Ztracená stopa

V tom návalu filmů, které   divák již viděl kdysi nebo   vidí poprvé, film Ztracená   stopa patří od režiséra   Karla Kachyni patří k těm   lepším. Eda Cupák hodně v   začátcích své kariéry,   Bek a Dítě již něco mají   za sebou. Zajímaví pro mě   byli Hrubý, Nedbal nebo Ilja   Racek, ale asi ve třech   scénách se objevila i   Libuše Pospíšilová, kterou   známe z Bakalářů nebo z   Anny proletářky...

Tak soudruzi, nic proti   soudruhům, ale já chvílemi   nevěděl, zda se dívám na   hraný film, či náborovou   agitku. Po zhlédnutí bych do   armády ihned vstoupil.   Žádná buzerace, klid,   žádný řev, a všichni jsou   zde milí a příjemní. Moc   nechybělo a budíček by byl   vyhlašován formou prosby.   Ne, žádný řev s   píšťalkou, dusot, ječení   a tak. Prostě vojín XY   půjde po chodbě, otevře   dveře na cimru a poprosí   kluky, aby v klidu vstali,   tedy pokud se jim chce, a šli   za svými povinnostmi.   Mají-li ovšem na to náladu,   že jo. Jůůůůů, to by byl   život. A ten výcvik psů!   Lážo plážo. Něco o   zabezpečení kotců? Pche.   Kde jste slyšeli podobné   blbiny. Jooo v kině, tam   možná jo, Tady ne. Kór na   hranicích. To už vůbec ne.   Tak a dosti srandiček. Na   začátku filmu je uvedeno,   že byl film natočen za   spolupráce pohraniční   stráže. Tedy ti museli při   sledování snad všichni   umřít smíchy. Kde s   filmaři takto spolupracovali?   Kde jim řekli, že pošta se   nosí jednotlivcům a   nerozdává všem naráz. A to   ji vojínovi ještě donese   šarže. Proč jim na tom   útvaru neřekli, jak vypadá   skutečný výcvik   služebního plemene? Prostě   skutečnost nikde, a pohádka   pro děti pokračuje. Dějově   to ušlo, až na ty krpy v   logice a jednání. A psi byli   super. To je ovšem asi   jediný klad celého filmu.   Takže bohužel, za mne jde o   neskutečně vylhanou   krávovinu, byť zavání   dobrodružstvím a krásnou   přírodou. To oba po desíti   kusech a tím končím.

Než se z génia Karla Kachyni   stal renomovaný a svým   způsobem absolutně   nezaměnitelný režisér,   musel točit bláboly   poplatné tehdejší době. I   jeho druhý film není   výjimkou a příběh o   pohraničnících, kteří   zodpovědně brání svoji   vlast trpí ideologickou   nášivkou. Dramatický konec   lapení zákeřného   nepřítele státu v podání   Ilji Racka oslavuje jejich   práci a obranu státních   hranic. I přesto film má   jakous takous dobrodružnou   rovinu a cvičením psů   pohraničníky aspoň lehce   zaujme. Kamera už vystrkuje   růžky a probouzí nadějnou   budoucí práci Jaroslava   Kučery. Líbila se mi i   moudrá bačova slova v   situaci, kdy k němu přijde   zamilovaný mladý   pohraničník Pavel Kříž   (Eda Cupák) a svěřuje se mu   s trably se svou dívkou. Na   to mu odpoví následující   slova : "Bolesť je ako   búrka, zahrmí a potom zase   slnko svítí..."

Ztracená stopa.
Padesátá léta na západní   hranici,napínavá služba   pohraničníků a jejich   pomocníků psů.Film ukazuje   život na hranici.