Stanislav Tříska

Stanislav Tříska pocházel z Plzně, kde se vyučil brašnářem, od mládí jej to ale táhlo k divadlu. Bez sebemenší herecké průpravy nastoupil do Západočeského divadla v Chebu, kde v 60. letech sehrál řadu komických rolí a získal zde značnou, byť lokálně omezenou popularitu. V roce 1967 přešel do Divadla pracujících ve Zlíně, kde pak působil až do roku 1996 (scéna byla v roce 1990 přejmenována na Městské divadlo a Tříska se zde stal uměleckým šéfem). Také ve zlínském divadle vynikal v komediích (Švejk, Pokoušení, Komik, Konec masopustu); ačkoli do Zlína přišel až ve zralém věku, s tímto městem se zcela sžil a považoval se za moravského patriota. Po smrti manželky zatoužil po změně prostředí a načas se přestěhoval do Prahy, ale netrvalo dlouho a vrátil se zpět do Zlína. Za své působení na divadelních scénách obdržel Cenu J. K. Tyla.

Pro televizi a film začal Tříska točit v 60. letech, vytvářel vesměs svérázné postavy ve vedlejších až epizodních úlohách, poprvé se objevil v povídkovém filmu STRAKATÍ ANDĚLÉ (1964), později hrál v řadě pohádek a filmů pro děti, vidět jej ale bylo možné také v některých dramatických kusech, jako např. SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986) nebo seriálu VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1985). Právě při natáčení tohoto seriálu se seznámil s Helenou Růžičkovou, která si pak na něj vzpomněla při obsazování rolí do Troškovy komedie SLUNCE, SENO, JAHODY (1984). V padesáti letech se tak Tříska dostal ke své životní roli Škopka, která jej proslavuje dodnes. Tuto postavu hrál pochopitelně také v pokračováních SLUNCE, SENO A PÁR FACEK (1989) a SLUNCE, SENO, EROTIKA (1991). V návaznosti na to přibylo také hereckých příležitostí a Tříska se v 90. letech objevoval kamerou podstatně častěji než dříve. Celkový počet jeho filmových a televizních rolí je kolem stovky. Jeho poslední úlohou byla postava Hrstky v seriálu ZDIVOČELÁ ZEMĚ (1997), jehož uvedení se však již nedožil – Stanislav Tříska zemřel náhle přímo v šatně zlínského divadla 23. října 1996 ve věku 63 let. S manželkou Zdeňkou, rozenou Hrdou, měl syna a dceru.

Autor: argenson