Zvonimir Rogoz pocházel z Chorvatska, narodil se v Záhřebu do rodiny advokátního koncipienta. Jako dítě osiřel a vyrůstal u kmotra, který jej poslal na obchodní školu do Vídně. Zvonimir tady ale začal studovat na Frühmannově dramatické škole. Další hereckou průpravu mu poskytl Gjure Prejac, režisér chorvatského Národního divadla, kde pak v letech 1907-1908 i hrál. Před první světovou válkou účinkoval u kočovných hereckých společností, za války pak hrál v Osijeku a Varaždíně, jeho doménou tehdy byla opereta, v níž se prosadil i jako režisér. Po válce pak na jedenáct let našel působiště v Národním divadle v Lublani (1918-1929), kde se z postav komických a lyrických milovníků přehrál do charakterních postav. V roce 1927 se poprvé pokusil prorazit na scéně Národního divadla v Praze, ale kvůli špatné češtině nebyl přijat.
Teprve v roce 1929 získal v Praze stálé angažmá a na jevišti Národního divadla hrál šestnáct let (1929-1945). Přes jazykové schopnosti stále bojoval s osvojením češtiny, což také do značné míry brzdilo jeho umělecký vývoj. V Národním divadle hrál převážně ve světové klasice (Hamlet, Idiot, Na čem záleží, Podivná mezihra). Jeho zásluhou byly také do repertoáru prosazovány divadelní hry z balkánského jazykového prostředí. Po druhé světové válce působil jako herec a režisér na oblastních scénách (České Budějovice 1945-1946, Kladno 1947-1948, Hradec Králové 1949-1950). Rogozův odchod z Československa měl politické pozadí; v roce 1950 byla v sovětské režii rozpoutána štvavá kampaň proti jugoslávskému prezidentui
J. B. Titovi, kterou Rogoz odmítl podpořit a musel se vystěhovat. Vrátil se do Jugoslávie, kde nadále pracoval jako herec a režisér záhřebského Národního divadla, v Záhřebu byl také pedagogem na Akademii pro filmové a divadelní umění.
Ke spolupráci s filmem byl Rogoz přizván v Československu ještě v němé éře, ale jeho skutečnou první rolí byla postava ruského emigranta v adaptaci divadelní hry
Obrácení Ferdyše Pištory (1931). V době prvorepublikového a protektoráního filmu pak Rogoz hrál v dalších více než dvaceti filmech, přičemž svou noblesní fyziognomií byl předurčen převážně do rolí vysoce postavených mužů nebo světáků, zřídkakdy ovšem kladných charakterových vlastností. Velkou roli manžela hlavní hrdinky si zahrál v legendárním a provokujícím filmu
Extase (1932), v detektivce
Vražda v Ostrovní ulici (1933) hrál pachatele vraždy. Ze spolupráce s režisérem
Martinem Fričem se sluší uvést filmy
Hej rup! (1934) nebo
Lidé na kře (1937).
V polovině 30. let vytvořil Rogoz svou jedinou hlavní roli, a sice v životopisném filmu
Milan Rastislav Štefánik (1935). Tento spíše vlastenecký než umělecký počin měl ve své době opodstatnění, dnes je však již zapomenutý, dochované kopie navíc nejsou příliš kvalitní. Za tuto roli obdržel Zvonimir Rogoz Filmovou cenu ministerstva obchodu. Svými nevelkými rolemi pak Rogoz přispěl do filmů renomovaných tvůrců jako byl
Otakar Vávra nebo
František Čáp, objevil se ale i v titulech podprůměrných kvalit.
Po válce si Rogoz zahrál ještě v osmi českých filmech, převážně v životopisných a historických titulech
Václava Kršky. Naposledy se v našem filmu objevil jako kníže Metternich v historickém dramatu
Revoluční rok 1848 (1949). Po svém návratu do Jugoslávie se před kamerou přestal prakticky angažovat, nicméně oslovil jej například český emigrant
František Čáp, s nímž Rogoz točil již za protektorátu a obsadil jej do koprodukčního filmu NA POČÁTKU BYL HŘÍCH (Am Anfang war es Sünde, 1954). Z další Rogozovy nepočetné filmografie bylo u nás uvedeno válečné drama
Okupace ve 26 obrazech (1978).
Svou vlastní životní a hereckou dráhu zmapoval Rogoz v autobiografické knize Mojih prvih sto godina (Mých prvních sto let, 1986), jako výrazná osobnost se stal i objektem zájmu dokumentaristů (jugoslávský dokumentární film Zdravý Rogoz ve zdravém těle, 1987). Zvonimir Rogoz zemřel ve svém rodišti v Záhřebu 6. února 1988 ve věku 100 let. Jeho dcera
Libuše Rogozová se po otcově boku objevila v několika českých filmech z konce 30. let jako příležitostná herečka.
Autor: argenson .
