Jelikož nerozeznám hodného   gangstera od toho zlého, tak   mne vyřizování   mafiánských účtu obvykle   příliš nebaví. Jediným   důvodem pro sledování   tohoto snímku tak   jednoznačně byl můj   oblíbenec Jean Reno, který   mi sice byl v roli   pomstychtivého cedníku   celkem sympatický, ale   rozhodně mne přitom   nepřesvědčil o tom, že   hodný mafián je nějak   viditelně lepší než ten   zlý.

Je příjemné žít ve   světě nehořlavých domů,   kde manželky sledují   minimálně dvě telenovely na   dvou telestěnách najednou,   pyromanští hasiči   brutálně chrání pořádek   a brání občanům nechat se   ohlupovat nebezpečnými   knihami. Beru si z toho   příklad a tak v   demokratické svobodné zemi   (zdroj: ČT, MF Dnes), kde   neznáme vymývání mozků   televizí ani sociální   problémy, začínám pálit   knihy a udávat sousedy, aby   na tom světě bylo ještě   líp. Děkuji za inspiraci.

Mám rád filmy, ve kterých   správňák likviduje   nekonečné zástupy   padouchů. Bryan Mills   tentokrát pouze zachraňuje a   nikoho nehledá, takže se   nemusí zdržovat mučením a   pouze poctivě redukuje počty   nepřátel. Trochu přitom   překáží, že veškeré   akční scény jsou natočeny   docela chaoticky a Odplata   prvnímu dílu nemůže   prakticky v ničem konkurovat,   ale jako návod k záchraně   rodiny funguje spolehlivě.

Objednávat si restauraci pod   stolem je velmi inspirativní,   ale vyrovnávání se s   rozchodem snad ani nemůže   být zábavné. A tento díl   skutečně příliš srandy   nenabídl.

Australské turné ABBY   obsahuje mnoho nepodstatného   - přílet, tiskovky, focení,   příběh divného reportéra,   ale taky unikátní záznamy   ze skvělých koncertů.   Kapela při nich hýří   optimismem, rozdává   přirozené úsměvy, navazuje   kontakt s publikem,   předvádí úžasnou show a   všichni se baví. Vždy si   rád připomenu podobné   okamžiky a ani mi přitom   nevadí, že jako celek je ten   film poměrně mizerný.

Nácek peče jablečný   koláč, kněz nastavuje   ranám osudu další a další   tváře, napravovaní jedinci   chodí ozbrojeni a celé té   absurditě dávají korunu   moudra cynického doktora.   Sice to není komedie, ale v   důstojně poklidném   prostředí každá hláška   dokonale vynikne a tak mohu   konstatovat, že jsem se   několikrát opravdu od srdce   rozesmál. A kdo chce řešit   otázky víry či dobra a zla,   tak si svůj prostor určitě   najde, ale mě rozhodně více   zaujal dokonale absurdní   humor.

Adamovi byl případ   postřeleného manžela jako   žalobci přidělen a Amanda   se po něm jako obhájkyně   rezolutně vrhla. Jemu se do   obhajoby muže příliš   nechtělo, ale ona toužila   obhajovat ženský pohled na   věc. Tím začala bitva mezi   právníky, manželi, mužem a   ženou. Tracy s Hepburn   přitom předvedli skvělé   konverzační přestřelky,   ale přesto dle mého názoru   byly na komedii některé   situace příliš vyhrocené.

Do role vychytralé   všetečné babky, která   objasňuje vraždy, se Jiřina   Bohdalová hodí naprosto   skvěle. Nicméně i tak mi   úspěšně lezla na nervy,   neboť všechny důchodkyně   se stoprocentní   objasněností trestné   činnosti mám zakódované   jako fyzikální nesmysl a   tudíž je řadím do žánru   sci-fi. A na sci-fi to bylo   slabé.

Různé pohledy jednotlivých   přátel na stejné události   jsou vynikající, sestřenice   Zlato se svou nekonečnou   naivitou nemá chybu a   závěrečná brilantní   Marshallova strategická hra   je dokonalým zakončením   této epizody HIMYM. Ještě   kdyby Barney přidal něco   legendárního, tak by tomu k   dokonalosti nic nechybělo.

Amatéra považuji spíše za   zajímavé zobrazení doby,   která svobodnému filmování   příliš nepřála než za   nějaký vynikající film.   Nicméně Jerzy Stuhr   prokázal, že je fantastický   nejen v komediálních   snímcích, ale že bez   problémů utáhne i vážný   film. Jeho pan Mosz je   postavou vyloženě   "lidskou" a jeho   zápal pro natáčení by měl   být příkladem každému,   kdo si myslí, že může   obohatit filmový svět svými   geniálními nápady. Já to   tedy nejsem, ale mít v roce   1979 vlastní kameru, tak by   se asi taky nezastavila.

To byly doby, kdy jsme se   proháněli po bulvárech v   nadupaných cadillacích,   balili holky, občas si   zazávodili a do toho nám z   rádia Ďábel Jack hrál   šedesátkové vypalovačky.   Tedy vlastně nebyly, ale   mohly by být, akorát by ta   projížďka byla v neméně   výkonném vozu značky   Wartburg, balené slečny by   nic neslyšely přes drnčení   dvoutaktního tříválce,   příslušníci VB by nám   zabavili řidičáky ještě   před závodem a v rádiu by   Vilém pekl housky nebo by se   řešilo, kdepak ten ptáček   hnízdo má. Zkrátka jiný   kraj jiný mrav a ten   americký byl tehdy rozhodně   uvolněnější.

Westernové pohádky mám   celkem v oblibě, ale tato je   vyloženě průměrná.   Pominu-li můj základní   problém, že banda Jesse   Jamese a Colea Youngera nebo   Colea Youngera a Jesse Jamese   je spolek mírumilovně   naštvaných farmářů, tak   mi v hlavě zůstanou jen   sympaťáci Colin Ferrell, Ali   Larter a zejména Gabriel   Macht, jehož Frank James byl   prostě skvělý. Zbytek je   snadno zapomenutelný.

Když se americké vlajky   třepetají ve větru, lidé   si pod nimi s vodou v očích   chlapácky tisknou ruce, k   tomu teskně vyhrávají   slzopudné smyčce a navíc   ještě dojde k usmíření s   rodinou, tak to taťka Oscar   zkrátka musí zaklepat na   dveře. Já mám k podobným   výjevům velkou averzi a   navíc mi vadí, když jsou   íránci vykreslení jako   úplní dementi, kteří   neumí telefonovat, ale   přesto jsou v zájmu   dramatičnosti schopni dohonit   startující letadlo i na   náklaďáku. A přitom se ten   snímek rozjížděl tak   dobře. Útok na americkou   ambasádu byl skvělý,   příprava výroby falešného   filmu byla vynikající, duo   Goodman - Arkin hláškovalo   na požádání, ale samotná   záchranná akce, naplněná   lacinými zvyšovači napětí   a vrcholící celosvětovým   dojetím, u mě nekompromisně   sebrala snímku minimálně   dvě hvězdy. A to mám happy   endy vyloženě rád, ale nic   se nemá přehánět.

Architekt destrukce poněkud   postrádá lehkost a vtip   převážné většiny epizod   HIMYM. Veškerou zábavnost na   sebe totiž tentokrát   přebírá hostující   aktivistka Jennifer Morrison,   která sice má dostatek   dravosti na to, aby tuto   epizodu utáhla, ale hodně   jí to kazí Marshall se   svými myšlenkami o malém   penise, které mi vyzněly   naprosto trapně.

Frenzy je detektivka, ve   které se nehledá vrah. Vrah   je divákům znám, ale souhra   scéristou vymyšlených   náhod nedává policii důvod   hledat jiného vraha než   toho, který je jim   předhozen. Vraždy jsou   přitom celkem brutální, o   napětí není nouze a kdo má   raději humor, tak mu musím   doporučit paní Oxfordovou,   jejíž gurmánské laskominy   by jistě byly ozdobou   vnitřku jakékoli záchodové   mísy.

Mám rád novinářskou etiku,   která vždy fungovala v   zájmu prodeje. Vždyť je tak   snadné někoho očernit,   znemožnit, zdiskreditovat a   nemusí to být ani vykonáno   se zlým úmyslem. Tentokrát   se ovšem ten očerněný   rozhodl bránit a používá   přitom metod těch, kteří   se mu pokusili zničit život.   A tak je to správné, tak to   má být.

Bezcenný syn disponuje   náznaky solidního   kriminálního thrilleru, ale   pro mne je nejdůležitější   humor. A ten přináší Alan   Rickman v roli neodolatelně   cynického Dr. Michaelsona,   který, s vědomím své   geniality, s nadhledem   uráží celý svět a   neváhá přitom souložit se   svými studentkami. Tento   snímek samozřejmě nabízí   mnohem víc, než jen hlášky   namistrovaného doktora, ale   Rickmanův výkon je tím, co   si budu pamatovat ještě   hodně dlouho.

Nejúžasnější noc všech   dob není zdaleka tak   úžasná, jak název   napovídá. Barneyho   konfrontace s otcem totiž   postrádá vtipnost a   přestože se Marshall s Robin   snaží, tak z toho nic víc   než průměrný díl HIMYM   nevykouzlí.

Marshall s Lily jsou se svými   dokonale naplánovanými, leč   jedinečně trapnými,   večírky naprosto dokonalí.   Barney s Robin v rolích   souženého osamělého páru   také nemají chybu a když k   tomu Barney s Tedem přidají   trochu středověké poezie,   tak jsem nucen s touto   epizodou vyjádřit velkou   spokojenost.

Průměrný herec napsal   průměrný scénář a pak se   proměnil v průměrného   režiséra, který sám sebe   obsadil do hlavní role.   Přesto výsledek není   zdaleka tak špatný, jak by   se mohlo zdát, protože přes   jistou pomalost děje, a   přítomnost nepříliš   bystrého myšlení hlavního   hrdiny, se snímkem táhne   pozitivní závan naděje a to   považuji v dnešním   negativním světě za velmi   žádoucí.

Tato groteska je zpočátku   naprosto vynikající, když   Fatty předvádí v kuchyni   vytuněnou ekvilibristiku s   pánvemi, koštětem a   kouzelným hrncem, ve kterém   najednou vaří kávu, mléko,   polévku, vejce či maso.   Taneční vložka a první   fackovaná jsou už o něco   slabší, ale leccos dokáže   vynahradit efektní styl   kolektivního pojídání   špaget a jízda na vozíku   taženém kozlem má taky   něco do sebe. Fatty Arbuckle   i Buster Keaton jsou zkrátka   ve formě, ale gagy s Al St.   Johnem se bohužel příliš   nepovedly.

Pořad Space Teens je   vynikající a já jsem při   něm zavařil kalkulačku,   když jsem se snažil   spočítat náročný   výpočet souvisejí s   polykáním klacků Robininým   bobrem. Pár hlubokých pravd   o přátelství se taky dalo   bez problémů přežít a   závěrečná Bobří píseň   v kanadském baru určitě   patří k tomu nejlepšímu,   co seriál HIMYM ve své   historii nabídl.

Nezajímavé bourání zdi s   novátorským trikem   zpětného chodu. Ano, tudy   cesta k budoucí slávě   pohyblivých obrázků vedla.

O kulturních rozdílech mezi   našincem a Íráncem mám   jistou povědomost, takže   tuto část filmu nemohu   nadšeně oslavovat. Patrně   proto mne příběh   ztracených bot příliš   nenadchl, ale rozhodně měl   své světlé chvilky.   Zejména hodiny tělocviku   íránské mládeže byly   velmi inspirující, stejně   tak úcta k předkům, kukuče   dětských herců měly něco   do sebe a běžecký závod   jsem si taky celkem užil.   Kdovíjaká zábava to však   skutečně nebyla.

Rychlost je základním   kamenem spousty sportů, ale v   Cestě gladiátorů hraje svou   roli i počet zabitých osob.   A jelikož každá osoba má   svou tabulkovou hodnotu, tak   to vyžaduje po pilotech i   znalost umístění nemocnic,   pečovateských domů či   aktuálního postavení   vlastních mechaniků. Této   úchylárně nechybí   směšné monoposty, pitomé   dialogy či nesmyslný děj,   ale na druhou stranu se jedná   o nezvratný důkaz jisté   duševní choroby tvůrců. A   takové přiznání se cení.

To byla krásná doba, kdy se   vědci nechali vystřelovat ze   Země přímo do oka Měsíce,   aby mohli vybádat cosi o   lunárním životě. Méliès   tentokrát rozvířil svou   fantazii na nejvyšší   obrátky a vytvořil něco, na   co filmový fanda nikdy   nezapomene.

Pan Verne by své dílo při   sledování tohoto snímku   patrně nepoznal, ale to by   nemuselo být na škodu.   Horší je to s tím, že   tvůrci ostrova nedisponovali   nějakou přílišnou   fantazií a ty americké   rodinné hodnoty dostaly zase   jednou příliš prostoru.   Alespoň, že děda měl smysl   pro lehce cynický humor,   slečna Kailani disponovala   zajímavými přednostmi i   zadnostmi a taťka Rock   ukázal, jak balí holky   intelektuálové z posilovny.   Nakonec se na to dalo koukat,   ale obávám se, že moje   paměť brzy vyhodnotí, že   vzpomínky na tento snímek je   zbytečné uchovávat.

Většinu tvorby Britney   Spears nedokáží mé uši   poslouchat, ale skladba   Criminal výjimečně patří   mezi mé oblíbené. Klip   není žádný zázrak   filmařského umění, ale   obsahuje dostatek sexuálního   napětí a zpomalená scéna   lásky v dešti kulek určitě   stojí za zhlédnutí.

Čekání na Patrika je   spíše průměrný film, ale   mne neskutečně bavil. Nikoli   proto, že by mi rozverné   učnice působily mokré sny,   ale proto, že hudební   stránka snímku mi naprosto   kápla do noty. Žádný jiný   film mi totiž nenabídl mé   oblíbené kapely Pražský   výběr, Laura a její tygři,   Turbo, Tango, Citron a to   navíc v kombinaci s   dechovkovými svatebními   úlety. Kromě toho bylo   Pomejeho machrování s   dvanáctsettrojkou hodně   úsměvné a já bych mu snad   i přál, aby se dostal k té   mafii a bral desítku   měsíčně.

Dálnice 60 je silnicí, po   které jezdím často, rychle   a rád. Pouze tam lze totiž   potkat poťouchlého vtipálka   O. W. Granta, výbušného   pana Codyho, právníky   preventivně věznící své   klienty, drogy sloužící   městskému pořádku,   falešné muzeum uměleckých   podvrhů či podezřele   kulatou odpověď na každou   otázku. Je to zábavné,   návykové, nabízí to   jednoduchá řešení   složitých problémů a   sarkasmus mimořádné   úrovně, čemuž zkrátka   nemohu odolat.