Původně jsem chtěl toto upozornění, které raději přikládám ke každé filmové adaptaci významné knihy, „připnout“ až na závěr této recenze, nicméně nakonec jsem si řekl, že bude lepší, když se objeví hned v jejím úvodu: Hobita jsem nečetl a dílo J. R. R. Tolkiena znám de facto pouze prostřednictvím eposů Petera Jacksona. Nevím tedy, co v knize je a co není, což je ale při sledování audiovizuálního díla vždycky určitou výhodou. Film a kniha jsou prostě (nejen) pro mě odlišná média. K Hobitovi: Bitvě pěti armád (původně Hobit: Tam a zase zpátky) budu tedy opět přistupovat víceméně jako k počinu podle původního námětu. A znovu věřím, že tento pohled pro vás bude alespoň v něčem zajímavý.

V závěru svojí recenze na Šmakovu dračí poušť jsem napsal, že „díky závěrečné scéně máme oprávněný důvod se domnívat, že příští (tedy tato) část bude tou nejlepší.“ A víte co? Hobit: Bitva pěti armád je skutečně nejlepší částí celé této trilogie! Je akčnější (více se tu koná než mluví), dospělejší, temnější, filmařsky maximálně precizní a není tu nouze o vskutku úchvatné scény. Ledacos v podstatě naznačuje hned ta úvodní (zhruba desetiminutová), tedy útok draka Šmaka na Jezerní město. Nechybí v ní napětí, emoce a hrdinské činy – přesně jak se na velkolepou fantasy sluší a patří. Drak je navíc opravdu mimořádně realistický, tak jako všechny ostatní monstrózní bytosti. Ač digitální, do scény vždy dokonale zapadnou. WETA Digital prostě v současné době udává trend. Dalo by se až říci, že snahám borců z ILM (Industrial Light & Magic) navzdory. Ačkoliv je pravda, že v oblasti CGI se každá z těchto společností zaměřuje na něco trochu jiného. 

Ty roční rozestupy mezi premiérami však mohou zjevně u některých jedinců zapříčinit, že si úplně přesně nevybaví některé předchozí momenty nebo postavy a že nebudou úplně přesně vědět, kam je zařadit. Tvůrci sice na začátek dvojky a trojky neuvádějí takové to „v minulém díle/v minulých dílech jste viděli“, ale během filmu jsou stejně ty nejklíčovější situace poměrně rafinovaně zopakovány, takže nic nebrání nerušenému sledování závěrečné části epické ságy, která má překvapivě nejkratší stopáž. Na rozdíl od Návratu krále, který byl v rámci trilogie Pán prstenů naopak nejdelší. A co do tržeb a prestižních ocenění také nejúspěšnější. Není pochyb o tom, že i na Bitvu pěti armád se davy jen pohrnou, ačkoliv na Zlatých glóbech a Oscarech patrně terno neudělá.

Možná by nebylo od věci v tuto chvíli upozornit, že hrdina příběhu odehrávajícího se o nějakých šedesát let později, tedy Frodo Pytlík, se oproti původním předpokladům v závěru Bitvy pěti armád neobjevuje. Ovšem ochuzeni o skvělá camea nezůstaneme. Těšit se tedy diváci a divačky mohou na Huga Weavinga, jenž se evidentně pořád udržuje ve výborné fyzické kondici, na Christophera Lee, který pronese jednu nezapomenutelnou repliku, a také na Cate Blanchett, která se v jednom ne zcela povedeném momentu změní k nepoznání. Celý film je ale až příliš kvalitní na to, aby mu nějaké takové momenty či scény (viz dalíovská sekvence Thorinova rozpolcení) výrazněji uškodily.

Jak uvedeno, těch vynikajících scén se tu najde více. Především to znovu vypadá, jako by měl Peter Jackson nějaký patent na natáčení velkolepých bitev. Skutečně málokterý filmař dokáže natočit davové scény tak přehledně, poutavě a navíc s maximálně vychytaným rytmem. Vcelku nerušený pokec uprostřed řežby je sice poněkud nedůvěryhodný, ale jinak přicházejí v pravý okamžik působivé letecké záběry nebo „odskoky“ mimo válečnou vřavu. Ty postupně nabírají na intenzitě, takže později více sledujeme Bilba, Tauriel, Kilyho, Thorina, Filiho a Legolase, kterak se snaží „useknout hadovi hlavu“, jinými slovy zabít Azoga Znesvětitele. Díky tomu zůstává toto zpracování bitvy jiné, než tomu bylo třeba v případě Dvou věží (Helmův žleb) či Návratu krále. Rozhodně to ale neznamená, že by tento způsob provedení byl méně působivý.

Přesně takový se ukáže být i vztah elfky Tauriel (skvělá Evangeline Lilly) a trpaslíka, který se začal rýsovat už v minulém díle. Sice jsem si už tehdy úplně přesně nedovedl představit jejich vzájemné soužití, ale podle událostí z Bitvy pěti armád je patrné, že jejich láska je fakt skutečná. A vlastně jde o další důkaz, že mnohé z postav díky zážitkům z cesty jako by dospěly. A diváci vlastně s nimi. Nejde totiž jenom o všechna ta roztodivná stvoření, se kterými se Bilbo a spol. setkaly, ale zároveň titulní (nikoliv však vyloženě hlavní) hrdina poznal, že za hranicemi bezstarostného Kraje existují i tací, kteří nevládnou zrovna ušlechtilými vlastnostmi. Jako třeba chamtivý zbabělec Alfrid, jenž získává ve filmu docela dost prostoru.

A znovu jej tak ubírá Martinu Freemanovi, kterému se z hlediska času stráveného před kamerou vyrovná minimálně Luke Shaw Evans coby Bard Lučištník (patří mu především úvod filmu) a Thorin Pavéza, jehož začíná velmi negativně ovlivňovat ještě donedávna drakem Šmakem střežený poklad. Freeman se však prakticky jako jediný nedigitální výtvor stará o vtipné momenty. Přitom se při nich ani nemusí nijak zvlášť snažit – bohatě stačí, když prostě jenom tak kouká. Obzvláště působivá je pak taková na první pohled v podstatě nenápadná scéna, ve které přisedne Gandalf a zapaluje svoji dýmku. V tu dobu už je rozhodnuto o výsledku celého toho více než ročního snažení. Nutno také dodat, že po oné bitvě tentokrát nenásleduje snad třičtvrtěhodinový „dojezd“, ale že se poměrně rychle přesuneme zpět tam, kde to všechno začalo. Tudíž není ani místo na nějakou nostalgii.

Hobit: Bitva pěti armád prostě musí potěšit všechny příznivce fantasy žánru. Sága o Středozemi se tedy uzavřela, ovšem vzhledem k rozsahu díla pana Tolkiena určitě není vyloučeno, že se tam ještě někdy podíváme. Obecně vzato trilogie Hobit za Pánem prstenů nepochybně o něco zaostává (stále se domnívám, že jí úplně neprospěly ty supermoderní vychytávky, ačkoliv natáčení na „pětatřícu“ by sice bylo kvůli dosažení té správné atmosféry vhodnější, nicméně o poznání složitější a nákladnější). Ve finále se však v obou najde jedna část, která si ode mě vysloužila nejlepší možné hodnocení (tam Společenstvo prstenu). A přitom už to letos vypadalo, že se po čtyřech letech neobjeví v kinech podívaná, která by ode mě takové získala. Přiznávám, že jsem si úplně nemyslel, že to bude zrovna tato. 

FOTO: Warner Bros.