Věznice parmská

Ač nosná kostra původního Stendhalova románu   zůstala víceméně zachována, přece je   celkové vyznění jeho filmového přepisu   poněkud jiné, hlavně v závěru. Mám dojem,   že je v něm oslavována láska, kdežto mezi   řádky – a nejen mezi nimi – se Stendhal   vyslovuje spíše proti ní: "Láska z tebe v   mžiku udělá to, co udělala Kirké z   Odysseových druhů." (tj. vepře) „Že by   to, čemu říkají láska byla zase nějaká   lež? Jistě někdy miluji, jako mám asi v šest   hodin hlad!“ Tyto a další bonmoty, jež jsem   si vypsal z původního románu (jsou veřejně   přístupné!), jsem ve filmu postrádal. Láska   zde nadto přinesla všem zúčastněným pouze   potíže nejrůznějšího druhu: nesnáze,   trápení, slzavý smutek, nebezpečí, neklid,   vězení, zkázu a smrt – jak to velebit?   Všichni herci ovšem skvěle ztělesnili   jednotlivé charaktery postav, zvláště se mi   líbila vznešená vévodkyně San Severina a   revolucionář, "svobodný člověk",   který "nepronesl jediné zbytečné   slovo." Ti dva skvěle ztělesňují pravé   stendhalovské hrdiny. Vedle poměrně   nevýrazného Fabrizia Gérarda Philipa   (dívčího idolu nejen mé matky, ročník 1937)   vynikla vedlejší úloha velitele věznice   (chtěl bych se odvážit dohadu, že podle této   postavy vytvořil později Oliver Stone postavu   ředitele věznice v Takových normálních   zabijácích – natolik jsou si podobné).   Fabrizio zde vůbec oproti románu působí trochu   jinak: spíše jako znuděný a trochu hloupý   hejsek vyhledávající přelétavá milostná   dobrodružství, a ne jako duchaplný nadlidský   šlechtic, hodný toho jména a přívlastků,   jimiž jej obdařil Stendhal. Filmový Fabrizio je   příliš veselý; příliš se směje a příliš   se usmívá, na rozdíl od Fabrizia románového,   který je zasmušilý a melancholický. Takoví   jsou totiž všichni hlavní hrdinové   Stendhalových románů: jeho hrdinové jsou   půvabní a milí. Stendhalovi hrdinové a   hrdinky oplývají nadlidskými charaktery, jež   později ani Nietzsche nedovedl tak dobře   vylíčit ve svém konceptu nadčlověka. Jsou   krásní, bledí, černovlasí a oblékají se   také nejraději do černého. Jsou mimořádně   hrdí, třebaže často pocházejí z chudých   poměrů, a na malé lidi s jejich malými   všedními citečky a cíli, s jejich malými   špatnými povahami a jejich malými zlými   dušemi pohlížejí s opovržením. Jsou-li tito   hrdinové muži, jsou to většinou   příslušníci nejvyšší vojenské kasty nebo   alespoň zbojníci. Vynikají statečností a   udatností v boji, jsou nelítostní k   nepřátelům; ale k přátelům, k milenkám a k   těm, jichž si váží, chovají   nejupřímnější city, jež se rozplývají v   pravých neskrývaných slzách. Jsou mimořádně   vášniví, téměř až k čirému nerozumu.   Ženy je zbožňují a padají jim k nohám.   Často myslí na sebevraždu, když jsou jejich   vznešené plány zhaceny či jejich   neposkvrněná čest pošpiněna. Jednají vždy   zpříma a neznají umění přetvářky a intrik.   Často přemítají o sobě a často jsou sami.   Jsou to přirození páni země, avšak vládnutí   a panovačnost se jim z duše protiví. Praví   nadlidé jsou tito hrdinové a hrdinky vyšlí z   pera Stendhalova! Ale filmový Fabrizio se jim   dosti vymyká.

Krásný film o životních osudech mladého   italského šlechtice Fabricia del Donga,   nádherně zahraným nezapomenutelným Gérardem   Philipem. Také výkony ostatních herců musím   pochválit. Klasika světové filmografie.

Je to vlaastně takové povídání o   zamilování, které potkalo jistého Fabrice del   Donga až ve věznici, kam byl odsouzen k   dvacetiletému trestu. Další děj pak navazuje.   Film je i dnes vynikající a Gérard Philipe   podal herecký výkon, který je vyjímečný i   přes jeho poměrně malou hereckou zkušenost,   ale byl tu ohromný talent.