A tento má tuzemským divákům rozhodně co nabídnout. Přesouváme se v něm do druhé poloviny 80. let minulého století, kdy se ve zmíněné jihoamerické zemi konalo referendum, které mělo rozhodnout o tom, jestli bude generál Augusto Pinochet nadále vládnout pevnou rukou. Je to jednoduché: budou-li si občané nadále přát diktátora v čele, zvolí možnost „SÍ“ (Ano), budou-li proti, pak vyberou „NO“ (Ne). A právě hrstka těch, kteří volají po změně režimu, osloví hlavního hrdinu, mladého reklamního agenta s nějakými zkušenostmi z USA, aby vedl jejich kampaň.

Ale bude to stačit? I kdyby tomu tak bylo, co když lídr, během jehož vlády byla soustavně porušována lidská práva a mnoho lidí bylo prostě zavražděno, nespravedlivě uvězněno nebo beze stopy zmizelo, výsledky voleb zmanipuluje? V Jižní Americe, kde státní zřízení jako diktatura či vojenská junta nebyla ničím neobvyklým a podobné jevy tam v podstatě byly na denním pořádku, by to jistě nikoho nepřekvapilo. I tak se hlavní hrdina nesměle pouští do práce, ovšem jeho přístup se zrovínka nezamlouvá jak jeho známému Lucho Guzmanovi, jenž zároveň pracuje druhou stranu, tak mírně odcizené manželce, se kterou má malého synka.

Jde-li o totalitní režim, tento film potvrzuje, že je celkem jedno, jestli vládce jednotlivec nebo skupina lidí. Většinou jsou svou mnohdy neomezenou pravomocí natolik pohlcení, že věří, že si můžou dovolit úplně cokoliv. Málokdy obyvatelé daného státu vyjadřují bez nátlaku na svou osobu spokojenost s takovouto formou vlády, takže je vcelku překvapivé, že tehdy v tom referendu stejně volilo „vůdce“ poměrně dost lidí. Na druhou stranu, třebaže se v Latinské Americe konala v minulém století různá zvěrstva, se Severní Koreou se to nedá pořádně srovnat. Nicméně je opravdu zajímavé, jak na jednom světadíle můžou prakticky všechny státy sklouznout k totalitě, tak jako fakt, že naprostá většina diktátorů se tam hlásila k pravici.

To u nás se za minulého režimu také konala takřka totožná příkoří, takže pokud tu zkur….. komunistickou éru pamatujete, bude pro vás počin s názvem NO patrně ještě zajímavější. Co se atmosféry a visuálu týče, tu šeď a dobu, tak jako nedávná švédská Call Girl, skutečně připomene. Z tohoto pohledu je ovšem nezbytně nutné upozornit na jeden zatraceně postatný fakt. Tento film je natočen ve formátu 4:3 a v dokumentárním stylu, díky čemuž ale některé současné záběry splývají s těmi archivními. Čili věrohodnost je zaručena. Rozhodně se tedy nenechte tímto „překvápkem“ zaskočit, tak jako naprostá většina lidí v kině. V dílech jako Tetro nebo The Artist vám to určitě také nevadilo.

V neposlední řadě tvůrci také pěkně ukazují, jak jsou lidé živořící v takovém režimu poněkud 
zabrždění. To se pěkně promítlo i na oné kampani a spotech. Dnes bychom řekli, že jsou úsměvné či dokonce bizarní, ale podstatné je, že tehdy to zabralo! Hlavní hrdina totiž zvolil metodu „štěstí a radosti“, konkrétně spočívající v tom, že se svým týmem neupozorňoval na zločiny diktátorova vládnutí, ale občanům slíbil, že pokud zvolí „NO“, budou se mít opravdu lépe. Pro mnohé bude asi dobrou zprávou ta, že v tomto s nadhledem natočeném dramatu nechybí alespoň jedno známé jméno (kromě několikavteřinových archivních záběrů Christophera Reevea, Richarda Dreyfusse a Jane Fondové), protože jej táhne slavný herec Gael Garcia Bernal. Sice pochází z Mexika (zřejmě i proto nosí po skoro celý film triko odkazující na letní olympiádu v roce 1968), ale spolehlivě vás svým výkonem přesvědčí o tom, že historie Chile mu není lhostejná.

NO nabízí dramaturgicky očekávaný koncept, který už byl ve velmi obdobné podobě nepochybně k vidění i jinde, ale zkrátka je skutečně filmový, resp. filmařsky vděčný. Režisér Pablo Larraín tímto počinem uzavírá svou volnou trilogii o Pinochetově režimu, takže rozhodně nemusíte vidět předchozí dva díly, abyste pochopili události v tomto. Jediné, co je spojuje, jest vedle tématu také fakt, že ve všech hraje režisérova manželka Antonia Zegers, avšak pokaždé ztvárňuje jinou postavu. Na rozdíl od Fulmaye v současné podobě, bych si dovedl představit, že by byl film NO představením pro školy. Klidně totiž můžeme říci, že události v něm patří k všeobecnému vzdělání.