Píše se rok 1953 a veřejností se šíří zneklidňující zpráva o měnové reformě, což by v podstatě znamenalo znehodnocení peněz, pokles životní úrovně a celkový sešup československé ekonomiky. Vládnoucí bolševická banda však vše rezolutně popírá. V tuto dobu začne mít policejní kapitán Hakl jiné starosti. Ze zdánlivě obyčejné krádeže šperků se vyklube pořádně zamotaný případ. Stopa vede až na místa, kam by rozhodně vést neměla. Hakl je ale poctivý, svědomitý detektiv, který se snaží dělat svou práci co nejlépe. Proto tak trochu zanedbává svou ženu a syna. A do toho všeho se na scéně objevuje německý vyšetřovatel, který má také sehrát důležitou roli.

Přestože kvalita českých filmů není v současnosti až taková, jak by si mnozí přáli, nelze nezmínit fakt, že se každý rok vynoří minimálně jeden takový, se kterým jsou spjata velká očekávání. Minulý rok byly takto ambiciózní Lidice. A letos od nich štafetu přebírá právě drama Ve stínu. Oba filmy toho mají společného více – jejich děj se odehrává v neslavném období našich dějin, jejich tvůrci pracovali s prakticky totožným rozpočtem a v obou se v podstatných úlohách objevují známí němečtí herci, kteří měli možnost spolupracovat s věhlasnými režiséry. Minule to byl Joachim Assböck, letos Sebastian Koch, jehož jméno je v současném filmovém světě díky úspěchu úchvatných Životů těch druhých patrně ještě proslulejší. A příští rok bude slova v předchozí větě možno podtrhnout, neboť ho uvidíme jakožto ruského záporáka v tomto filmu s Brucem Willisem.

Ale to jsme malinko odbočili od tématu, ačkoliv Kochova účast na projektu Ve stínu do značné míry podněcovala nejen naši zvědavost. Přeci jen známí a uznávaní zahraniční herci se v našich filmech nezjevují každý rok. Ten hype nabral ještě větších rozměrů poté, co bylo rozhodnuto, že premiéra bude o více než půl roku odložena, aby se film mohl ucházet o zařazení do festivalových programů. Na žádný významnější si nakonec cestu sice neproklestil, ale v nominaci na Oscara za Českou republiku může pořád reálně doufat, byť uzávěrka je již tento týden. Ale který jiný český počin, jenž byl v tomto roce uveden v kinech, bychom mohli poslat do boje o nejprestižnější ocenění? Labyrint? Příběh z Periferie? Asi ne. Už teď můžeme prozradit, že Ve stínu sice není z letošní nabídky úplně nejlepší, ale rozhodně je tematicky asi nejvděčnější, a tudíž má největší šanci uspět. Lidice na tom byly vlastně v roce 2011 stejně, ale Alois Nebel dostal trochu překvapivě přednost.

Ale pojďme do stínu. Situovat děj do 50. let minulého století může být ještě náročnější, než situovat děj kupříkladu do 60. let předminulého století. Na film totiž nepochybně vyrazí dost lidí, kteří tu dobu osobně pamatují. Sám mezi ně sice nepatřím, ale způsob, jakým tvůrci tyto šílené časy prezentují, se téměř rovná mojí představě, utvořené z vyprávění prarodičů, dalších příbuzných a známých, a také ze zhlédnutí dobových záznamů. Jen by možná bylo bývalo záhodno, kdyby byl tento film ještě o něco temnější. To ale nic nemění na tom, že tvůrci odvedli, co se atmosféry týče, výbornou práci. Zvláště pak s tím související záběry na dobový Václavák jsou naprosto famózní.

Režisér a spol. prezentují toto dílo jako film noir, s čímž se určitě dá souhlasit, přestože samozřejmě nesplňuje všechny prvky tohoto žánru. Například se tu nevyskytuje žádná femme fatale a uvidíme i jiné barvy, než jen černou a bílou. V našich zeměpisných šířkách se však jedná o velmi neobvyklý počin, a když ne kvůli ničemu jinému, tak alespoň kvůli oné atmosféře se vyplatí na Ve stínu skáknout. Film ale nabízí i kvalitní herecké výkony. Předně si nedokážu představit nikoho jiného v roli hlavního hrdiny kapitána Hakla, než Ivana Trojana, který je v tom dlouhém kabátě a typickém klobouku jako detektiv více než uvěřitelný. Někomu to možná může připadat jako klišé, ale tady to prostě funguje. Svým jednáním ctihodného občana mezi ostatní své kolegy rozhodně nezapadá, což je jedině dobře, protože kdyby zapadal, sotva bychom mu mohli držet palce.

Když jsem se v úvodu zmínil o Sebastianu Kochovi, nelze si teď nepovědět o jeho postavě – majoru Zenkem – trochu víc. Oproti jiným verzím scénáře má ve filmu poměrně málo prostoru, ale přesto si stihne např. zacvičit nebo se poprat s hlavním hrdinou. Jedná se o postavu dosti komplikovanou (možná až příliš), takže rozhodně nemohlo být jednoduché ji zahrát. Asi nebylo uplně nezbytně nutné, aby ji hrál Němec, ačkoliv komunističtí předáci z NDR k nám skutečně posílali na zmanipulované procesy své (zás)tupce. Taky mohl do této role režisér obsadit českého herce, který by mluvil s německým přízvukem. Ale to bychom se dočkali spíše komedie, a tu David Ondříček chystá na příště.

To ovšem neznamená, že by Ve stínu bylo nějakým syrovým dramatem (opravdu není) a že by v něm nebyly úsměvné momenty (jsou tam). Některé souvisejí s fotbalem, niné se k divákům dostatnou prostřednictvím výborných, trefných, a hlavně originálních replik, které dokáže v takovéto podobě napsat snad jen Marek Epstein. Znovu se ale potvrzují jeho slova, že když píše něco seriózního, dramatického, vždy se mu do textu vloudí něco komického (a naopak). Tentokrát to chtělo asi zůstat více v dramatičtější rovině, což platí i pro jednu z klíčových scén. V té se Hakl dozvídá naprosto zásadní informaci, týkající se jeho případu. Ve stejný moment mu syn odříkává dosti pofidérní báseň, které se nejde nesmát. Tato scéna ovšem paradoxně patří k těm nejlepším, ale pouze za předpokladu, že na Ve stínu budete nahlížet s určitou nadsázkou.

Což by neměl být problém, neboť ona detektvní linie začne jaksi zhruba od třetiny filmu poněkud skřípat. I když je pravda, že tehdejší bolšivická vládnoucí pakáž byla skutečně schopná obvinit kohokoliv z čehokoliv. Samozřejmě, že se vesměs jednalo o totálně a naprosto nevinné lidi. V tomto případě to odnesli Židé. Nabízí se otázka, proč to všechno dělali „estébáci“ tak složitě, když oběti prostě stačilo sebrat a mučením přinutit k přiznání činů, které nespáchali. Pak bychom ale byli ochuzeni o některé velmi zajímavé, a v českých filmech takřka nevídané scény, jako je přestřelka na poště nebo další podobně drsné, které ovšem fungují na výbornou a dokonce jsou i velmi realisticky natočené.

Scenárista si výborně pohrává s diváky v tom smyslu, že podezřelým se jeví opravdu každý, s kým se hlavní hrdina setká. Když ale nakonec odhalí toho, kdo vše vykonal, nechce se věřit, že by to byla zrovna tato osoba. A také, od filmu tohoto typu, resp. žánru, se očekává, že bude mít na závěr nějakou výraznou pointu, nějaké naprsoto nečekané, ale přesto jednoznačné a snadno odůvodnitelné rozuzlení. Musím říct, že od Marka Epsteina jsem z tohoto pohledu počítal až s pointou ve stylu např. Obvyklých podezřelých (byť i tam se dá ledacos „vyčíst“ dopředu), ale bohužel to dopadlo trochu jinak, a jestli jsem vše pochopil správně, jsem si musel ověřit až konzultací s tímto scenáristou. Nutno dodat, že jsem to správně pochopil, ale …

Pokud se na všechno podíváme očima postav, které se v tomto filmu vyskytují, ona pointa pro ně v podstatě nic neřeší, protože v roce 1953 nemohli vědět, jak se situace vyvine kupříkladu v 60. letech, kdy došlo k určitému uvolnění poměrů, a dokonce existovala reálná možnost, že by mohly být potrestány zločiny z předchozí dekády.  Finální záběr celého filmu, po kterém se Haklův syn Tom (občas docela strojený Filip Antonio), poučen účelným povídáním o krakatici, chystá prát, dává určitou naději, jelikož se evidentně nebojí postavit se přesile. Co se celého filmu týče, nelze v tuto chvíli nepřemýšlet nad tím, že kdyby se bývala natočila třeba už první verze scénáře, bylo by možná všechno mnohem jasnější a lepší.

Ve stínu je přesto natolik kvalitní, že závěrečná věnování rozhodně nepůsobí nijak troufale, což je vzhledem k tomu, o čem film pojednává a v jakém období se odehrává, nesmírně důležité! Z ryze diváckého hlediska pak určitě udělá radost dobré obsazení i menších rolí. Od poctivého Žida (Miroslav Krobot) přes nápomocnou známou podezřelého Simony Babčákové (v té roli naprosto skvělé) až po poslušného a cílevědomého poskoka v podání Marka Taclíka. Celkově lze Ve stínu považovat za zdařilý pokus o žánr pro naši současnou kinematografii dosti netypický. A netypické je i to, že obří plakát k tomuto filmu můžeme vidět přímo na Národním muzeu.