Miroslav Krejča

Proslov na zahájení výstavy

Dobrý večer, milí pánové a milé dámy, a milé děti - později či dříve narozené,
Vítám Vás na setkání s panem Miroslavem Krejčou;hercem, spisovatelem, malířem, který již bohužel není mezi námi, neboť zemřel v roce 2005, ale jeho dílo zůstalo s námi. Vítám Vás jménem svým a jménem vnučky Terezy.

Kým vším byl můj táta? Ve své rozverné taškařici určené starším dítkám školou povinným na motivy Starých pověstí českých „Pra, pra“, kterou napsal na míru herecké skupině „Liduščino divadlo“, se nechával uvést kolegyní Lídou Císařovnou - zde přítomnou (ukáži) - na svůj první výstup takto: „Nejdříve dovolte, abych vám představila pamětníka. Je jím: malíř, spisovatel, dramatik, kritik, alergik, anemik, astenik, diabetik, cholerik, ironik, ischiatik, revmatik, skeptik, postpubertik, … - i jinak postižený, nositel - ve svém srdci elegance květ.“
Tátovi nečinilo potíže sám sebe, a - pravda - někdy nejen sám sebe - i své kolegy - nebrat zcela vážně. Svým humorem říkával:
„Člověče, život je někdy tak hloupě smutnej, že mu udělá nejlíp postavit ho pěkně hlavou dolů, a pořádně se mu zasmát.“

Už, bohužel, není mezi námi, už osobně nepřijde, aby jako Pamětník schválně ještě více zamotával beztak nepřehledné zaručeně pravé i když nedoložené staré pověsti české. Hrdě je přetřásáme na oslavu velkolepého češství, které nalézáme zase jen v té zašmodrchané historii, nikoli v přítomné chvíli. - Kdy v prologu zahlaholil mnohajazyčné pozdravení dítkám ve školních lavicích - , vlastně - dítkám v divadelních sedadlech. - A pak dodal, že má těch předností ještě daleko víc, než kolegyně Lída vyjmenovala, ale z vrozené skromnosti se jimi přeci nebude chlubit - .

Táta se narodil prvního července 1931 v Jindřichově Hradci, a svým srdcem byl Jihočech,
zemřel - jedenáctého června 2005 v Praze.

Celý svůj život zasvětil vyjadřování - sdělování o životě,
kterému říkáme umělecké vyjadřování - umění.
Umění. - Chm - umění - co to vlastně je??? - Je to vždy záměrně řízená lež o skutečnosti,
taková, která pravdu o skutečnosti obnaží, činí ji zjevnou, snadno rozpoznatelnou.

Jak jste mohli z jeho sebecharakteristiky vyrozumět,
táta se v průběhu svého života vyjadřoval hraním / herectvím,
malováním obrázků a obrazů, a psaním - ať už prozaických či dramatických textů.
Tři linie vyjadřování se tematicky prolínají; a pohledem na život jsou úzce spřízněné,
jen forma je jiná. V magickém kruhu jedna sloužila druhé námětem; vzájemně se ovlivňovaly.

Od dětství ho uchvacoval cirkus.
Učarovali ho klauni, které nesmírně miloval.
To byl také jeho velký klukovský sen - stát se klaunem.
Tedy nikoli hrdinové a vládci úžasných strojů, jakými jsou:
letec, automobilový závodník nebo strojvůdce parní lokomotivy … .
Raději si pestře pomalovat tvář, nasadit si směšně červený nos, a dohnat obecenstvo k smíchu (!).
Nakonec zvolil profesi o něco klidnější, ve které člověk přeci jen
nemusí několikrát za den skočit salto mortale. - I když - zvolil profesi velmi blízce příbuznou.
Vystudoval divadelní akademii a nastoupil hereckou dráhu.
Vytvořil nespočet divadelních rolí. Prošel celou řadou oblastních divadel.
Byly to - - :Armádní umělecký soubor, ND-Bratislava, divadlo Benešov, Klatovy, Český Těšín, Jihlava, a Příbram.
Svou pouť po scénách kamenných divadel zakončil na jevišti ND v Praze.
Natočil bezpočet drobných filmových rolí.

Prozaická literární činnost mého táty odráží jeho lásku k divadlu. Kniha „Tažní ptáci“ je neobyčejně poutavým vyprávěním o osudech jedné kočovné divadelní společnosti. Život herecké skupiny je v ní zobrazen s takovou pečlivostí a historickou věrností, že tato práce má hodnotu jak zábavnou tak odborně naučnou.
Ale nepsal jen o divadle – psal též pro divadlo. Je autorem dramatických textů, které se s úspěchem uváděly na různých scénách divadel Čech a Moravy. Jsou to hry: „Už Vám není dvacet paní Bláhová“, „Jak se loví tygři“ a muzikál, „Muzikantská Liduška“.

Lásku k divadlu, k cirkusu a zejména ke klaunům vyjádřil rovněž ve svých obrazech.
Klauni jsou v obrazech snad nejčastějším námětem. Příčinou je zřejmě jeho obdiv vůči klaunství jako fenoménu. Je to právě klaun, kdo velmi citlivě vnímá smutek lidských srdcí, a bere ho za svůj. Sám ve svém srdci pociťuje hlubokou bolest a žal, ale nasadí si směšně červený nos, a namaluje si posvátný úsměv, zažertuje - akrobacie slova a těla - , aby druhým rozdával radost a smích.


Také se dá říci, že každý obraz je skladba z celku vybraných detailů;
přičemž každý zvlášť má svou důležitost, každému zvlášť se dostává velké pozornosti tvůrce.

Ty obrazy jsou vlastně malované miniaturní příběhy.
(Teoretikům nabízím výraz „epické obrazy“; - tak - mohou o něj rozšířit svou vědeckou slovní zásobu!)

V rámci onoho magického kruhu prolínání několika forem vyjadřování napsal táta k některým obrazům povídky. Jsou to „Můj dědeček měl koně rád“, „Slunce ve větvích starého stromu“, a „Cirkusová láska“, které byly vysílány v Českém rozhlase.

Přestože si táta nesplnil klukovský sen stát se klaunem, v jeho práci zaznívá onen klaunský pohled na život;
v jeho sdělování k nám promlouvá ta až šibalská radost ze života, humorný nadhled, všeusmiřující úsměv.


Táta – prozaik - nezapomněl ani na ty nejmenší čtenáře; napsal pro ně pohádky o strašidýlku Doudlu, které pod názvem „Blaťácké pohádky“ vyšly knižně a na audio-kazetách a pro ty větší zdramatizoval od J.Verna – „Dva roky prázdnin“ na audio kazetách.

Předávám teď slovo strašidýlku Doudlu - v zastoupení – herečky paní Magdy Weigertové.

Autor: krejčová