Únos Šogunova následníka

Oproti vynikajícím   samurajským filmům   natočených zejména v   šedesátých letech, kde byl   dáván důraz především na   sociálně kritický pohled,   psychologii postav a morální   dilemata, jde v tomto snímku   hlavně o akci. Nutno ovšem   podotknout, že choreografie   bojových scén, jenž měl na   starost jako režisér Sonny   (Shinichi) Chiba, který ve   filmu ztvárnil jednoho z   hlavních záporáků,   nedosahuje těch nejvyšších   kvalit, především zásluhou   „zrychlené“ kamery   působí poněkud zběsile.   Snaha o maximální drsnost   akce je patrná hlavně ve   scénách s koňmi, pochybuji,   že tyto šílené   kaskadérské kousky přežili   bez úhony. I přemíra   monstrózních výbuchů   dává tušit co bylo   záměrem tvůrců. Samotný   příběh je jednodušší,   skupina sedmi róninů je   najata na ochranu šógunova   následníka, tím, že se   staví na stranu slabšího a   čelí mnohonásobné   přesile, by se tato linie   dala s nadsázkou přirovnat k   fenomenálním Sedmi   samurajům, ale co si budeme   povídat, Furuhata není   Kurosawa. Inspirace tímto   filmem je patrná i v   zakomponování humorného   chování jedné z postav. V   Sedmi samurajích byl za   baviče a „šaška“   Kikuchiyo (T. Mifune), v tomto   případě je v postavě   němého bojovníka   ovládajícího kung-fu, jenž   svým chováním připomíná   pojetí Opičího krále v   čínských filmech. I když   se japonské herectví v   průběhu doby postupně   oprošťuje od teatrálního   hraní, což je spíše na   škodu, je vidět, v postavě   Šóguna a jeho konkubíny   Oman, i zde, což v kontextu   pojetí ostatních působí   značně kontrastně. V   žádném případě se   nejedná o „dosud   nepřekonaný samurajský   velkofilm“ jak je avizováno   na přebalu DVD, ale o   průměrnou akční podívanou   typickou pro osmdesátá   léta. Pro toto období je   typické i použití   hudebního doprovodu   rockovo-metalového ladění,   zde v podání japonské   skupiny Alfee, což u filmů   dějově zasazených do   historického období   nepovažuji za příliš   vhodné.