Věznice parmská

Je to vlaastně takové   povídání o zamilování,   které potkalo jistého   Fabrice del Donga až ve   věznici, kam byl odsouzen k   dvacetiletému trestu. Další   děj pak navazuje. Film je i   dnes vynikající a Gérard   Philipe podal herecký výkon,   který je vyjímečný i přes   jeho poměrně malou hereckou   zkušenost, ale byl tu   ohromný talent.

Krásný film o životních   osudech mladého italského   šlechtice Fabricia del Donga,   nádherně zahraným   nezapomenutelným Gérardem   Philipem. Také výkony   ostatních herců musím   pochválit. Klasika světové   filmografie.

Ač nosná kostra původního   Stendhalova románu zůstala   víceméně zachována, přece   je celkové vyznění jeho   filmového přepisu poněkud   jiné, hlavně v závěru.   Mám dojem, že je v něm   oslavována láska, kdežto   mezi řádky – a nejen mezi   nimi – se Stendhal vyslovuje   spíše proti ní:   "Láska z tebe v mžiku   udělá to, co udělala Kirké   z Odysseových druhů."   (tj. vepře) „Že by to,   čemu říkají láska byla   zase nějaká lež? Jistě   někdy miluji, jako mám asi   v šest hodin hlad!“ Tyto a   další bonmoty, jež jsem si   vypsal z původního románu   (jsou veřejně   přístupné!), jsem ve filmu   postrádal. Láska zde nadto   přinesla všem   zúčastněným pouze potíže   nejrůznějšího druhu:   nesnáze, trápení, slzavý   smutek, nebezpečí, neklid,   vězení, zkázu a smrt –   jak to velebit? Všichni herci   ovšem skvěle ztělesnili   jednotlivé charaktery postav,   zvláště se mi líbila   vznešená vévodkyně San   Severina a revolucionář,   "svobodný   člověk", který   "nepronesl jediné   zbytečné slovo." Ti dva   skvěle ztělesňují pravé   stendhalovské hrdiny. Vedle   poměrně nevýrazného   Fabrizia Gérarda Philipa   (dívčího idolu nejen mé   matky, ročník 1937) vynikla   vedlejší úloha velitele   věznice (chtěl bych se   odvážit dohadu, že podle   této postavy vytvořil   později Oliver Stone postavu   ředitele věznice v Takových   normálních zabijácích –   natolik jsou si podobné).   Fabrizio zde vůbec oproti   románu působí trochu jinak:   spíše jako znuděný a   trochu hloupý hejsek   vyhledávající přelétavá   milostná dobrodružství, a   ne jako duchaplný nadlidský   šlechtic, hodný toho jména   a přívlastků, jimiž jej   obdařil Stendhal. Filmový   Fabrizio je příliš veselý;   příliš se směje a   příliš se usmívá, na   rozdíl od Fabrizia   románového, který je   zasmušilý a melancholický.   Takoví jsou totiž všichni   hlavní hrdinové   Stendhalových románů: jeho   hrdinové jsou půvabní a   milí. Stendhalovi hrdinové   a hrdinky oplývají   nadlidskými charaktery, jež   později   ani Nietzsche nedovedl tak   dobře vylíčit ve svém   konceptu nadčlověka. Jsou   krásní, bledí, černovlasí   a oblékají se také   nejraději do černého. Jsou   mimořádně hrdí, třebaže   často pocházejí z chudých   poměrů, a na malé lidi s   jejich malými všedními   citečky a cíli, s jejich   malými špatnými povahami a   jejich malými zlými dušemi   pohlížejí s opovržením.   Jsou-li tito hrdinové muži,   jsou to většinou   příslušníci nejvyšší   vojenské kasty nebo alespoň   zbojníci. Vynikají   statečností a udatností v   boji, jsou nelítostní k   nepřátelům; ale k   přátelům, k milenkám a k   těm, jichž si váží,   chovají nejupřímnější   city, jež se rozplývají v   pravých neskrývaných   slzách. Jsou mimořádně   vášniví, téměř až k   čirému nerozumu. Ženy je   zbožňují a padají jim k   nohám. Často myslí   na sebevraždu, když jsou   jejich vznešené plány   zhaceny či jejich   neposkvrněná čest   pošpiněna. Jednají vždy   zpříma a neznají umění   přetvářky a intrik. Často   přemítají o sobě a často   jsou sami. Jsou to přirození   páni země, avšak vládnutí   a panovačnost se jim z duše   protiví. Praví nadlidé jsou   tito hrdinové a hrdinky   vyšlí z pera Stendhalova!   Ale filmový Fabrizio se jim   dosti vymyká.