PRO JISTOTU VARUJU PŘED MOŽNÝMI MALÝMI SPOILERY!

V polovině předminulé dekády začali někteří podnikavci vodit na Mount Everest nezkušené amatéry. Za společnost Adventure Consultants to byl Rob Hall – pečlivý, starostlivý vedoucí. Jeho svým způsobem protějškem byl evidentně bezstarostnější Scott Fischer, jenž vedl tým pod hlavičkou Mountain Madness. Rozhodnutí při výstupu spolupracovat se tvářilo býti správným, jenže 10. května 1996 v okolí „střechy světa“ máloco fungovalo tak, jak by mělo. Dále se o obsahu raději podrobněji nebudu šířit, protože pokud tenhle příběh neznáte, věřte mi, že to tak bude lepší.

Tentokrát kolem toho nebudeme dělat žádné rituální tance a hned si řekneme, co se na filmu Everest hrubě nepovedlo. Jeho absolutně největší problém spočívá v tom, že v něm sledujeme až příliš mnoho postav. Když sledujeme příliš mnoho postav, je nepoměrně složitější vytvořit si k nějaké hlubší vztah. Když si k žádné z postav nevytvoříme hlubší vztah, nedostává se emocí. A když se nedostává emocí, stáváme se v podstatě jen a pouze nezávislými pozorovateli, kvůli čemuž prostě nemůže být zážitek z filmu takový, jaký by být měl.

A to ani v případě, když se odehrává v prostředí, které na stříbrném plátně v poslední době zase až tak často nevídáme. Střihová skladba Everestu taky zrovna nepomáhá, jelikož v některých momentech může být obtížnější se orientovat, kde že se dané postavy vlastně nacházejí, a co víc – protože jsou celé zahalené, je třeba se občas pořádně zamyslet nad tím, kdo že to vůbec je. Z technického hlediska tedy film zaujme především vizuálními (protože v podstatě neviditelnými) efekty a kamerou, neboť některé pohledy na vysokohorské scenérie se opravdu jen tak neomrzí. Kór v IMAXu a ve 3D. 

Scénáristé William Nicholson a Simon Beaufoy až příliš dlouho exponují prostředí, tudíž se dá napsat, že si musíme počkat, až se začne něco doopravdy dít. Nejeden pak čeká, že se dramatické momenty dostaví s takovou intenzitou, že vás zarazí do sedačky a přinutí vás si okousat všechny nehty na rukách a pomalu i na nohách. Protože kdy jindy, než právě při takto exotických podmínkách bychom se jich mohli, resp. přímo měli dočkat? Vzpomeňme kupříkladu na Cliffhangera, kde Renny Harlin (tehdy v první polovině 90. let ve vrcholné formě) dokázal všechno podat velice působivě. A to šlo o fiktivní story! Jak jinak si totiž lze vysvětlit pomalé tempo a na první pohled nepříliš poutavé dění než tím, že se jenom připravuje půda pro závěrečnou sekvenci, která bude překypovat napětím a okamžiky, které se vryjí do paměti?

Pokud bychom měli tohle dílo srovnávat s jinými na téma člověk versus příroda, pak se v první řadě nabízejí dvě. Jednak 127 hodin, jelikož pod ním je coby scenárista rovněž podepsán Simon Beaufoy, a druhak Hluboko, které režíroval Baltasar Kormákur. V obou nás ale zajímá osud jednoho člověka, přičemž první počin zaujme především nápaditou režií a prací s hercem v podání Dannyho Boylea, zatímco ten druhý spíše trochu zklame víceméně rutinním přístupem, který islandský tvůrce razí i tentokrát. Jako by se bál, že by osobitější vizí mohl všechno zruinovat nebo třeba někoho naštvat.

Pak to nemá vypadat, že i všem těm hvězdným a hvězdnějším hercům nechával spíše volnou ruku, což se nejvíce podepsalo na Samu Worthingtonovi, který se na scéně objevuje až celkem pozdě. Jeho role rozhodně není velká a určitě nevyžadovala extra náročnou přípravu, takže ji býval klidně mohl ztvárnit takový Joel Kinnaman, neboť hvězda Avataru se ve scéně v základním táboře – ať už z vysílačky přicházejí jakékoliv zprávy – tváří pořád stejně. Skoro to vypadá, že si myslel, že jej kamera v daném záběru vůbec nezabírá. Absolutorium naopak zasluhuje Jason Clarke. Jako John Connor naprosto selhal, ale jako Rob Hall zanechává vskutku hluboký dojem.

V případě Jakea Gyllenhaala zase pořádně zamrzí, že se neobjeví v nějaké výraznější úloze, protože nemůže být pochyb o tom, že se jedná o jednu z nejvýraznějších hereckých osobností současnosti. To samé platí pro Keiru Knightley, která tu ale do značné míry zastává stejnou roli, jako Sienna Miller v Americkém sniperovi. Zároveň však můžeme díky jejímu stavu ledacos předvídat. A to paradoxně i tehdy, když přesně nevíme, co se tenkrát na nejvyšším himalajském vrcholku stalo. Vyloženě nečekaný, ba až nepochopitelný je potom oblouk jiné z postav. Troufám si totiž tvrdit, že kdyby Everest nebyl natočen podle skutečné události, scenáristům by něco takového sotva prošlo. Vlastně je škoda, že tahle postava není tou, která nás nejvíce zajímá. Když už jsme se seznámili s její rodinou a ztváňuje ji další skvělý herec …

Everest zobrazuje výjimečnou a silnou událost velice obyčejným a nevýrazným způsobem. Až člověka přinutí přemýšlet nad tím, co mohli tenkrát horolezci udělat jinak, koho při troše odvahy a dobré vůle mohli zachránit nebo v nejkrajnějším případě – proč na ten „kopec“, který si de facto sám dle libosti vytváří počasí, vůbec lezli, když se vesměs jednalo o málo zkušené nadšence? Na tohle téma film zabrousí v jedné scéně, která mohla být opravdu ukázkovou studií lidského smýšlení, ambicí či možná egoismu, nicméně místo toho z ní režisér v podstatě v nejlepším uteče. Everest vypadal, že by klidně mohl kandidovat na jeden z nejlepších titulů letošního roku, jenže zvolený styl vyprávění jej odsoudil do lehkého nadprůměru.

FOTO: CinemArt