Fair Play [2k digital]

Anabolické steroidy   podávané pod záštitou   vlády, protože   socialistický sportovec je   prostě ten nejlepší na   světe. Silný příběh o   vrcholovém sportu v   Československu v 80. letech s   veškerou dobovou šedí a   absurdysmem. Tvůrci   neopomněli vsadit do   příběhu ani práci StB,   což už je značně   provařené téma, ale pro   neustálé připomínání   těm co rádi zapomínají, je   to stále na svém místě.   Lehký psychologický nádech   není na škodu. Hlavní   devizou nejsou jen dobré   výsledky ve sportu se šancí   se dostat na olympiádu.   Souhra lidských osudů   nelehkého bytí s nelehkými   následky převyšuje   morálnost a touhy či snech   po daleko lepších výkonech   a lepším životě.   Problematika je podána   názorně s veškerými   aspekty své doby, která   odkrývá obrovský vliv   státu do sportovních   výsledků bez ohledu na   zdraví sportovců. Snímek je   natočen jako výpověď   nelehké doby kolem sportu a   osobního života. Snímek,   který má co říct.

Pravda niekedy bolí :)
Znovu jeden film, ktorý   naplno odhaľuje zvrátenosť   socialistického režimu a   jeho snahy o svoju vlastnú   propagandu. Tento krát sa   film sústredí okolo   športovej prípravy   nádejných atlétok, ktoré   nás majú reprezentovať na   medzinárodných športových   podujatiach. Hrá sa o   miestenku na Olympiádu a   zástupcovia režimu nesmú   sklamať. Využívajú všetky   možnosti, aby dopomohli   atlétkam k nadštandardným   výkonom. Jedným z   prostriedkov sú aj   anabolické stereoidy. Vo   filme sledujeme ich   experimentálne podávanie   športovkyniam bez ohľadu na   fair-play. V CZ-SK existovali   športovci, ktorí odmietli   doping (potvrdila to aj jedna   slovenská bežkyňa na   lyžiach zo začiatku 90.   rokov). Môžeme si všetci   zakrývať oči, ale doping tu   bol a treba o ňom verejne   hovoriť. Na jednej strane   vtedajšia štátna moc   využívala šport na   propagandu v boji proti   nepriateľom režimu, na   druhej strane vlastní   obyvatelia emigrovali do   cudziny, pretože nesúhlasili   so zásahom štátnej moci do   svojich práv. Odmietnutie   dopingu športovcami bol   dôvod na ukončenie ich   kariéry bez ohľadu na to,   či mali alebo nemali   športový talent. Režim sa   musel slepo poslúchať, v   opačnom prípade ste boli   perzekuovaný. Šport a   športovci neboli výnimkou.   Film rozvíril v športových   vodách diskusiu a športovci   z 80. a 90. rokoch sklopili   zraky, keď sa ich v   rozhovoroch pýtali na doping   v súvislosti s týmto filmom.   Priznali sami, že doping   existoval. Príbehy, ktoré   otvárajú „Pandorinu   skrinku“, ukazujú citlivé   veci a vyvolávajú   všeobecné diskusie sú   veľmi potrebné. Do akej   mieri je príbeh reálny,   vedia posúdiť iba športovci   tej doby. Viem si však   predstaviť skutočnosť, že   ak by sa niekto vzoprel   vtedajšiemu režimu, čakalo   by ho ukončenie (športovej)   kariéry a ďalšie postihy.   Akoby poslušnosť režimu   bola dôležitejšia ako   fair-play. Človek   premýšľa, ako by sa v danej   situácia zachoval sám, t.j.   či by bral zakázané   podporné prostriedky aj za   cenu zničenia si vlastného   zdravia alebo by sa vzoprel a   akceptoval by všetky postihy   vtedajšieho režimu. Možno   by zvolil tretiu možnosť,   ktorú niektorí pokladajú za   slabosť, a to emigráciu a   možnosť pokračovania vo   svojej športovej kariére za   inú krajinu. O kvalite filmu   veľa napovedá aj   skutočnosť, že film má   veľkú šancu získať   nomináciu na Oskara.

Nevím, nevím, co napsat k   předcházejícím   komentářům. Je   jednoznačně prokázáno, že   doping v ČSSR existoval a byl   řízen státem. Jsou k   dispozici vyjádření např.   atleta Remigia Machury st.,   nositele medaile z ME, nebo   těžkého atleta Zaremby,   dokonce olympijského   vítěze. Já tomu věřím,   stačí mi porovnat tehdejší   dosažené výsledky s   dnešními. Včera jsem   sledoval přenos z Diamantové   ligy v Bruselu a koulařka   Adams, již několik let   neporažená, dosáhla na   závěr sezony nejlepšího   letošního výkonu 20,59.   Před čtyřiceti lety se   Helena Fibingerová s Ilonou   Slupianekovou přetahovali o   vítězství na hranici   dvaadvaceti metrů. Také   pamatuji vítězství   Fibingerové na HME výkonem   22,50, to se dobře pamatuje.   A takových rozdílů ve   výkonech je více, zejména u   východoněmeckých a   tehdejších sovětských   sportovců. Třeba Uli Höhn a   jeho 106 metrů v oštěpu, i   když s jiným těžištěm, a   diskaři také házeli o osm -   deset metrů dále. Pokud se   někdo z těch našich   slavných sám nepřiznal,   nelze spekulovat, ale stín   podezření zůstává. I já   jsem jásal u televize nad   jejich skvělými výkony a   vítězstvími.

Rovněž jsem překvapen,   jakým, pro mě naprosto   nepřijatelným způsobem,   napadá předchozí respondent   paní režisérku   Sedláčkovou. Jeho úvahy o   pomstě, emigraci, jakési   ublíženosti, neúspěchu v   zahraničí, jsou primitivní.   On označil film za   fantazijní a podlý. Přitom   sám ve svém komentáři   uvádí naprosté blbiny,   které si ani neumí ověřit   třeba na internetu. Když o   tom nic nevím, raději   nepíšu.

Slavný kubánský boxer   Téofilo Stevenson (1952 -   2012), trojnásobný   olympijský vítěz 1972 -   1980, dvacetkrát poražen v   ringu. A jednou i naším   boxerem Petrem Sommerem,   borcem z Dukly Olomouc.
Nebylo to na Velké ceně   Ústí n.L., ale při   mezistátním utkání ČSSR -   Kuba v dubnu 1972 a nebylo to   ani porážka K.O. Naše   reprezentace prohrála 4_: 16.   Tehdy měla Kuba   soustředění v Ústí nad   Labem před OH 1972 v   Mnichově. Na tom utkání   jsem byl, stejně jako v roce   1980 a 1986, kdy Stevenson   reprezentoval Kubu na VC   Ústí n.L. A kdyby pan kritik   někdy viděl Petra Sommera,   nemůže ani s nadsázkou   nominovat Mádla. Sommer byl   sporé postavy, podsaditý a   svalnatý, ale těch 180 cm   určitě měl, i když na   těžkou váhu je to málo.   Zato měl pořádnou ránu.   Stevenson měl 196 cm.

Závěrem   podotknu, že jde jen o film,   točený samozřejmě s   nadsázkou. V dnešní době   vzniká tolik příběhů,   které se tváří, že   vychází ze skutečnosti   dřívější nebo současné,   ale jsou to naprosté kraviny.   Tento film má alespoň   částečně pravdu. Tak proč   tolik zloby, mějme se   rádi.

A pokud   se někomu nezdají způsoby   tehdejší státní   bezpečnosti, sám je zažil   na vlastní kůži, když moje   manželka emigrovala do   Austrálie. Byl jsem snad 15x   u výslechu na STB a domovní   prohlídku absolvoval   několikrát. A když u mě   objevili jeden výtisk   Playboye starý deset let, to   byl teprve průšvih. A to   jsem byl už několik let   rozvedený. Kdo to nezažil,   asi těžko pochopí dnešní   možnosti.

Slušná záležitost, která   na mne působila trochu   televizně, nicméně   zajímavé téma. Geislerová   s Luknárem na špici, docela   mne překvapil Jiří Wohanka   a jeho prostor, měla jsem ho   víc za herce druhého plánu,   ale nezklamal ani na větším   prostoru. Hlavní hrdince to   dobře běhalo, chvílemi mi   vadila její rozporuplnost,   někdy hodně naivní, na   konci zase dost tvrdá,   Josefíkové to taky dobře   běhalo, do role sportovkyně   bych si jí nepředstavovala.  
Kladnost hlavních   hrdinů a jasná zápornost   "těch druhých" se   mi tloukla. Svět není   černobílý! A   uvěřitelnost? Kdo chce, ten   si pravdu najde.

Spravná a ne uplně běžná   kritika minulých let   totalitních, které se snad   nikdy nevrátí. I když   podezřívám některé   adminy, že by si asi přáli.

Film o době, kdy jsme   všichni věřili, že naši   atleti jsou nejlepší a   hrají fér.
Dobře   odvyprávěný příběh, a to   jak dobře dokázal zůstat v   hlavách diváků jen   potvrzuje to, jak vášnivé   reakce vzbuzuje u těch,   kterým boří jejich   představy z mládí. Děj   plyne sice trochu zvolna, a   tak je víc času na vlastní   myšlenky.
Judit   Bárdos v hlavní roli podala   dobrý a uvěřitelný výkon,   Anna Geislerová coby její   matka už méně, ale celkově   je většina charakterů   jasných a tak se film jako   celek režisérce rozhodně   povedl. A divácích   zůstávají jen ty otázky   "Jak to opravdu bylo? A   Fibingerová taky? A co naše   Jarmila?". A to je   dobře.

Je to jednoduché chceš být   dobrej budeš zobat . Dneska   už je to na každém ale   dřív to bylo podporované   státem . Byli vybráni   dobří a těm se dalo vše na   zlepšení výkonu na úkor   zdraví přeci šlo o to   dokázat že socialistický   sportovec dokáže více. Pak   už šlo o to jestli každy   vybraný na to přistoupí.Jak   je vidět morální hodnoty u   některých zvítězily nad   sportovními.

Dlouho jsem se filmu bál, já   a sport to sebe moc nezapadá.   Ale zbytečně, film není   vůbec špatný a ukazuje   myslím reálný pohled na   doping zde v 80. letech, ale   ono jinde to nebylo lepší   že?! Film vlastně má   aktuální téma porád,   protože se i nadále   podvádí a hazarduje a sport   je kolikrát žumpa, protože   je X těch čestných a   férových a X těch co se   neštítí ničeho, ale já   vrcholově nesportoval, tak co   mohu někoho soudit, že?   Samotný film dobře obsazen s   tísnivou atmosférou a   zajímavým tématem.

Jako bych se vrátil do doby   svého mládí a atletických   tréninků... Filmařsky nijak   objevné, ale normálně   odvyprávěný příběh s   velmi poctivě odvedenou   prací na dobové atmosféře   a detailech života v hnusném   režimu. Možná by se z   tohoto tématu dal udělat i   zásadní dramatický   velkofilm o tehdejší době,   ale dík aspoň za tenhle   komorní příběh a střípek   do paměťové mozaiky. Jinak   dobrý výběr hlavní   představitelky (i když   tělesně na vrcholovou   běžkyni neměla) a Ani   Geislerové, která do role   matky zapadla stoprocentně a   po delší době mě svým   výkonem nadchla.

Paradoxní podívaná. -Na   plátně vidíte sprinterku ve   filmu bez tempa. Nevím, čím   to je, ale Fair play mě   příliš neoslovilo. Filmů z   dob (ne)dávno minulých jsem   viděl řadu a začínám je   hodnotit podle toho, jestli   dojem z té doby dokázali   něčím obohatit. U tohoto   snímku jsem ten dojem neměl.

Možná už se divák u   českých filmů raduje z   mála, ale konečně je tu   film stavící na zajímavém   námětu a odvyprávětelném   příběhu. Na dramatický   film by filmu slušela ještě   o něco dramatičtější   zápletka, ale i tak je   scénář silnou stránkou   tohoto snímku. Film také   určitě dobře prodává   výborná titulní Žbirkova   píseň.Co ho sráží, jsou   některé herecké výkony,   zejména Anny Geislerové.   Nešvar, kdy čeští herci   mluví jaksi na půl pusy,   takže jim není vůbec   rozumět, představuje tato   zkušená herečka takřka   učebnicově. Patrně to má   být výrazem civilního   herectví, ale takto se snad   nemluví ani v normálním   životě.

Tak mne spíše zajímala STB   nežli ten sport, ale nakonec   musím uznat, že to tvůrci   udělali velmi dobře. Zaujalo   to, a kupodivu se možná   někdy podívám zase.

Oceňuji, že do našich kin   po dlouhé době vstoupil film   ze sportovního prostředí.   Sice se to sportovní   prostředí snaží hanět,   ale i tak jeho natočení   cením. O tzv. bobulové   atletice se vyprávěly celé   příběhy. Byly to pověsti?   Či ne. Zkuste zalovit v   knihách a encyklopediích,   vyhledat si všechny naše   úspěšné atlety, ať už   jsou úspěšní z olympiád,   tak i mistroství světa,   Evropy či republiky. A zkuste   je obvinit z toho, že za své   úspěchy vděčí bobulím.   Hodně se to vyprávělo o   dédéronkách. Bylo to tak? A   v jiných státech světa. K   tomu nedocházelo? Sport a   doping jde, bohužel, ruku v   ruce.
Dělo se to   mnohem dříve, než se   odehrává děj filmu. Děje   se to i dnes. Děj filmu   spadá to roku 1983. Aně   Geislerové už přibyla léta   a tak pomalu a jistě už   vytváří role starostlivých   matek. Zde už má i dokonce   dospívající dceru.   Zajímavostí je, že věkový   rozdíl mezi dvěma hlavními   hrdinkami (matka Irena a dcera   Anna) je dvanáct let. Anna a   Martina jsou dvě mladé   atletky (Judit Bárdos a Eva   Josefíková), které spolu   trénují, i spolu dopují.   Tedy řízeně. Martina je ta   trošku cyničtější. To na   scénu přicházení lidé s   mračícím se ksichtem, to   bychom poznali padouchy. Když   se natáčely filmy v   padesátých letech, tak tam   padouši nosili klobouky.   Podle toho se poznali. Ve   filmech natáčených dnes se   musí tvářit přísně a   mračit se. Prostě ty ksichty   už musíte nenávidět od   pohledu. Zde těmi záporáky   jsou svazový lékař,   ministerský úředník,   trenér a pár členů   státní tajné bezpečnosti.  
Tenhle film je   vlastně strašně   černobílý. Tedy   rozdělenost charakterů.   Dokonce tam tvůrci nacpali   mezi kladné hrdiny nějakého   toho chartistu. Dále kladní   hrdinové mají buď v plánu   emigrovat, či to vůbec   udělají. Záporáci už jsou   logičtí (úředníci,   bafuňáří, fízlové).
Asi bych tu našel pár   logických chyb. Třeba bych   zcela nechal vyloučit tu   scénu, kdy je maminka Anny   pozvána na rentgenové   vyšetření. Tajní totiž se   snaží získat obtisk   klíčů od jejího bytu. Aby   se následně do toho bytu   mohli dostat a umístit   štěnice. Já   předpokládám, že   tehdejší naše tajná   bezpečnost jistě byla dobře   vybavená a schopná, aby se   do libovolného bytu dostala,   aniž by k tomu potřebovala   duplikát klíče.
Ta   plakátovost příběhu je zde   příliš přehnaná. A je to   škoda. Jinak by si film   zasloužil o dva body více,   než mu nyní udělím.

Celkem
milé překvapení.Čekal jsem   ptákovinu,ale dalo se to.   Poměrně dobré herecké   výkony,slušně   natočené.Jen některé věci   trochu skřípaly, ale to je   bohužel už standart.   Poznámka pod čarou: když   hraje 25 letá dceru 37 leté,   je to divný, i kdyby jste se   na hlavu postavili...

Co si budem povídat, doping   byl, je a bohužel bude.   Vždycky se někdo najde   ikdyž to není fér, ale co   filmu vytýkám je malá   svižnost a dramatičnost. Na   toto téma (tehdejší   vrcholový sport a emigrace)   by se dal jistě natočit   silnější příběh.   Chyběly tomu grády.

Na film jsem byla moc   zvědavá. Téma se mi zdálo   extremně zajímavé, protože   já jsem se během své   sportovní kariéry v 80.   letech s dopingem ani s stb   nesetkala. (Nesportovala jsem   totiž na vrcholové úrovni a   rodiče asi byli normálně   hodní.) Bohužel celý film   pro mě vyšel hodně   nepřesvědčivě. To co jsem   znala z tréninku a ze   závodů tu nebylo příliš   reálně natočené. Nejen že   hlavní hrdinka běhá jako   leklá ryba, ale i chabá   účast na tribunách a   absence sportovní atmosféry   mě bohužel přinutilo   přemýšlet zda i to ostatní   není poněkud nereálné.
Jediný citelný okamžik   se tedy odehrál jen v mé   hlavě, když jsem si   uvědomila, jaké těžké   dilema musela ta matka řešit   a že pro současníky je to   jen obtížně pochopitelné.   Bohužel na to jsem   nepotřebovala vidět celý   film.
Jako sportovní   drama to tedy bylo málo   dynamické, jako politické   drama nedokážu zhodnotit a   jako psychologické drama to   bylo jen takové vlažné.

Všude po světě se točí   filmy o národních hrdinech,   světlých okamžicích   vlastní historie, to vše za   účelem pozdvihnutí   národního uvědomění.   Akorát Češi si neustále   sypou popel na hlavu, takže s   pravidelností se objevují   filmy s tématem kolaborace za   protektorátu, odsunu Němců   po válce, fízlování a   udavačství za   „komunismu“, a teď tu   máme o státem řízeném   dopingu. Z historie se stejně   nikdo nikdy nepoučí. Také   se lze, zcela mylně   domnívat, dle frekvence   výskytu disidentů v   českých filmech za   posledních dvacet pět let,   že jich muselo být,   přinejmenším několik   miliónů, což je paradoxní,   protože v těch samých   filmech, minimálně polovina   obyvatel emigruje. Když to   tak půjde dál, za dalších   25 let se budou točit filmy o   pěti příslušnících Stb   ztrpčující život 14 999   995 disidentů. Anebo také o   ničem, v tom lepším   případě, neboť bude   všeobecně známo, že vlivem   masové emigrace se z   Československa stala   liduprázdná divočina. Když   to vezmu kolem a dokola, tak   to v podstatě nebyl film o   sportu a dopingu, ale jako   již tradičně, klišé o   komunistické zlovůli, na   úrovni televizní inscenace.   Všeho moc škodí a   předkládat divákům   neustále to samé je spíše   kontraproduktivní nežli   obohacující.

Unfair fantazijní film snaživé emigrantky
Váhal jsem zda mam napsat   komentář, Hvezdyn napsal   svůj koment natolik   výstižně, že to líp   nejde. Nicméně já to vemu   od podlahy. Ten fim je   fantazijním výtvorem, který   se snaží očernit   čskoslovenské vrcholové   sportovce, Kratochvílová,   Kocembová, Fibingerová,   Bugár, Květa Jeriová   (lyžování) a mnoho jiných   obětovali sportu mnoho,   zažili odříkání a dřinu.   Měli výsledky, medaile. A   pak po více jak třiceti   letech natočí režisérka,   která emigrovala v r. 1989 za   hranice, aby se jí tam lépe   žilo, film který na ně   hází špínu. Snad film   natočila proto, aby se   zavděčila současným   zadavatelům, neboť je tuze   výnosbé a módní špinit   dobu socialismu, úspěch u   filmových kritiků je předem   zaručen. Ale možná se   tímhle podlým fantazijním   filmem chtěla za pomstít za   to, že asi se jí v emigraci   tak dobře nežilo. Paní   režisérka někde od nějaké   paní, která povídala,   zjistila o dopíngovém   programu, kterým   socialistické Československo   podporovalo své sportovce,   aby měli špičkové výkony,   hm ale neuvedla nikde   konkrétní zdroj. Nikde   konkrétní podklady k tomuhle   fantazijnímu filmu neuvedla.   Tenhle film je jedním z   mnoha, který se snaží   špinit cobu socialismu,   zatímco o současném   kapitalismu se kritické filmy   netočí, a nebo točí ale ne   tolik a když tak jsou to   krimi jako např. Sametový   vrazi.
Možná měla   spíš paní režisérka   natočit "drama"   film (pro nechápající   "inteligenty" -   parody film) ze sportovního   prostředí, ve kterém by   hlavní roli ztvárnil   současný idol dívek Mádl,   hrál by boxera těžké   váhy, který v   socialistickém   Československu na velké   ceně Ústí v boxu porazil KO   kubánského boxera   Stevensona. Film by měl   podobnou vypovídající   hodnotu o sportu v   Českoslovesnku jako její   podlý fantazijní film Fair   Play.

Českosloveští spotovci   odváděli skvělou práci a   za to jim patří dík.   Hokejisti, fotbaliti,   atleti... Píše se rok 1983 a   Jarmila Kratochvílová   dobíhá do cíle MS v   Helsinkách, za ní druhá   Táňa Kocembová, ty záběry   obletěli svět, stejně jako   vítězství našich   hokejistů v Naganu a nikdo by   neosočil hokejisty z dopingu   nebo ano? Jedna paní   povídala, že na   soustředění pili nějaké   podivné žluté šumáky. O   tom by možná šel natočit   další film, možná Fair   play 2.

pravda sice bolí, ale....
nemám pochybnost, že doping   byl, je a bude, ale   šablonovitost figurek   odpovídá naprosté parodii.   Pani Sedláčková teď už   určitě točí v Hollywoodu,   nebo spíš v Bollywoodu. I   pravda potřebuje svou formu.