Večerní slunce

film o medziľudských   vzťahoch a starnutí je   krásnou ukážkou toho, že   ak má film čo povedať, je   správne natočený a má   kvalitu v hercoch, tak ani pri   dlhšej stopáži človeku   nechýba akcia a efekty.   trochu ma prekvapil koniec,   kde som čakal niečo   svojráznejšie, ako otrepané   hollywoodske klišé, ale   napodiv aj to klišé malo   slušnú silu. i keď mohlo   byť lepšie.
oskar za   výkon pre Hala Holbrooka, na   ktorom celý film stojí a   padá a jediné, ale veľmi   závažné mínus je koniec   jeho priateľa, ktorý mne   osobne značne vadil (proste   toto do filmov nepatrí a už   tobôž nie týmto spôsobom).

Příběh o jednom starém   člověku, který se po   nehodě dostane do starobince.   Odtud utíká domů. Do míst,   která léta budoval. Jde o   malou farmičku. V americkém   pojetí. U nás by to byl   zahradkář nedaleko Prahy. A   v tom jeho domě je   upachtovaný opilec se svou   rodinou. Vše basvědčuje   tomu, že spolu dobře   vycházeti nebudou. Film se   dotýká problematiky života   starých lidí, kteří   těžce nesou, když jsou   vykořeněny z míst, kde   dlouhá desetiletí žili.   Hořké i úsměvné drama.

Osmdesátiletý důchodce   prchá z domova důchodců na   svoji farmu,kterou ale   vlastní již někdo jiný a   ne moc vlídný.Snímek,který   poukazuje na potřeby stáří   a nepochopení mladší   generace.Škoda jen,že konec   byl roztahaný a vyšuměl tak   nějak do prázdna.Pokazilo to   celý fim.

Krásný název sliboval   zážitek a hned zpočátku   bylo jasné, že se schyluje   buď k tragédii nebo k   velkým gestům, chvíle, kdy   se Nigel změnil v exponát,   směřovala k druhé   možnosti, přesto mě dění   nedokázalo uchvátit, moje   účast by se dala přirovnat   k pozorování dvou vlastních   sousedů, bez hlubší   zainteresovanosti a obávám   se, že na vině je právě   obsazení - nějak jsem   nedokázala věřit, že   starý Meecham měl někdy   jinou tvář, než tu   zahořklou a nerudnou,   úsměvy ke své ženě ve   vzpomínkových sekvencích   působily násilně a   neupřímně (jako kdyby se na   vás chtěl hřejivě usmát   třeba Hitler) a vztahy se   synem můj dojem jen   potvrzovaly. Ne právě   lichotivé zobrazení   stáří, které bývá   smutnou záležitostí, a tak   není divu, že se v něm   vyskytuje stejný vzdor jako u   malých dětí, který žádá   pochopení a toleranci, v   tomto případě mně však   palce silou držení   nezbělely, je mi líto...