Vzpoura

Nejedná se klasický   samurajský film, v němž   jsou hlavním motivem souboje,   i těch si v tomto filmu   užijete, ale spíše o   kritiku sociálního   zřízení a zneužívání   moci. Do protikladu je zde   postavena vlastní čest a   lidská důstojnost proti   nesmyslnému dodržování   samurajského kodexu cti.   Tento rozpor vyvrcholí   závěrečným soubojem   samuraje Isabury Sasahary   proti svému nejlepšímu   příteli. Pro morální a   etický odkaz tohoto díla,   jej považuji za lepší než   samurajské filmy od   A.Kurosawy. A, když nic   jiného, tak scéna kdy   přijdou vojáci za Isaburou s   příkazem ke spáchání   rituální sebevraždy, tak   Isubarovo zvolání (v   podání T.Mifuneho):   „seppuku ? ho, ho“,   musíte vidět (slyšet).

toshiro mifune je vynikající   v roli isabury,film je celý   pojatý spíše jako podání   obrazu tehdejšího   řádu,tradic a   poslušnosti,sobeckosti   vrchnosti a oddanosti a slepé   poslušnosti tehdejších   podaných,isaburo je   nešťastný v manželství,a   když objeví sílu lásky   svého syna,a zprvu nechtěně   přijímané ženy,milenky   kterou vládce odvrhl,rozhodne   se vzepřít sobeckosti moci a   raději čestně zemřít v   boji než se nechat vláčet   bahnem tehdejší   doby,tehdejší poslušnost   vycházela z oddanosti k   rodině,a pokud někdo měl   pocit křivdy, vrchnost vždy   působila na rodinu a   zpracovávala vzbouřence   přes případné   nepříjemnosti způsobené   blízkým,závěrečné   bojové scény jsou   třešínkou na dortu   filmu,který popisuje obraz   tehdejší   doby,nespravedlnost,sobectví   kterého se dostávalo   poslušným z hůry,japonsko   18 století byla doba kdy za   čest a vzpouru se platilo   životem

Minimalisté historické   drama, které nám ukazuje jak   byla utvářena společnost v   japonské minulosti. Vhodně   zvolený černobílý   materiál podrhuje syrovost   příběhu, nebylo třeba ani   stavět nákladné kulisy,   filmaři si bohatě vystačili   s jedním domem a pár   místnostmi. Díky závěrné   bitvě jsem dospěl k   přesvědčení, že jsem film   musel jako dítě vidět v   televizi. Tóru Takemicu opět   složil pro mne   neposlouhatelnou hudbu.

I bezmezná oddannost pánovi   může mít své meze. A od   chvíle, kdy se Isaburo   rozhodl vzdorovat, je tento   snímek dokonalý. Před   vzpourou však snímek   nastavuje zrcadlo tehdejší   japonské společnosti tak   svědomitě, že jsem se stihl   ponudit a vyzýval jsem   katanu, aby konečně opustila   bezpečí svého pouzdra. Na   to jsem si musel počkat   dobrou hoďku a půl, ale pak   to stálo za to.