téměř neslyšel, protože ho táta v dětství hodně fackoval, jelikož chlastal a poznáme, že potomkové pro něj nikdy nebyli zdaleka tím hlavním a nejdůležitějším.

Ve filmu ztvárňují lídra (The) Beach Boys dva výborní herci. Mladší verze vypadá jako Paul Dano, zatímco ta starší má tvář Johna Cusacka. Druhý jmenovaný zaujal svým výkonem více, ale to je dáno i tím, že ho nemusíme sledovat v těch nudnějších pasážích, kdy se prostě jen zpívá a nahrává ve studiu u mikrofonu. Jedna scéna dokonce silně připomene Straight Outta Compton, což je trochu zvláštní, ačkoliv díky účasti Paula Giamattiho, jenž v obou počinech hraje dosti podobnou roli, a také díky tomu, že mírně falešní a penězlační lidé se snaží zaháčkovat ve všech hudebních žánrech, to vlastně ani tak zvláštní není.

Letos padesátiletý John Cusack mi pořád připadá lehce nedoceněný. Přitom se jedná o vynikajícího herce, který dokáže ztvárnit roli s takovou přesvědčivostí, až z toho mrazí (viz např. také Mapy ke hvězdám). V případě Love & Mercy mu byla spoluhráčkou Elizabeth Banks a dvě z jejich společných scén se dají označit za ty úplně nejlepší. Jednak jde o tu, ve které se seznámí v prodejně Cadillaků, kde Melinda Ledbetterová pracuje, přičemž už tady je znát, že Brian není úplně jako ostatní, ale ona to buď nevidí, nebo to vidět nechce, i když ze začátku netuší, o koho se jedná. Druhá začíná plavbou na lodi a končí tím, že ji požádá, aby odešla z jeho domu, ale nikoliv od něj samotného! Protože když máte někoho, kdo vás miluje, je potom všechno snazší. To je známá věc a tenhle film nám ji (jako mnohé před ním) taky připomene.  

Love & Mercy je další z té dlouhatánské řady hudebně-biografických počinů, které prostě nedokážou najít balanc mezi tím, co je zajímavé, co je třeba pořádně zdůraznit a co je třeba vynechat. Není pochyb o tom, že se režisér Bill Pohlad (jinak producentsky podepsaný kupříkladu pod oscarovým dramatem 12 let v řetězech či dalším hudebně laděným filmem o The Runaways, který si v rámci našeho „muzikálního“ týdnu také přiblížíme) skutečně hodně snažil, aby natočil dobrý biják a nikoho z přítomných aktérů jím nikterak nedehonestoval. Ale ten scénář prostě zase potřeboval, aby jej někdo (například John Carney, Scott Cooper či Craig Brewer) narativně upravil tak, aby potom film nepřipomínal jen sled víceméně náhodně vybraných scén ze života. Byť se jedná o výjimečné(ho) umělce. Takhle nelze než podotknout, že se na hodnocení do jisté míry (tak jednou celou hvězdičkou) podepsal fakt, že Elizabeth Banks je taková kočka.

FOTO: cinema.de